I. ÚS 4388/12
I.ÚS 4388/12 ze dne 7. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petera Adámka, zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2012 č. j. 22 A 90/2011-27 a Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012 č. j. 7 As 94/2012-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho správní věci s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná článkem 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 94/2012, Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 90/2011 a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad") sp. zn. DSH/8809/2011/Zez zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 4. 2012 č. j. 22 A 90/2011-27 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 21. 3. 2011 č. j. MSK 37261/2011, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karviné ze dne 19. 1. 2011 č. j. MMK/175441/2010, jímž byly zamítnuty námitky stěžovatele jako neodůvodněné a potvrzen záznam dvanácti bodů v registru řidičů provedený na základě tří oznámení o uložení blokové pokuty s bodovým hodnocením a rozhodnutí Městského úřadu Hranice s bodovým hodnocením. Krajský soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu, který se přesvědčivě, podrobně a s přiléhavou argumentací vypořádal se stěžovatelovými námitkami stran nedostatku formálních náležitostí pokutových bloků.

3. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2012 č. j. 7 As 94/2012-20 stěžovatelovu kasační stížnost zamítl pro nedůvodnost. Vysvětlil, že ne vždy je následkem formálních či obsahových nedostatků pokutového bloku jeho nezpůsobilost být podkladem pro zápis bodů do registru, přičemž krajskému úřadu přísluší se jimi zabývat pouze do té míry, v jaké jsou namítané nedostatky schopny zpochybnit způsobilost jednotlivých podkladů pro záznam v tom směru, že zpochybňují skutečnost, že se stěžovatel dopustil přestupku; řízení o námitkách nepředstavuje opravný prostředek proti rozhodnutí o přestupku. Z tohoto důvodu nepříslušelo krajskému úřadu zabývat se námitkou způsobu ověření totožnosti stěžovatele, formy zaznamenání data jeho narození, poučení o způsobu placení pokuty, lhůtě splatnosti, následcích nezaplacení a formulační nepřesnosti výroku Městského úřadu Hranice. Ostatní tvrzené nedostatky odmítl s tím, že nejsou schopny zpochybnit způsobilost pokutových bloků být podkladem pro zápis bodů do registru.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že právní názor zastávaný Nejvyšším správním soudem odporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 776/2000, dle kterého rozhodnutí v blokovém řízení může být vykonatelné, pokud obsahuje veškeré náležitosti dle ustanovení § 85 odst. 4 věta druhá zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a další údaje vyplývající z pokutového bloku. Stěžovatel citované rozhodnutí vykládá v tom smyslu, že na pokutové bloky je nutno nahlížet s formální přísností, a proto pokud na těchto blocích chybí byť jen jedna zákonná náležitost či náležitost blokem vyžadovaná, jedná se o paakt, který není způsobilým exekučním titulem. Tuto formální přísnost dle mínění stěžovatele ospravedlňuje skutečnost, že pokutový blok představuje zjednodušenou formu rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele nelze připustit, aby formální vada činila pokutový blok nezpůsobilým k výkonu rozhodnutí a současně nepředstavovala překážku pro zápis bodů do registru, přičemž sjednocení nejednotného přístupu považuje stěžovatel za stěžejní otázku mající ústavněprávní rozměr. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje formální vady pokutových bloků, které z nich dle jeho náhledu činí paakty.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).

8. Právní názor Nejvyššího správního soudu, který stěžovatel kritizuje, vychází z jeho ustálené judikatury. Domáhá-li se stěžovatel sjednocujícího stanoviska z úst Ústavního soudu stran míry přísnosti požadavků na obsah pokutového bloku, je třeba mu připomenout, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem by bylo sjednocování judikatury soudů nižšího stupně. Jednotnost a bezrozpornost právního řádu, jakož i jednota výkladu práva je bezpochyby žádoucí, avšak určité jemné diskrepance nejsou na závadu s ohledem na kontext, v jakém byly předmětné judikatorní závěry vysloveny. Stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu řešil primárně otázku, zda blok na pokutu na místě nezaplacenou je správním rozhodnutím, které má charakter exekučního titulu dle ustanovení § 274 o. s. ř., a v jakém zákonném ustanovení je třeba hledat obsahové a formální požadavky na takové rozhodnutí. V této souvislosti je pak pozornost soudu v řízení o výkon rozhodnutí upřena na to, zda se jedná o správní rozhodnutí a zda je takové rozhodnutí vykonatelné, tj. jestli obsahuje všechny údaje potřebné k tomu, aby soud věděl, komu a jakou povinnost má uložit, a aby si byl jist, že lhůta k plnění již marně uplynula, a tudíž je možno přistoupit k výkonu rozhodnutí. V případě posuzovaném Nejvyšším správním soudem slouží totéž správní rozhodnutí jako podklad pro zápis bodů do registru řidiče, a proto se obecní úřad s rozšířenou působností, který zápis činí, zaměřuje na to, zda je nepochybné, že byl přestupek spáchán a v blokovém řízení uložena pokuta za něj, neboť tyto skutečnosti jsou důvodem pro zápis. Není proto na překážku principu jednoty výkladu práva, pokud orgán nadaný pravomocí správní rozhodnutí přezkoumat tak činí pouze z hlediska těch podmínek, jejichž naplnění je nezbytné pro následné vydání rozhodnutí takového orgánu.

9. Co do stěžovatelem tvrzených jednotlivých nedostatků pokutových bloků postačí odkázat na detailní a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu a správních soudů, v nichž se tyto orgány s nimi náležitě vypořádaly. Nelze přehlédnout, že stěžovatelovy výtky nejsou odůvodněny ani tak absencí požadovaných náležitostí pokutových bloků, jako spíše strohostí a neurčitostí uvedených údajů, které však posuzující orgány shledaly dostatečně jasnými a srozumitelnými, přičemž Ústavní soud v jejich závěrech neshledal zásah do práv stěžovatele.

10. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.