I. ÚS 432/10
I.ÚS 432/10 ze dne 9. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. F. Č., 2) Ing. P. B. a 3) S. D., všech zastoupených Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2009, čj. 30 Cdo 3925/2007 - 152, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2006, čj. 1 Co 349/2005 - 110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména ve smyslu čl. 10 Listiny.

Stěžovatelé se u obecných soudů domáhali ochrany svých osobnostních práv, která žalovaná údajně porušila tím, že je (v ústavní stížnosti specifikovanými výroky) v rámci propagace filmu Bolero veřejně označila, prostřednictvím vysílání televizní stanice Markíza, v rozporu se zásadou presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, za pachatele vraždy a znásilnění L. C., a to v době před vynesením rozsudku soudu prvního stupně. Ačkoliv žalovaná tím citelně zasáhla do jejich osobnostních práv, obecné soudy upřednostnily ochranu jejího práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny. Jejich závěry o nedostatku autentičnosti vyjádření žalované a její odpovědnosti za zásah do osobnostních práv stěžovatelů jsou v rozporu se skutkovými zjištěními a relevantní judikaturou. Nepřipuštěním preventivní ochrany před jejími dalšími výroky došlo k nepřípustné svévoli v rozhodování obecných soudů.

Stěžovatelé dále brojí proti postupu Nejvyššího soudu (dále "dovolací soud"), který posoudil jejich dovolání podle § 241a odst. 3 OSŘ, ačkoliv v něm jednoznačně uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Prostřednictvím dovolání vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky ochrany svobody projevu ve vztahu k ochraně osobnostních práv a zásahu do nich a zásady presumpce neviny, včetně jejího dopadu na svobodu projevu. Nenapadli tedy zjištěný skutkový stav, ale nesprávný výklad a aplikaci právních norem soudu první a druhé instance. K případnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ neměl proto dovolací soud přihlížet, současně však nemohl pominout zjevně uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, což učinil. Jeho formalistickým přístupem tak došlo k denegatio iustitiae a k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou na ochranu osobnosti, podanou u Městského soudu v Praze, domáhali, aby žalovaná uveřejnila na specifikovaných internetových stánkách a v označených denících omluvu, zaplatila každému ze stěžovatelů nemajetkovou újmu v částce 200.000,- Kč, zdržela se v žalobě blíže určených výroků a na své náklady zajistila odstranění tiskové zprávy. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2005, čj. 34 C 51/2004 - 84, jejich žalobu zamítl. K jejich odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2006, čj. 1 Co 349/2005 - 110, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 11. 2009, čj. 30 Cdo 3925/2007 - 152.
III.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu soudních rozhodnutí a jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Tedy zkoumá jen, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nedošlo k zásahu do normami ústavního pořádku chráněných práv nebo svobod jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Po posouzení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i obsahu napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatelé napadli rozhodnutí dovolacího soudu, je nutné zdůraznit, že posuzoval toliko otázku, zda podané dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto jen hodnotil, zda v dovolání byla předestřena právní otázka zásadního významu.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 181/95, ze dne 23. 8. 1998, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 19, str. 345 - 346, konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, či usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).

Stěžovateli tvrzený dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Samy o sobě tyto vady řízení, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Výhrady k nesprávnosti skutkových zjištění pak lze podřadit jedině pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ. Ten však míří na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a nelze jej, v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, použít vůbec.

Stěžovatelé v dovolání, přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neuplatnili způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona, neboť vznášeli jednak námitky skutkové, jednak existenci vad procesních. Tyto námitky, při vázanosti dovolacího přezkumu uplatněným dovolacím důvodem, nejsou způsobilé otevřít právní otázku, natožpak zásadního významu. Pro posouzení, jaký dovolací důvod byl uplatněn, není rozhodující citace zákonných ustanovení (dovolacích důvodů), nýbrž skutečný obsah dovolání.

Ústavní soud ve své judikatuře považuje usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, str. 383 (386)]. Od tohoto závěru se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci. Předmětem jeho přezkumu tak, za daného stavu, mohlo být toliko denegatio iustitiae (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, tamtéž, sv. 1, str. 47). V posuzované věci však Ústavní soud shledal, že dovolací soud svým povinnostem dostál, byť se ztotožňuje s názorem stěžovatelů ohledně nepřiměřené délky dovolacího řízení zakončeného odmítnutím z formálních důvodů.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Dovolací soud svůj závěr sice krátce, ale dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Jeho rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné, jak tvrdili stěžovatelé, a odmítnutí dovolání na základě jeho nepřípustnosti není možné ztotožňovat se stěžovateli dovozovaným "přepjatým formalismem".

K námitkám stěžovatelů směřujícím vůči rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího Ústavní soud již dříve judikoval, že "při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým" (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97, ze dne 2. 2. 1998). Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se vyrovnaly s otázkou autenticity projevu žalované a tvrzeného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů způsobem, který ústavněprávní nedostatky nevykazuje. Svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, takže ani v nich Ústavní soud neshledal pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pouhá skutečnost, že s právními závěry obecných soudů nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, v posuzované věci neshledal. Proto jejich ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.