I. ÚS 431/05
I.ÚS 431/05 ze dne 13. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. E. M., zastoupené JUDr. Petrem Vlachem, advokátem v Praze 7, Kostelní 36, proti zápisu Ministerstva financí č.j. 56/80 026/2004-562 ze dne 23. 7. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka původně domáhala, aby Ministerstvo financí bylo zbaveno závaznosti rozsudků z roků 1993 a 1994 v návaznosti na rehabilitaci původního vlastníka nemovitostí, o jejichž navrácení stěžovatelka usilovala. Na základě výzvy k odstranění vad byla ústavní stížnost konkretizována tak, že směřuje proti výše označenému zápisu Ministerstva financí, jímž prý byla porušena její základní práva.

Porušení práva obracet se na státní orgány se svými podáními spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech: V souvislosti s jednáními ohledně vrácení pozemků Ministerstvo financí v zápisu z jednání o vyřízení její stížnosti uvedlo: " Závěrem jednání byla upozorněna, že každé další podání, žádosti nebo stížnosti ve věci vydání nemovitostí v Rabyni, pokud nebudou obsahovat nové rozhodující a průkaznými doklady doložené skutečnosti, budou ukládána. V případě dalších pokusů o prosazování svých názorů a požadavků telefonickými nebo osobními intervencemi, pokud nedojde k příslušnému zvratu současného stavu dané věci na základě rozhodnutí soudu nebo orgánů činných v trestním řízení, nebude paní ing. M., ani její telefonáty přijímány."

Stěžovatelka tvrdí, že mělo Ministerstvo financí její stížnosti vyhovět a že není oprávněno ji jednostranně zbavovat práva obrátit se na ně v budoucnu s dalším podáním. Navrhla proto, aby Ústavní soud tento zápis zrušil.

II.

Z podkladů poskytnutých stěžovatelkou Ústavní soud zjistil, že původním jádrem celé věci byl spor o vydání nemovitostí (chata s pozemkem v Rabyni) po jejím zemřelém strýci. Stěžovatelka uplatnila nárok na vydání nemovitostí proti s.p. Teplotechna, leč její žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu pro Prahu -západ č.j. 4 C 425/93-84 ze dne 15. 9. 1993, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 14 Co 11/94-105 ze dne 22. 2. 1994; z nich vyplynulo, že není oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Dále stěžovatelka proti právnímu nástupci původního žalovaného podala žalobu o určení, že kupní smlouva na předmětné nemovitosti z roku 1971 je neplatná; žaloba byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - západ č.j. 9 C 1873/95-22 ze dne 16. 4. 1996, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 406/96-82 ze dne 26. 2. 1997. Z dalších podkladů vyplynulo, že nemovitosti, které stěžovatelka požadovala, převedl její strýc J. K. soudním smírem schváleným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 11 C 289/67 ze dne 1968 v rámci porozvodového vypořádaní majetku na svou bývalou manželku H. K., která se stala výhradní vlastnicí těchto nemovitostí a následně je prodala Teplotechně. V současné době jsou již tyto nemovitosti v majetku dalších osob. H. K. již zemřela, avšak stěžovatelka vůči ní nebyla v žádném příbuzenském vztahu a nebyla ani dědičkou závětní, protože zemřelá H. K. nezanechala závěť. Stěžovatelka tvrdila, že původní soudem schválený smír byl uzavřen tísni, avšak pravomocné rozhodnutí schválení smíru nebylo nikdy zrušeno.

Dále bylo z předložených podkladů zjištěno, že stěžovatelka uplatnila námitky proti privatizačnímu projektu s.p. Teplotechna vůči Ministerstvu financí. Ministerstvo financí tyto námitky projednávalo opakovaně jako stížnost a sdělilo jí - s odvoláním na výše uvedená soudní rozhodnutí i skutkový stav - že nemůže napadat proces privatizace s.p. Teplotechna, protože jí k předmětným nemovitostem nesvědčí žádný titul. Ministerstvo financí reagovalo na podání stěžovatelky přípisy ze dne 31. 10. 2003, 5. 4. 2004 a 24. 5. 2004. Stěžovatelka dalšími podáními uplatňovala vůči Ministerstvu financí nárok na vydání předmětných nemovitostí. Jednání byla ukončena osobním jednání stěžovatelky s vedoucím oddělení inspekce Ministerstva financí, o němž byl vyhotoven zápis, který je předmětem ústavní stížnosti.

III.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a je oprávněn zasáhnout toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, nebo opatřením či jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.

Stěžovatelka kritizuje postup Ministerstva financí, které jí při osobním jednání o vyřízení jejích stížností sdělilo, že na její další návrhy, podněty či stížnosti, pokud nebudou obsahovat nové skutečnosti, již nebude reagovat a o tom sepsalo v záhlaví uvedený zápis.

Ústavní soud zjišťuje, že napadeným postupem Ministerstva financí nedošlo k porušení žádného stěžovatelčina základního práva ani svobody chráněných ústavním pořádkem ČR. Ostatně stěžovatelka sama v ústavní stížnosti také žádné základní právo, jež by mělo být napadeným postupem ministerstva porušeno, neuvádí. Z napadeného zápisu to pak dovodit nelze.

Ústavní soud nad rámec ústavní stížnosti přezkoumal postup Ministerstva financí při vyřizování stížností stěžovatelky a dospěl k závěru, že tento orgán veřejné moci postupoval při vyřizování jejích stížností v souladu s právní úpravou obsaženou ve vládní vyhlášce č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, která v době , jíž se předmětná ústavní stížnost týká, byla platným a účinným právním předpisem tento postup upravujícím. Podle ustanovení § 6 odst. 7 citované vládní vyhlášky je nutné, opakuje-li stěžovatel stížnost, přezkoumat, zda původní stížnost byla správně vyřízena a o výsledku podat stěžovateli zprávu. Neobsahují-li jeho další stížnosti v téže věci nových skutečností, není nutno potvrzovat jejich příjem ani je prošetřovat.

Z rekapitulace věci vyplývá, že se Ministerstvo financí opakovaně stížnostmi a podněty stěžovatelky zabývalo a vysvětlovalo jí právní situaci v předmětné věci. Z napadeného zápisu z osobního jednání pak vyplývá, že ji upozornilo, že na další stížnosti, ale pouze pokud nebudou obsahovat nové skutečnosti, již nebude reagovat. Je zřejmé, že Ministerstvo financí aplikovalo výše uvedené ustanovení vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l. a nelze z jeho vyjádření vyvodit, že by odmítalo jakákoliv podání stěžovatelky. Pokud budou obsahovat nové skutečnosti, bude se jimi Ministerstvo financí zabývat.

Na okraj věci pak Ústavní soud konstatuje, že citovaná vládní vyhláška byla s účinností od 1. 1. 2006 zrušena nařízení vlády č. 370/2005 Sb. a postup při vyřizování stížností nadále upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který nabyl účinnosti od 1. 1. 2006.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadeným zápisem Ministerstva financí žádné základní právo stěžovatelky porušeno nebylo.

Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.