I. ÚS 429/05
I.ÚS 429/05 ze dne 25. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 9 To 390/2004, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 2 T 19/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Tvrdí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 2 T 19/2004, byl shledán vinným ze spáchání v bodě 1) trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197 a odst. 1 trestního zákona, v bodě 2) trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a v bodě 3) jednak trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a jednak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen podle § 221 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Zároveň byl stěžovatel podle § 226 písm. a) trestního řádu částečně obžaloby zproštěn. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tím, že dle bodu 1) dne 28. 11. 2002 ve svém bytě ohrožoval svojí manželku kuchyňským nožem, který držel nad její hlavou s tím, že zabije ji i jejich dcery, dle bodu 2) dne 5. 3. 2003 ve svém bytě napadl svoji manželku, když ji udeřil pěstí do obličeje, čímž jí způsobil zranění s následkem pracovní neschopnosti od 10. 3. 2003 do 3. 4. 2003, a dle bodu 3) dne 6. 3. 2003 ve svém bytě fyzicky napadl poškozeného R. N., čímž mu způsobil mnohačetná poranění, dále se na poškozeného pokusil najet osobním automobilem a následně se poškozeného pokusil znovu napadnout. Stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, o němž rozhodoval Měststký soud v Praze dne 12. 10. 2004 usnesením sp. zn. 9 To 390/2004. Městský soud v Praze podle § 256 trestního řádu odvolání zamítl. Podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2005.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 6, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 6

(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

(2) Nikdo nesmí být zbaven života.

(3) Trest smrti se nepřipouští.

(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Článek 31

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Článek 36

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Článek 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Stěžovatel své námitky vůči napadeným rozhodnutím formuloval do dvou základních bodů. V prvé řadě obecné soudy, podle jeho názoru, neprovedly důkazní návrhy stěžovatele, kterými chtěl prokázat, že lékařské zprávy poškozené byly vystaveny tzv. "na objednávku", jelikož poškozená vyhledala vždy ta zdravotnická zařízení, kde se znala s lékaři. Stěžovatel dovozuje, že poškozená nebyla omezena v běžném životě v důsledku jeho jednání, neboť pravidelně cestovala mezi Prahou a Českou Lípou. O pravdivosti svědeckých výpovědí poškozeného N. a matky poškozené vyslovuje stěžovatel důvodné pochybnosti. Zároveň proto relativizuje závěry soudního znalce z oboru soudního lékařství, který vycházel z lékařských zpráv, avšak nemohl se dle názoru stěžovatele, vyjádřit k otázce, zda ke zranění vůbec došlo. Obecné soudy nevyhověly dalším důkazním návrhům stěžovatele, aniž by přesvědčivě vyložily z jakého důvodu. Proto tyto neprovedené důkazy považuje stěžovatel za tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Uvádí, že obecné soudy ani neodůvodnily z čeho dovodily důvodné obavy poškozené z výhrůžek stěžovatele, když se tato po několika měsících opět vrátila do jejich společného bytu.

Ve druhé skupině námitek vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy provedly nesprávné právní hodnocení skutkového stavu. Patrně ve vztahu k bodu 3) skutkové věty napadeného rozsudku zdůrazňuje, že setrvání poškozeného N. v bytě stěžovatele nebylo oprávněné. Poškozený N. způsobil rozpad stěžovatelova manželství a stěžovatel nepovažuje za vyloučené, že měl zájem na vypořádání společného jmění manželů. Skutečnost, že mezi ním a poškozeným dojde ke konfliktu, mohla poškozená jasně předvídat. V protikladu k názoru soudů tvrdí, že pokusem vykázat poškozeného N. z bytu se snažil ochránit své ústavně zaručené vlastnické právo a nedotknutelnost obydlí. Nepovažuje za prokázané, že napadl poškozeného, když zároveň obecné soudy údajně nepřihlédly k faktu, že se poškozený věnuje bojovému umění a stěžovateli způsobil otřes mozku. Následné zranění poškozeného stěžovatel odůvodňuje nutnou sebeobranou. Poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného a domnívá se, že událost nebyla svědeckými výpověďmi objektivně podepřena, neboť děti byly následně ovlivněny matkou (poškozenou). Svoji obhajobu namítající nutnou obranu tak stěžovatel nepovažuje za vyvrácenou a obecným soudům vytýká porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces, neboť neprovedly navrhovaný důkaz podrobnějšími znaleckými posudky ve vztahu ke zranění stěžovatele.

Konečně je stěžovatel přesvědčen, že celé řízení bylo determinováno jeho původem z arabské oblasti, když (pozn.: patrně) obecné soudy presumovaly u stěžovatele určitý typ jednání.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení označených rozhodnutí pro jejich protiústavnost, jak již bylo uvedeno.

Ústavní soud po pečlivém zvážení ústavní stížnosti a jejích příloh konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu.

Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Obvodní soud pro Prahu 4 ke svému rozsudku připojil podrobné odůvodnění logicky provázané a vnitřně konzistentní, přičemž dostatečně vysvětlil na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatele. Městský soud v Praze pak adekvátně reagoval na námitky stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádal.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v polemice stěžovatele s názory a závěry obecných soudů. K tomu je nutno uvést, že o námitkách stěžovatele dostatečně rozhodly již obecné soudy v napadených rozhodnutích. Námitkou účelovosti lékařských zpráv, resp. vyšetření u známých lékařů, se vyjádřil Městský soud v Praze, když konstatoval, že oba poškození byli po útoku vyšetřeni jim zcela neznámými lékařskými zařízeními (Thomayerova nemocnice a Nemocnice Kladno), takže stěží lze namítat zkreslení a neobjektivnost v případě ošetření MUDr. Č..

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém rozsudku uvedl, z jakých důkazů při svých úvahách vycházel a proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. S těmito úvahami se ztotožnil následně i Městský soud v Praze. Oba soudy hodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti a s přihlédnutím k faktu špatných vztahů mezi poškozenou a stěžovatelem. I ve vztahu k závěrům o skutku pod bodem 3) Obvodní soud pro Prahu 4 vyložil z jakých důkazů (svědeckých výpovědí) vycházel a jakým způsobem tyto důkazy hodnotil. V tomto světle konstatoval, že byl bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav věci, přičemž návrhy stěžovatele na doplnění dokazování byly posouzeny jako nadbytečné. V podrobnostech proto podle názoru Ústavního soudu postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Námitku, kterou se obecné soudy ve svých rozhodnutích nezabývaly, je tvrzení stěžovatele, že výsledek řízení byl negativně ovlivněn jeho arabským původem. Své tvrzení však v ústavní stížnosti neprovází bližší argumentací, jakým konkrétním způsobem mohlo být rozhodování soudů tímto způsobem ovlivněno. Ústavnímu soudu se tak stěžovatelovo tvrzení jeví jako nedůvodné a účelové, neboť z napadených rozhodnutí, zejm. jejich podrobného odůvodnění, nevyplývají závěry, které by byť jen okrajově mohly souviset s kulturním či jiným kontextem stěžovatelova původu.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neshledal ústavněprávní relevanci námitek uplatněných stěžovatelem a ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2006

František Duchoň, předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.