I. ÚS 433/05
I.ÚS 433/05 ze dne 23. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Liberec II, Valdštejnská 381/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 2 To 2/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 11. 2004, čj. 52 T 20/2004 - 1105, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností P. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále též "soud prvního stupně"), pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutku se dopustil s dosud nezjištěným mužem, který za přítomnosti stěžovatele napadl poškozeného M. K., (dále jen "poškozený"), a požadoval po něm peníze. Poškozený odmítl peníze vydat, proto ho neznámý muž napadl opakovanými údary pěstmi a kopy, čemuž stěžovatel přihlížel. Poté stěžovatel s neznámým mužem svázali poškozenému ruce a nohy k sobě do tzv. kozelce. Zatímco neznámý muž prohledával dům, čekal stěžovatel venku. Když nic nenašli, objekt uzamkli a společně odešli. Poškozený na místě zemřel na následky pohmoždění mozku a zřejmě i v důsledku udušení při těžkém postižení mechaniky ventilace plic, při fixované poloze. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že ačkoli se v přípravném řízení k trestné činnosti doznal, bylo to proto, že byl na něj vyvíjen nátlak ze strany osob na vyšetřování zúčastněných a zneužito jeho nízkého sociálního postavení, neboť žil několik let jako bezdomovec. Orgány činné v trestním řízení vyhodnotily jeho změněnou výpověď jako nevěrohodnou, s odkazem na znalecké posudky, přesto, že nebyl řádně zjištěn motiv jeho údajného chování a právně hodnocena subjektivní stránka trestného činu. Obecné soudy se nezabývaly rozpory mezi jeho původní výpovědí, její prověrkou na místě a místem, kde byla oběť zanechána.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 6 Tdo 964/2005, jako zjevně neopodstatněné, odmítl.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatel fakticky opakuje námitky, s nimiž se již obecné soudy náležitým způsobem vypořádaly.

Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé trestní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení. V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [(§ 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Není pravdou, že policejní orgán v přípravném řízení zneužil sociálního postavení stěžovatele a donutil ho k doznání. Naopak, sám stěžovatel změnu výpovědi odůvodnil svým sociálním postavením. Tvrdil, že v únoru, kdy učinil svoji prvotní výpověď, mu bylo zima a chtěl jít na vazbu, proto se k činu doznal. Soud prvního stupně se rozpory ve výpovědích stěžovatele zabýval. Jeho tvrzení a z toho vyplývající změnu výpovědi vyhodnotil jako nevěrohodné a účelové, se zjevnou snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Z výpovědí svědků a závěru znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel je osobou, která má ráda svobodu, na tento způsob života je zvyklý a je nepravděpodobné, že by byl raději ve výkonu trestu než na svobodě, a to i v chladných měsících roku.

V tomto směru soud prvního stupně poukázal na prvotní výpověď stěžovatele a její následnou prověrku na místě činu, která byla zaznamenána na videozáznam, jenž byl promítnut v hlavním líčení. Vyplývá z něho, že stěžovatel spontánně, dobrovolně a logicky popsal, co se v domě poškozeného stalo, poukazoval na jednotlivé předměty, aniž by mu bylo cokoli předestíráno policií a ani v nejmenším nepůsobil dojmem, že by bylo s jeho osobou manipulováno proti jeho vůli. Tento závěr potvrdil také znalec - psychiatr, který byl pověřen zkoumáním duševního stavu stěžovatele a byl přítomen prověrce jeho výpovědi na místě činu. Ve znaleckém posudku uvedl, že rozsah původní výpovědi stěžovatele byl tak široký a postihující i značné detaily, že se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by mohlo u něj jít o nějakou vymyšlenou nebo zprostředkovanou zkušenost. Navíc by mu v průběhu prověrky neunikl jakýkoli náznak nezákonné manipulace vyšetřujícími orgány se stěžovatelem. Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že pouze pachatel mohl vědět takové podrobnosti, jako například, že ke svázání poškozeného bylo použito provazu ve formě lýka, případně bužírky, a že končetiny byly svázány do tzv. kozelce. Motivem trestné činnosti přitom byla snaha získat od poškozeného finanční prostředky (str. 5 - 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení odvolacího soudu).

Námitkou, týkající se nesprávného hmotně právního posouzení skutkového stavu, zejména posouzení nekonformity subjektivních stránek jednání údajných spolupachatelů, se vyčerpávajícím způsobem vypořádal Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí o dovolání, na jehož odůvodnění lze plně odkázat.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů vybočila z mezí ústavnosti a porušila ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, konkrétně čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.