I. ÚS 427/10
I.ÚS 427/10 ze dne 2. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem, se sídlem AK v Plzni, Hoškova 30, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2009 sp. zn. 6 Co 1368/2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 4609/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu.

Napadeným usnesením krajský soud ve výroku I. zastavil řízení o žalobě společnosti Beck International, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník") proti stěžovateli na zaplacení částky 17 350,- Kč a smluvní pokuty 3 490,- Kč oproti povinnosti vedlejšího účastníka vydat žalovanému 2x vakuovou matraci. Stejným výrokem krajský soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 6 C 12/2008, s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby v částce 3.490,-Kč. Výrokem II. napadeného usnesení pak krajský soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Krajský soud rozhodoval poté, kdy již Ústavní soud na základě ústavní stížnosti stěžovatele svým nálezem sp. zn. IV. ÚS 2780/08 ze dne 5. 5. 2009 (dostupný v databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz/) výrok II. jeho předchozího rozsudku ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 6 Co 1368/2008 zrušil.

Zrušeným výrokem krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že vyslovil povinnost stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníku 17 350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníku.

V bodech 20 až 22 citovaného nálezu Ústavní soud poukázal na zřejmý rozpor mezi odůvodněním a výrokem rozsudku krajského soudu. Podle Ústavního soudu, "klíčovým argumentem odůvodnění napadeného výroku rozhodnutí bylo, že žalobu nelze považovat za předčasnou, neboť její petit reflektuje synallagmatickou povahu závazku - vzájemnou vázanost dodání zboží a zaplacení kupní ceny. Ačkoliv z kupní smlouvy vyplývá, že stěžovatel je povinen zaplatit zbytek kupní ceny až po dodání zboží, bylo dle odůvodnění napadeného výroku na místě vyhovět žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení kupní ceny oproti vydání předmětu koupě (tj. splnění obou povinností na sebe navázal). Z odůvodnění napadeného výroku rozsudku jasně vyplývá, že krajský soud žalobě částečně vyhověl právě z uvedeného důvodu. Přitom zdůraznil, že v rozsudku je vyjádřena vzájemná vázanost plnění účastníků'." Ústavní soud však zdůraznil, že se toto tvrzení odvolacího soudu zjevně nezakládalo na pravdě, neboť relevantní část výroku II. rozsudku ("Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 17 350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku") jednak neodpovídala petitu žaloby a jednak neobsahovala jakoukoliv zmínku o povinnosti vedlejšího účastníka dodat stěžovateli předmět koupě. Takovouto formulací výroku odvolací soud zcela popřel odůvodnění svého rozhodnutí (a obráceně řečeno: formulací odůvodnění popřel rozsudečný výrok). Krajský soud tak napadeným rozsudkem rozhodl nad rámec petitu zformulovaného vedlejším účastníkem. Formálně sice rozhodl toliko o polovině petitu, avšak materiálně vedlejšímu účastníku přisoudil více, než čeho se domáhal (respektive jej "osvobodil" od plnění povinnosti nerozlučně spjaté s povinností uvedenou v napadeném výroku). Takovýmto postupem porušil odvolací soud jednu ze základních zásad civilního procesu - zásadu dispoziční (iudex ne eat ultra petita partium), jež je zakotvena mj. v ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Ve výroku svého nálezu pak Ústavní soud konstatoval, že zrušeným výrokem rozsudku krajského soudu bylo "porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak však stěžovatel uvádí, na základě tohoto Ústavním soudem později zrušeného rozsudku krajského soudu, který se stal po doručení pravomocným, a po uplynutí 3 dnů od doručení i vykonatelným, zaplatil žalovaný částku 17 350,- Kč žalobci, a to nedobrovolně, pod hrozbou exekuce. Podle jeho tvrzení žalobce žádné zboží před jeho zaplacením nedodal.

Ve věci poté opět rozhodoval krajský soud, vedlejší účastník však vzal svoji žalobu zpět. Stěžovatel se zastavením řízení souhlasil, požadoval však, aby vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení.

Napadeným usnesením ovšem krajský soud rozhodl, jak bylo výše uvedeno, včetně výroku o nákladech řízení. V odůvodnění napadeného usnesení udělil poučení, že proti němu "lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Prachaticích".

Dovolání stěžovatele proti výroku usnesení krajského soudu o nákladech řízení však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud přitom odkázal na své usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 4/2003). Z něj vyplývá, že aby bylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř., musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o nákladech řízení není.

Stěžovatel tvrdí, že shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.

Ústavní soud především konstatuje, že se se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání ztotožňuje. Nejvyšší soud nemohl o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodnout jinak než odmítavě, neboť rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé, takže nepřichází v úvahu aplikace § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž ani ustanovení § 238, 238a a 239 o. s. ř. nedovoluje dovolacímu soudu přezkoumávat k podanému dovolání výrok o náhradě nákladů řízení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 ze dne 12. 5. 2004 (U 32/33 SbNU 523, 526)].

V odmítnutí dovolání usnesením Nejvyššího soudu nelze tedy spatřovat žádnou protizákonnost ani protiústavnost, neboť Nejvyšší soud neučinil nic jiného, než že na danou věc správně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu.

Ústavní stížnost je tudíž ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen zákon o Ústavním soudu) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, případně i mimořádný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, popř. i jiný procesní prostředek k ochraně práva.

Náhradově nákladový výrok obsažený v napadnutém usnesení krajského soudu nebyl - jak již uvedeno - napadnutelný žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem a ústavní stížnost měla být podána do 60 dnů od doručení tohoto usnesení právní zástupkyní stěžovatele, den doručení v to, podle tehdy účinného znění zákona o Ústavním soudu, počítaje.

Napadené usnesení krajského soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 7. 8. 2009. Byla-li ústavní stížnost proti němu směřující podána k poštovní přepravě až dne 11. 2. 2010, stalo se tak dávno po uplynutí kogentní a neprominutelné lhůty zákonem o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti stanovené. Tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy).

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ne zcela přesné poučení v usnesení krajského soudu. Při volbě dalšího procesního postupu nebylo zváženo, že dovolání mohlo by být podáno toliko do výroku o zrušení rozsudku prvního stupně a zastavení řízení [podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nikoli však do výroku o nákladech řízení. Přesnější by bylo bývalo, pokud by krajský soud v poučení výslovně uvedl, že dovolání je přípustné jen proti jeho výroku pod bodem I. jeho usnesení, nikoli však proti výroku pod bodem II., nicméně toto pochybení není způsobilé založit důvod pro prominutí lhůty pro podání ústavní stížnosti, a tedy pro věcný přezkum napadeného nákladového výroku Ústavním soudem. Je tomu tak zejména i proto, že v dané věci nelze přehlédnout, že stěžovatel byl po celou dobu řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem, u něhož je důvod předpokládat, že nepostrádá základní odbornou erudici spočívající mj. ve schopnosti vyložit platné právo i v tom směru, kdy a jakými opravnými prostředky je rozhodnutí vyvolávající stěžovatelovu nespokojenost napadnutelné. Srov. v tomto smyslu výše citované usnesení IV. ÚS 45/04 (U 32/33 SbNU 523, 526-527).

Dílem zjevně neopodstatněnou a dílem opožděně podanou ústavní stížnost musel tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. března 2010

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.