I. ÚS 432/05
I.ÚS 432/05 ze dne 12. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 432/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti města Valašské Klobouky, sídlem Masarykovo nám. 189, Valašské Klobouky, zast. JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 105, Valašské Klobouky, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.11.2004, č.j. 13 Co 404/2004-178, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18.11.2004, č.j. 13 Co 404/2004-178. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že jde o problematiku sporného vlastnického práva k pozemkům parc. č. st. 473/3 a parc. č. st. 473/5 v kat. úz. Valašské Klobouky a schématicky popsal vývoj sporu před obecnými soudy, když nejprve Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní" soud) určil, že jejich vlastnicí je F. H., krajský soud žalobu zamítl, Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a zavázal ho právním názorem, krajský soud poté prvoinstanční rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání. Podle stěžovatele je "kamenem úrazu" první rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy tento soud svým výrokem pochybil a nepochopitelně založil své odůvodnění na pouhé domněnce, kdy zcela opomenul zásadní právní skutečnosti ve věci. Jeho právním názorem se musel řídit krajský soud v následném rozsudku. Další dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, byť - podle názoru stěžovatele - šlo o skrytou diformitu podle § 237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu. Stěžovatel tvrdí, že právní posouzení dovolacího soudu a jeho výklad a interpretace se dostaly do rozporu nejen se zákonem, ale i s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V další části návrhu sdělil, že předmětné pozemky (resp. dříve nerozdělenou stavební plochu) nabylo město Valašské Klobouky smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 3.8.1976 a tyto pozemky nikdy vlastnicky nepatřily, na rozdíl od budovy na nich, státnímu podniku Zelenina Brno, a zpochybnil proces převodu těchto pozemků v rámci tzv. malé privatizace na F. H.; poukázal též na fakt, že F. H. si byla vědoma, že vydražila pouze budovu bez pozemků, dokonce ho požádala o jejich odkup, a teprve následně podala určovací žalobu. Stěžovatel tvrdí, že v této věci byly porušeny jeho základní práva a svobody, konkrétně čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny, navrhl proto zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.

Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.

Krajský soud ve vyjádření popsal vývoj sporu, s důrazem na vlastní právní názory. Konstatoval, že výtky stěžovatele nesměřují svým obsahem proti závěrům jeho rozhodnutí, ale spíše proti závěrům soudu dovolacího, jimiž byl krajský soud při svém novém rozhodování vázán. Připomenul, že dovolací soud v rozhodnutí ze dne 29.6.2004 konstatoval, že jednou z premis zákona č. 427/1990 Sb. bylo "...že by měl státní majetek menšího rozsahu (provozní jednotky) přejít na privatizující subjekty pokud možno vcelku". V té souvislosti poukázal na znění § 14 tohoto zákona a dovodil, že i ustanovení § 4 odst. 3 a 4 a § 8 "...podporují žádoucí jednotu právního režimu stavby a pozemku v rámci privatizované jednotky". Krajský soud proti takovému výkladu nic nenamítá, vyjma toho, že ho lze aplikovat jen za předpokladu, že organizace, která převádí v rámci dražby provozní jednotku nacházející se na pozemku, má právo hospodaření také k tomuto (zastavěnému) pozemku. V opačném případě by organizace převáděla na jiného více práv, než sama má. Do závěru vyjádření krajský soud zařadil názor, podle něhož v případě stěžovatele došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny.

Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a své argumentace, poněvadž krajský soud v něm vyjádřil vlastní právní názor obsažený v rozhodnutí, kterým původně žalobu zamítl. Tento právní názor však byl překonán rozhodnutím Nejvyššího soudu a konečně i napadeným rozsudkem krajského soudu, v němž byl krajský soud povinen řídit se právním názorem dovolacího soudu.

Stěžovateli nebylo vyjádření krajského soudu zasíláno, protože neobsahuje žádné nové skutečnosti či argumenty. F. H. se vzdala postavení vedlejšího účastníka.

Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp.zn. 20C 234/2000, Ústavní soud zjistil, dne 30.10.2000 podala F. H. vůči stěžovateli žalobu o určení vlastnictví k pozemkům parc. č. st. 473/4 a parc. č. st. 473/5 v kat. úz. Valašské Klobouky, které údajně vydražila, spolu s budovou prodejny ve veřejné dražbě podle zák. č. 427/1990 Sb. V rámci dražby byla na tzv. kartě privatizované jednotky konkretizovaná nabídka, jejíž součástí byl i pozemek stp. č. kat. 473/4, z něhož později vznikl i pozemek parc. č. 473/5. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 4.12.2002, č.j. 20 C 234/2000-112, určil, že žalobkyně je vlastníkem obou pozemků. Poukázal přitom na nesprávnou představu stěžovatele o nabytí pozemků do jeho vlastnictví v roce 1976, protože pozemky nabyl Čs. stát. Protože dražba provozní jednotky proběhla dne 18.5.1991, tj. před účinností zák. č. 172/1991 Sb., stala se podle okresního soudu žalobkyně příklepem licitátora vlastnicí předmětných nemovitostí. Stěžovatel proti tomuto výroku podal odvolání, v němž nadále setrvával na názoru, že Městský národní výbor ve Valašských Kloboukách byl vlastníkem pozemku, že pozemky nebyly předmětem dražby, přičemž odkazoval na řadu listinných podkladů. Krajský soud rozsudkem ze dne 24.7.2003, č.j. 13 Co 91/2002-137, prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Nejprve stěžovateli osvětlil, že na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 3.8.1976 se vlastníkem sporného pozemku stal Československý stát a pozemek byl pouze ve správě národního výboru, toto odvozené právo (již přeměněné na právo hospodaření) přešlo dnem 24.11.1990 na město, tj. Městský národní výbor ve Valašských Kloboukách ani město Valašské Klobouky nebyly nikdy vlastníkem sporných pozemků, ke dni konání dražby jím byl stát a stěžovateli svědčilo právo hospodaření. V další části odůvodnění zaujal krajský soud právní názor, že předmětem veřejné dražby podle zák. č. 427/1990 Sb. mohly být pouze movité a nemovité věci, k nimž měla organizace, jejíž provozní jednotka se draží, právo hospodaření. Jestliže byl předmětem dražby majetek, k němuž podnik Zelenina Brno neměl právo hospodaření, jednalo se - podle krajského soudu - o dražbu v tomto rozsahu neplatnou pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zákoníku). F. H. napadla uvedený rozsudek dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud - shledav dovolání důvodným - rozsudkem ze dne 29.6.2004, č.j. 28 Cdo 45/2004-156, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ze zjištění, že v kartě provozní jednotky byl identifikován pozemek parc. č. 473/4 a uvedena i jeho vyvolávací cena, že v potvrzení o veřejné dražbě byl opět označen týž pozemek, vyvodil závěr, že žalobkyně udělením příklepu vydražila dne 18.5.1991 nejen stavbu prodejny a příslušné majetkové součásti, ale i oba předmětné pozemky. V další fázi krajský soud rozsudkem (napadeným v současné době ústavní stížností) potvrdil rozsudek soudu I. stupně v části určující vlastnictví žalobkyně, s odkazem na závaznost právního názoru dovolacího soudu. Proti tomuto rozsudku podal dovolání stěžovatel, v němž polemizoval s právními názory Nejvyššího soudu zařazenými v rozsudku o předchozím dovolání; Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 29.6.2005, č.j. 28 Cdo 1288/2005-2000, jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění opakovaně vysvětlil proces nabytí vlastnictví k nemovitostem žalobkyní a upozornil, že žalovaný, prostřednictvím právního zástupce, používá fragmentární, neucelené argumenty, že nerespektuje účel zák. č. 427/1990 Sb., že nepřečetl nebo nepochopil předchozí rozsudek Nejvyššího soudu.

Návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Stěžovatel nemůže namítat zásah do vlastnického práva, neboť - jak bylo přesvědčivě v řízení před obecnými soudy doloženo - nikdy se vlastníkem nestal. Je podstatné, že ke dni dražby byl stát vlastníkem dražených nemovitostí, a to jak stavby, tak i pozemku (teprve později rozděleného na dva dotčené pozemky) a že tyto nemovitosti učinil předmětem dražby. Zatvrzelé setrvávání stěžovatele na vlastních právních názorech ohledně vlastnického práva k nemovitostem, jež byly vyvráceny v soudním řízení, je projevem nedostatečné schopnosti uznat jejich nesprávnost. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na svoji dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo předkládat vlastní návrhy, činit návrhy na dokazování, vznášet opravné prostředky atd. Samotný neúspěch ve sporu není zásahem do spravedlivého procesu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.