I. ÚS 430/05
I.ÚS 430/05 ze dne 10. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem se sídlem Ostrava, Porážková 1424/20, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, čj. 2 Ads 5/2004 - 84, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatelka včasnou ústavní stížností navrhla zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, čj. 2 Ads 5/2004 - 84, kterým bylo výrokem pod bodem I. zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2003, čj. 18 Ca 3/2002 - 28, a výrokem pod bodem II. byl odmítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 20 Ca 90/97. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nedostala možnost, v rámci obnoveného řízení před krajským soudem, uplatnit skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení. Tyto skutečnosti mohly pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu i v řízení mu předcházejícím tak bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní i jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle stěžovatelky aplikace § 250s OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2002, a na jeho základě vydané odmítavé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ji znevýhodnilo, jako účastnici, v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ve srovnání s účastníky jiných druhů řízení před obecnými soudy, v jejichž rámci je obnova řízení přípustná. Poukázala na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2002, čj. 18 Ca 3/2002 - 15, kterým tento soud zamítl její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů a její návrh na povolení obnovy řízení označil za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tím v podstatě předjímal své rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení. Ten ve svém vyjádření uvedl, že vycházel především z ustanovení § 114 odst. 1 SŘS a § 250s OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2002. Z těchto ustanovení vyplývá, že obnova řízení v dané věci není a ani dříve nebyla přípustná a plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Z ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že výrokem pod bodem I. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2003, čj. 18 Ca 3/2002 - 28, pod bodem II. odmítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 Ca 90/97.

Z odůvodnění rozsudku se podává, že včasnou kasační stížností stěžovatelka navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2003, čj. 18 Ca 3/2002 - 28, kterým byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 20 Ca 90/97. V uvedené věci krajský soud, na základě opravného prostředku stěžovatelky, přezkoumal rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 6. 2. 1997, čj. X, kterým byl stěžovatelce odňat nárok na plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle § 39 zákona č. 155/1995 Sb. a rozsudkem ze dne 30. 3. 1998, čj. 20 Ca 90/97 - 25, rozhodnutí ČSSZ potvrdil. K odvolání stěžovatelky byl uvedený rozsudek krajského soudu potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1999. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 3. 2000, čj. 30 Cdo 2845/2000 - 125, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Její ústavní stížnost v uvedené věci byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 284/01.

Přes všechna uvedená rozhodnutí ve věci se stěžovatelka domáhala povolení obnovy řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 1998 čj. 20 Ca 90/97 - 25, je nesporně rozhodnutím soudu ve správním soudnictví, vydaném v řízení o opravném prostředku podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002. Podle tehdy účinného ustanovení § 250s OSŘ nebylo možné proti tomuto rozhodnutí podat návrh na obnovu řízení. Ani podle současné právní úpravy není takovýto návrh přípustný. Vzhledem k tomu, že se jednalo o návrh nepřípustný, měl krajský soud tento návrh odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) SŘS. Krajský soud však návrh na obnovu řízení zamítl, proto Nejvyšší správní soud musel jeho usnesení zrušit a sám rozhodnout o odmítnutí tohoto návrhu podle § 110 odst. 1 SŘS.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny, což zdůvodňuje tím, že soud postupoval podle § 250s OSŘ, odmítl návrh na obnovu řízení a tím jí znemožnil uvést u soudu nové skutečnosti a důkazy, které nemohla použít v původním řízení. Dovolává se významu institutu obnovy řízení v českém procesním právu a vyjádřila názor, že je nespravedlivé a protiústavní, jestliže obnova řízení není připuštěna ve všech druzích řízení, tedy i v řízeních, týkajících se důchodového pojištění a důchodového zabezpečení.

Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že nenapadá ani tak protiústavnost postupu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, které postupovaly v souladu s občanským soudním řádem a soudním řádem správním, ale spíše protiústavnost právní úpravy institutu obnovy řízení. Považuje za protiústavní zákonem omezený rozsah druhů řízení, kde je obnova připuštěna. K tomu je třeba poznamenat, že i když ve věcech důchodového zabezpečení není návrh na obnovu řízení přípustný, jak obecné soudy správně dovodily z platné právní úpravy, je v této oblasti občanům poskytována ochrana, zakotvená v § 56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jehož ustanovení stěžovatelka nevyužila.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Takovéto porušení Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a opřel své rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona o důchodovém pojištění, občanského soudního řádu i soudního řádu správního. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.