I. ÚS 4319/12
I.ÚS 4319/12 ze dne 18. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EVROPSKÁ VODNÍ DOPRAVA-SPED., s. r. o., se sídlem Praha 8, Nad Vavrouškou 696/19, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2012 č. j. 20 Co 284/2012-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv, zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky ve smyslu čl. 13 Úmluvy a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Usnesením Městského soudu v Praze bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2012 č. j. 22 C 216/2009-94, kterým bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o náhradu škody ve výši 415 228 972 Kč a stěžovatelce (žalobkyni) byla uložena povinnost zaplatit žalované České republice - Ministerstvu dopravy na náhradě nákladů řízení částku 1 014 900 Kč; nárok na náhradu škody byl uplatněn podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Výrokem II. napadeného rozhodnutí odvolací instance byla stěžovatelka ve vztahu k žalované zavázána k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta žalované JUDr. Karla Muzikáře, LL.M.

Městský soud v Praze odůvodnil napadené potvrzující rozhodnutí závěrem, že zpětvzetím žaloby o náhradu škody bez uvedení důvodu došlo ze strany stěžovatelky k zavinění procesního postupu soudu spočívajícího v zastavení řízení, a proto je tato povinna nahradit žalované jeho náklady ve smyslu § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Náklady vynaložené státem na zastoupení advokátem považoval odvolací soud i vzhledem k předmětu sporu za účelně vynaložené.

V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítala, že odvolací soud neposoudil správně otázku účelnosti vynaložení nákladů právního zastoupení stranou žalovanou. Poukázala v tomto směru i na obsah vyjádření k žalobě ze dne 27. 9. 2011, zahrnující kromě opakujících se argumentací žalované převážně jen odkazy na rozhodovací praxi obecných soudů ve věci týchž účastníků řízení či v dalších obdobných věcech. Stěžovatelka vytkla rozhodnutí odvolací instance i jeho překvapivost, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu v údajně skutkově i právně obdobných případech, v nichž dovolací soud náhradu nákladů řízení žalované straně (státu) nepřiznal.
II. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další přezkumnou instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Východiskem pro provedení zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení je skutečnost, že konkrétním napadeným rozhodnutím bylo dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3315/09).

Posuzována z těchto hledisek ústavní stížnost neobstojí, resp. důvod k zásahu zde Ústavní soud neshledává.

Problematikou náhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval. Formuloval výchozí tezi, že pokud je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07, I. ÚS 1452/09, IV. ÚS 1087/09 aj.).

Přiznání náhrady nákladů advokátního zastoupení státu však Ústavní soud zcela nevyloučil. Zdůraznil, že v každém jednotlivém případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka, je nutno s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci zvažovat, zda je organizační složka státu schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde je k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) třeba, aby byl stát zastoupen zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty. Právní oddělení ministerstev zpravidla zajišťují tu část právní agendy, která s náplní činnosti jednotlivých ministerstev bezprostředně souvisí. Tím ovšem není dotčeno právo státu (plynoucí již z ustanovení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny) nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem, přičemž na náklady takto vzniklé nelze s ohledem na možnou složitost a specifičnost problematiky předmětu řízení bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné. V každém individuálním případě je ale třeba řádně uvážit a odůvodnit, zda jde o náklady nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (z usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/08).

Zastoupení státu advokátem je tedy sice judikaturou v otázce náhrady nákladů řízení akceptováno pouze jako výjimka z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem (k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3243/09), v konkrétní věci však může být soudem - se zřetelem k okolnostem - shledáno opodstatněným a účelným.

V projednávané věci si Ústavní soud ověřil, že se odvolací instance účelností nákladů advokátního zastoupení státu řádně zabývala; podle jejího hodnocení šlo o spor vymykající se z rámce nároků běžně posuzovaných organizační složkou státu. Odvolací soud tedy v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vylíčil, proč v daném případě považoval náklady vynaložené žalovanou (Českou republikou - Ministerstvem dopravy) na právní zastoupení advokátem za oprávněné a účelně vynaložené. Ústavní soud neshledává, že by v tomto rozhodnutí odvolací soud, jenž aplikoval i judikaturu Ústavního soudu dopadající na prezentovanou problematiku, jakkoli vybočil z mezí ústavnosti (k další věci téže stěžovatelky viz usnesení ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3136/10). Je třeba akcentovat, že v uvedeném řízení nebyl stát v pozici žalobce, nýbrž žalovaného. Nemohl tudíž předem ovlivnit, zda k zahájení řízení a následnému vzniku nákladů dojde, a rovněž nebyl subjektem určujícím předmět sporu. Za situace, kdy Česká republika - Ministerstvo obrany v pozici strany žalované čelila podání žaloby na náhradu škody ve výši čítající stovky milionů korun, lze její zastoupení advokátem považovat za logické vyústění zahájení takového řízení, a rozhodnutí soudu, kterým byla státu přiznána náhrada nákladů řízení souvisejících s právním zastoupením, i z tohoto důvodu nelze označit za protiústavní.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.