I. ÚS 437/17
I.ÚS 437/17 ze dne 24. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 5 Afs 213/2016-29 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2016 č. j. 22 A 82/2016-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve své ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že se stěžovatelka domáhala, aby Krajský soud v Ostravě určil, že stanovení poplatku za pořízení kopií ze správních spisů v jejím případě bylo nezákonným zásahem. K žalobě připojila kopie příjmových pokladních dokladů ze dnů 9. 7. 2014, 4. 4. 2016, 25. 4. 2016, 27. 4. 2015 a 16. 5. 2016, svědčících o tom, že zaplatila poplatky za pořízení předmětných kopií. Usnesením ze dne 26. 7. 2016 č. j. 22 A 82/2016-7 krajský soud vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí žalobu o určení nezákonnosti zásahu ze dne 16. 5. 2016, který má spočívat ve stanovení poplatku 25 Kč za pořízení kopií ze spisu Městského úřadu Frýdlant nad Orlicí sp. zn. MUFO_S 1841/2015. Krajský soud poté v záhlaví označeným usnesením ve zbytku odmítl žalobu stěžovatelky pro opožděnost. K nezákonným zásahům mělo dojít ve dnech 9. 7. 2014, 4. 4. 2016, 25. 4. 2016 a 27. 4. 2015, a proto žaloba podaná dne 11. 7. 2016 nebyla podána včas, v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě od napadeného zásahu. I podle napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu k uplynutí lhůt pro podání žaloby došlo dne 9. 9. 2014 (ve vztahu k tvrzenému nezákonnému zásahu, ke kterému mělo dojít dne 9. 7. 2014), dne 6. 6. 2016 (ohledně tvrzeného nezákonného zásahu, k němuž mělo dojít dne 4. 4. 2016; dne 4. 6. 2016 byla sobota), dne 27. 6. 2016 (ve vztahu k tvrzenému nezákonnému zásahu, k němuž mělo dojít dne 25. 4. 2016; dne 25. 6. 2016 byla sobota) a dne 29. 6. 2015 (ohledně tvrzeného nezákonného zásahu, k němuž mělo dojít dne 27. 4. 2015; dne 27. 6. 2015 byla sobota). Podala-li proto stěžovatelka žalobu u držitele poštovní licence až dne 9. 7. 2016, pak je podle Nejvyššího správního soudu zcela zjevné, že jde o žalobu opožděnou, podanou po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby proti nezákonnému zásahu ve smyslu § 84 odst. 1 věty první soudního řádu správního. V této souvislosti je namístě korigovat závěr krajského soudu, že žaloba byla podána stěžovatelkou dne 11. 7. 2016, neboť podle § 40 odst. 4 soudního řádu správního je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak. V projednávané věci byla žaloba předána stěžovatelkou držiteli poštovní licence dne 9. 7. 2016 a dne 11. 7. 2016 byla krajskému soudu doručena. Uvedené ovšem nemá vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu, který jinak správně dovodil k tvrzeným nezákonným zásahům, které jsou předmětem tohoto řízení, opožděnost žaloby a správně žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního odmítl. Vzhledem k tomu, že žaloba byla ve vztahu ke stěžovatelkou tvrzeným zásahům, k nimž mělo dojít ve dnech 9. 7. 2014, 4. 4. 2016, 25. 4. 2016 a 27. 4. 2015 (tj. zásahy týkající se spisů žalovaného vedených pod sp. zn. MUFO_S 1047/2014, MUFO_S 3909/2015, MUFO_S 3951/2015, MUFO_S 1841/2015), odmítnuta pro opožděnost, nemohl se krajský ani Nejvyšší správní soud zabývat meritorním posouzením, zda se jednalo o zásahy zákonné či nezákonné. Tato námitky stěžovatelky proto neshledal důvodné.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces s tím, že zpoplatnění pořízení kopií ze správního spisu je nezákonným zásahem, protože se neopírá o zákonnou úpravu a znevýhodňuje některé účastníky řízení, a poté stěžovatelka opakuje své argumenty uplatněné již ve správní žalobě i kasační stížnosti.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. V posuzované věci je na první pohled zřejmé, že obecné soudy stěžovatelčino právo na spravedlivý proces neporušily.

5. V posuzovaném případě krajský soud vysvětlil, že stěžovatelčinu žalobu v části, v níž je projednávána v tomto řízení, odmítl pro opožděnost. Tedy, že namítaná nezákonnost zásahů ze strany Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí nemůže být vůbec meritorně ve správním soudnictví posouzena, protože stěžovatelka svou žalobu podala opožděně. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlily, proč k tomuto závěru o opožděnosti správní žaloby dospěly (viz výše v bodě 2). V případě opožděné žaloby pak není možno, aby se soudy meritorně zabývaly námitkami zákonnosti či nezákonnosti takto opožděně napadeného zásahu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ani nenapadá nesprávnost, nezákonnost či neústavnost závěru obecných soudů o opožděnosti její žaloby, pouze opakuje věcné výhrady proti jí napadenému zásahu. Nicméně ani Ústavní soud není oprávněn meritorně do věci jakkoli zasahovat, neboť obecné soudy dospěly k dobře odůvodněnému závěru o opožděnosti podané žaloby, a proto není možno věcný přezkum napadeného zásahu vůbec otevřít. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti jen pokračuje s argumentací uvedenou ve správní žalobě, aniž by však jakkoli reagovala na hlavní důvod, proč jí obecné soudy nevyhověly.

6. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.