I. ÚS 43/05
I.ÚS 43/05 ze dne 30. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H. V. a V. V., zastoupených Mgr. Janem Olšiakem, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 267/I, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 12. 2002, čj. 4 C 365/92 - 142, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, čj. 22 Co 176/2003 - 165, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 12. 2002, čj. 4 C 365/92 - 142, bylo určeno, že vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti č. p. 5 se stavebním pozemkem p. č. 8/2, o výměře 439 m2, v k. ú. Pustověty, přechází na žalobce O. P., F. P., H. V. a L. Č. v určených podílech. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, čj. 22 Co 176/2003 - 165, rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo odmítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že označenými rozsudky bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konečné rozhodnutí soudu ve svém důsledku pro stěžovatele znamená, že mají přijít o dům, ve kterém žijí více než 30 let. Stěžovatelům byl totiž v 50. letech odejmut dům č. p. 15 v Pustovětech. Poté, co se ho domohli zpět, stát od nich požadoval odkoupení tohoto domu, jako vhodného pro kulturní dům v obci. V 70. letech tedy stěžovatelé tzv. výměnnou smlouvou dům č. p. 15 vyměnili za dům č. p. 5 v Pustovětech. Po roce 1989 se snažili získat dům č. 15 v Pustovětech zpět v soudním řízení, ve kterém neuspěli, neboť se jim nepodařilo prokázat, že výměnnou smlouvu uzavřeli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tento dům má nyní připadnout žalobcům, což znamená, že by stěžovatelé v konečném důsledku měli přijít o všechny nemovitosti. Dům č. p. 15 se jim nepodařilo získat zpět a shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze přišli i o dům, který získali výměnou za dům č. p. 15. Přišli tedy o všechen nemovitý majetek, čímž bylo nepochybně porušeno jejich základní právo vlastnit majetek. Účelem zákona o půdě je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v minulosti napáchány, nikoliv jejich úplné odstranění. V této souvislosti stěžovatelé upozornili, že žalobci nemají prakticky co ztratit z toho důvodu, že budou-li úspěšní, obnoví se jim vlastnické právo, a pokud úspěšní nebudou, dostanou finanční náhradu od státu. Jejich restituční nároky by byly zachovány při jakémkoliv výsledku sporu. Stěžovatelé však přijdou už o druhý a jediný dům. Další majetkovou křivdou nemůže být naplněn účel a smysl zákona o půdě. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že právě rozhodnutí této problematické situace je v kompetenci Ústavního soudu, který jediný může svým rozhodnutím napravit majetkovou křivdu spáchanou na stěžovatelích. Zároveň se domnívají, že bylo porušeno i ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť procesním postupem byla stěžovatelům způsobena majetková újma.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření uvedl, že obsah ústavní stížnosti vystihuje podstatu věci a průběh celého sporu. I když lze připustit mimořádné okolnosti z pohledu stěžovatelů, soud dospěl k závěru, že přes tuto složitost a obtížnost věci je žaloba důvodná. Dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že při svém rozhodování vycházel z konstantní judikatury a je přesvědčen, že ústavní práva stěžovatelů porušena nebyla.

Ze spisu sp. zn. 4 C 365/92 Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") bylo zjištěno, že žalobci podali, proti žalovaným stěžovatelům, žalobu na přechod vlastnického práva, ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2002, čj. 4 C 365/92 - 142, okresní soud rozhodl, že vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti č. p. 5, se stavebním pozemkem p. č. 8/2, o výměře 439 m2, v k. ú. Pustověty, přechází na žalobce O. P., F. P., H. V. a na L. Č. v určených podílech. Okresní soud podal obsáhlý výklad ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1993 Sb., o půdě, z něhož při rozhodování vyšel. V řízení bylo prokázáno, že označené nemovitosti byly součástí zemědělské usedlosti původních vlastníků F. a H. P., rodičů žalobců, každého z jedné poloviny. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 12. 1952, sp. zn. T 276/52, byl F. P. odsouzen pro trestný čin podle § 135 odst. 1 tr. zákona a byl mu mj. uložen trest propadnutí majetku. Výměrem MNV v Pustovětech ze dne 23. 7. 1951 bylo hospodářství F. P. přikázáno do tzv. povinného pachtu JZD. Na základě nálezu bývalého ONV v Rakovníku ze dne 10. 2. 1953 byl celé rodině další pobyt v Pustovětech zakázán. F. P. zemřel dne 5. 1. 1961 a H. P. dne 7. 5. 1981. V roce 1968 sice byla část nemovitosti, v důsledku rehabilitace, vrácena, ale na začátku 70. let došlo k opětovnému převodu na stát, zastoupený MNV Pustověty. K tomuto převodu a k uzavření smlouvy došlo ze strany žalobců v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť byli omezeni ve volbě případného kupce nemovitosti, s ohledem na právo tehdejšího MNV vyslovit negativní stanovisko k případnému převodu nemovitosti. Nápadně nevýhodné podmínky souvisejí s těmito důvody tísně a nepochybně spočívají v tom, jakým způsobem byla zjištěna kupní cena. Cena, za kterou žalobci nemovitost převedli, neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům, zatímco cena nemovitosti žalovaných byla výrazně nižší, a nemovitost tedy nabyli za cenu výrazně nižší než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Byly tak splněny všechny podmínky ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2003, čj. 22 Co 176/2003 - 165, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen, bylo zjištěno, že vyšel v plném rozsahu ze skutkových zjištění okresního soudu, přičemž neshledal důvody pro doplnění dokazování. Dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud, tj. že na přezkoumávanou věc je nutno aplikovat zákon o půdě, který se podle § 1 odst. 1 písm. b) vztahuje i na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobcům byly vráceny zemědělské pozemky i část usedlosti - obytná budova. Nemovitost č. 5 v Pustovětech nesporně k původní zemědělské usedlosti patřila. Bylo rovněž prokázáno, že žalobci jsou oprávněnými osobami a správný je i názor okresního soudu, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tj. v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

V posuzované věci byla rodina žalobců postižena mimo jiné tím, že jejich otec byl trestně odsouzen a v důsledku toho propadla státu jedna polovina předmětných nemovitostí. Rodina musela svůj dům opustit a přestěhovat se do jiné obce. Po roce 1968 jim byla vrácena pouze obytná část nemovitostí, zemědělskou část užívat nemohli ani k podnikání, ani k vlastní obživě. Pokud jim bylo sděleno pracovníky tehdejšího národního výboru, že stát má zájem koupit jejich nemovitost pro vlastníky nemovitosti, která bude vykoupena ve veřejném zájmu a že jim nebude dán souhlas k převodu nemovitosti jinému zájemci, je třeba hodnotit podle tohoto konkrétního případu stav prodávajících, tj. H. P. a O. P. v době prodeje nemovitosti jako stav tísně.

Vedle toho prodali své nemovitosti i za nápadně nevýhodných podmínek, tj. za nižší cenu, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že nemovitost měla být oceněna částkou 96 000,-- Kč, ale prodali ji za 56 000,-- Kčs. Nápadně nevýhodné podmínky lze spatřovat i v tom, že manželé F. a H. P., jako vlastníci obytné budovy, patřící ke konkrétní zemědělské usedlosti, se po nuceném vystěhování museli přestěhovat do obce jiné, kde žili v podstatně horších podmínkách.

Stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti na základě výměnné smlouvy ze dne 28. 8. 1972, neboť současně prodali státu svůj domek čp. 5 v Pustovětech. K jejich námitce odvolací soud uvedl, že smlouva o výměně nemovitostí je modifikací smlouvy kupní, neboť jde o úplatný převod, při němž je úplata zcela nebo zčásti poskytnuta ve věcech nemovitých. Tyto závěry opřel o ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

Ve vlastním řízení žalobci netvrdili, že by H. V. (stěžovatelka) a J. V. (její manžel, který již zemřel) v r. 1972 nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Tvrdili a prokazovali, že nabyli nemovitosti za cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Vzhledem k tomu, že výměnnou smlouvou ze dne 28. 8. 1972 nabyli nemovitosti čp. 5 a pozemek č. 8/2 v k. ú. Pustověty, které měly v době uzavření této smlouvy hodnotu 96 000,-- Kč, za nemovitost čp. 15 ve stejné obci, která měla, podle tehdy platných předpisů, hodnotu 12 000,-- Kč, pak je nutno dospět k závěru, že žalovaná H. V. a J. V. nabyli nemovitosti za cenu nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům.

Odvolací soud v závěru odůvodnění doplnil, že celá záležitost je velmi složitá a nelze skutečně měřit křivdy, ke kterým v předchozím období došlo ze strany státu ve vztahu k žalobcům či žalovaným, případně jejich právním předchůdcům. Konstatoval, že Nejvyšší soud ČR rovněž dospěl v některých svých rozhodnutích k závěru, že ani v restitučních sporech není vyloučena aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, podle kterého výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Toto ustanovení, podle názoru odvolacího soudu, v této věci aplikovat nelze. Skutečnost, že se žalobci domáhají vrácení majetku, který byl jejich rodině odňat a všichni byli poté nuceni se vystěhovat do jiné obce, byl jim zakázán vstup do obce, kde se jejich nemovitosti nacházely, poté jim byla vrácena jen část nemovitostí a byl na ně vyvíjen nátlak, aby je prodali státu za nižší cenu, nelze v žádném případě hodnotit jako chování bez právního důvodu nebo v rozporu s dobrými mravy.

Pro úplnost se jeví vhodné konstatovat, že z usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 29. 10. 2004, čj. 28 Cdo 583/2004 - 191, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné. Proti tomuto usnesení stěžovatelé ústavní stížnost nepodali. Podle odůvodnění usnesení dovolacího soudu, nevyplynulo ani z obsahu soudního spisu, ani z obsahu dovolání ani z poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím otázku zásadního právního významu. Dovolací soud se zabýval výkladem ustanovení § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. V návaznosti na to odkázal na řadu judikátů a stanovisek Nejvyššího soudu ČR k problematice přechodu vlastnického práva k nemovitosti a okolnostem, za nichž k tomuto přechodu dochází. Na základě právních závěrů z citované judikatury konstatoval, že odvolací soud, při svém rozhodování, z uveřejněné judikatury vycházel. Nejednalo se tedy o rozhodnutí, jímž by byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která by nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nejednalo se ani o řešení právní otázky, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy a dovolacím soudem. Z uvedených důvodů nebyly shledány předpoklady pro přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ani podle jiného ustanovení OSŘ.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy obou stupňů porušily svým postupem jejich základní právo vlastnit majetek a zároveň tím porušily i právo na soudní ochranu, neboť jejich procesním postupem byla stěžovatelům způsobena majetková újma. Podle jejich názoru křivda spáchaná v minulosti žalobcům má být napravena jinou křivdou na stěžovatelích v současné době.

Jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s předpisy ústavního pořádku České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného - podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1, 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. S takovýmto hodnocením postupu obecných soudů se Ústavní soud neztotožňuje. Soudy po zjištění, že na straně žalobců byly splněny všechny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem, rozhodly o přechodu vlastnického práva, aby tak ve svém důsledku došlo alespoň k částečnému napravení mnoha křivd, které žalobci i jejich právní předchůdci v minulosti utrpěli. Lze souhlasit s konstatováním odvolacího soudu, že je poměrně obtížné objektivně zhodnotit, v tomto konkrétním případě, křivdy, k nimž v minulosti došlo ze strany státu ve vztahu k oběma stranám uvedeného sporu. Podle názoru Ústavního soudu nelze odepřít žalobcům jejich vlastnické nároky, vyplývající z restitučních předpisů, pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky pro zmíněný přechod vlastnictví. V předmětné věci tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, tvrzených v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Řeháčková



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.