I. ÚS 426/05
I.ÚS 426/05 ze dne 27. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti A. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2005 sp. zn. 3 Tdo 490/2005 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2004 sp. zn. 4 To 91/2004, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, jako vedlejších účastníků, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. července 2005 a doručenou Ústavnímu soudu 22. července 2005 se stěžovatel provedenými důkazy. Odvolací soud dle jeho názoru zcela ignoroval subprincip trestního řízení in dubio pro reo, když k uznání viny stěžovatele mu v zásadě postačovalo opřít se pouze o tvrzení původně spoluobžalovaného P. Ř. (v průběhu trestního řízení zemřel) a když naprosto ignoroval nebo bagatelizoval další důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, přičemž některé odmítl provést vůbec. Stěžovatel tvrdí, že jeho vina nebyla bezpečně a bez rozumných pochybností prokázána a tím, že dovolací soud jeho dovolání odmítl, nepostupoval důsledně v souladu s ust. § 2 odst. 2, odst. 5 a 6 trestního řádu, došlo k zásahu do jeho výše uvedených základních práv a svobod. Stěžovatel se dále domnívá, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval v souladu s principy spravedlivého procesu, jestliže jeho dovolání odmítl v neveřejném zasedání, přičemž uplatněný dovolací důvod dle jeho názoru posoudil příliš restriktivně, odmítl revidovat skutková zjištění učiněná v řízení před Vrchním soudem v Olomouci, nezabýval se ani zásadními námitkami směřujícími proti způsobu získávání důkazů, proti postupu získávání důkazů ani námitkami proti hodnocení důkazů. Tyto vzájemně spolu souvisící námitky (zejména stran nedostatků ve skutkových zjištěních ohledně časové osy nákupu zlata v Rakousku a zjištění pobytu stěžovatele tamtéž, neprocesnosti výslechu svědka T., provedeného rakouskými orgány na základě dožádání, nevyhovění návrhu na doplnění dokazování, bagatelizace námitek obhajoby vůči znaleckému posudku z oboru fonoskopie a vůči neodstranění pochybností o formě, v níž bylo zlato dodáváno, zpochybnění některých skutečností ve výpovědi původně spoluobviněného P. Ř., vyvozování obecných závěrů soudem, ač k takovému závěru je dle názoru stěžovatele třeba odborného posouzení, zpochybňování odposlechů telefonních hovorů jako důkazního prostředku, bagatelizace a znevěrohodňování důkazních prostředků svědčících ve prospěch obhajoby a další) stěžovatel opakuje i nyní v ústavní stížnosti se závěrem, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 18/2001.

Vrchní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím JUDr. Stanislava Urbance, předsedy senátu 4 To. Především poukázal na skutečnost, že námitky v ní uvedené byly uplatněny již v rámci odvolacího řízení, jakož posléze i řízení dovolacího. Dle názoru Vrchního soudu v Olomouci obecné soudy vycházely důsledně z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, všechny provedené důkazy byly v tomto směru hodnoceny nejen jednotlivě, ale i ve svém souhrnu, nebyly vytrhávány z kontextu celého dokazování a bylo přihlíženo k jejich vzájemným vazbám. Naopak stěžovatel činí v ústavní stížnosti skutkové závěry o subjektivní stránce svého jednání, které vycházejí z izolovaného hodnocení provedených důkazů, aniž by je hodnotil v kontextu celého dokazování a přihlížel k jejich vzájemným vazbám. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí.

Nejvyšší soud České republiky prostřednictvím JUDr. Vladimíra Jurky, předsedy senátu 3 Tdo, ve svém vyjádření uvedl, že ani on nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. V rovině trestněprávní poukazuje na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí, v němž jednak poukázal na obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a vyložil, z jakých důvodů nebylo argumentaci stěžovatele možné pod citovaný dovolací důvod podřadit, jakož i na to, že stěžovatel argumentoval odlišnou skutkovou verzí i tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, a teprve z tohoto pohledu namítl nesprávnost hmotně právního posouzení skutku, kladeného mu za vinu. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu však takto nemohlo jít o relevantní důvod k podání dovolání. Ve věci provedené důkazy a jejich hodnocení přitom nezakládaly důvody k tomu, aby provedené dokazování bylo shledáno za takové, které se zcela míjí s reálně zjištěným skutkovým dějem a tento neprokazuje. Proto s ohledem na obsah a rozsah provedeného dokazování, z pohledu již uvedeného, neumožnilo Nejvyššímu soudu revidovat již učiněná skutková zjištění, měnit je či se zabývat způsobem získání jednotlivých důkazů, postupem při jejich získání či jejich hodnocením. Nejvyšší soud v tomto ohledu poukázal na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i na samotný charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Dle názoru dovolacího soudu je základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání jeho věci ve dvoustupňovém řízení z hlediska čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě naplněno - dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně v plném rozsahu a samotnou úplnost a správnost skutkových zjištění nemůže posuzovat již jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (§ 265r odst. 7 tr. ř.), čemuž koresponduje i úzce a taxativně vymezený okruh dovolacích důvodů. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou i souvisejícími mezinárodněprávními dohodami lze mít za to, že v žádné z nich neupravuje právo na "plný" přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, či dokonce mimořádného opravného prostředku. Z takto nesporné skutečnosti potom už samo vymezení dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí i v předmětné věci užitého dovolacího důvodu Nejvyšším soudem (tak např. i v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. května 2004). Určitý průlom do restriktivního výkladu připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (například I. ÚS 4/04)), kdy poukázal na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně jejich absence). Nejvyšší soud vyslovuje přesvědčení, že absentující skutková zjištění, případně taková, která byla učiněna ve zjevném rozporu s obsahem toho kterého důkazu, by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pouze tehdy, pokud by hmotně právní posouzení věci postrádalo nezbytný (potřebný) skutkový základ. V dané věci však o takový případ nejde, a to i s ohledem na rozhodnutí soudů obou stupňů. Z uvedených důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že v řízení před ním nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele a navrhuje, aby stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci bylo zasláno právnímu zástupci stěžovatele k eventuální replice, na tato vyjádření z jeho strany již reagováno nebylo.

Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 18/2001 zjistil Ústavní soud následující:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2004 č. j. 39 T 18/2001-1796 byl obžalovaný spolu s D. S. uznán vinným ze spáchání trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, za což byl odsouzen podle § 148 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl dle ust. § 53 odst. 1, § 54 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč. Podle § 54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona mu byl dále uložen trest propadnutí věci (spolu s druhým obžalovaným), a to deseti kusů mezinárodně obchodovatelných slitků z ryzího zlata č. 34528-34537, každý o váze 1 kg, které jsou uloženy pod položkou 114/2 na oddělení trestních depozit u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně. Podle § 49 odst. 1 § 50 odst. 1 trestního zákona mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nákupu a prodeje zlata a drahých kovů na dobu šesti let.

K podanému odvolání obou obžalovaných Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. června 2004 č. j. 4 To 23/2004-1877 uvedené rozhodnutí dle ust. § 258 odst. 1 písm. b) a c). trestního řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.

Po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 10. září 2004 ř. j. 39 T 18/2001-1912 znovu uznal Krajský soud v Brně stěžovatele vinným (stejně jako druhého obžalovaného) ze spáchání trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, za což byl odsouzen podle § 148 odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl dle ust. § 53 odst. 1, § 54 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč. Podle § 54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 55 odst. 1 písm. a) trestního zákona mu byl dále uložen trest propadnutí věci (spolu s druhým obžalovaným), a to deseti kusů mezinárodně obchodovatelných slitků z ryzího zlata č. 34528-34537, každý o váze 1 kg, které jsou uloženy pod položkou 114/2 na oddělení trestních depozit u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně. Podle § 49 odst. 1 § 50 odst. 1 trestního zákona mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti nákupu a prodeje zlata a drahých kovů na dobu šesti let.

K odvolání podaném oběma obžalovanými Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. prosince 2004 č. j. 4 To 91/2004-1981 napadený rozsudek Krajského soudu v Brně dle ust. § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil a dle ust. § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným že ve větším rozsahu zkrátil daň, dílem čin spáchal se dvěma osobami, a způsobil svým činem škodu velkého rozsahu, tedy spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst, 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pročež byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osm let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, spolu s druhým obžalovaným byl dále stěžovateli uložen trest propadnutí věci v rozsahu popsaném v předcházejících rozhodnutích a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem nákup a prodej zlata a drahých kovů na šest let. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že v úmyslu obejít daňovou povinnost za účelem zvýšení zisků z prodeje zlata v období od 8. 7. 1998 do 29. 9. 1998 prostřednictvím P. Ř. a po vzájemné dohodě s tímto, v Rakouské republice v bankovním domě Erste Bank ve Vídni, postupně nakoupili dne 8. 7. 1998 - 10 kg, dne 13. 7. 1998 - 10 kg, dne 17. 7. 1998 - 10 kg, dne 14. 8. 1998 - 10 kg, dne 18. 8. 1998 - 10 kg, dne 21. 8. 1998 - 12 kg, dne 31. 8. 1998 - 8 kg, dne 4. 9. 1998 - 4 kg, dne 7. 9. 1998 - 10 kg, dne 14. 9. 1998 - 10 kg, dne 25. 9. 1998 - 10 kg, dne 29. 9. 1998 - 10 kg, mezinárodně obchodovatelných slitků ryzího zlata, které bezprostředně na místě odběru přebíral od P. Ř., ke každému takovému nákupu přivezl z České republiky odpovídající množství finančních prostředků v DEM, a po převzetí zlata ho převezl osobním motorovým vozidlem přes hraniční přechod Mikulov z Rakouské republiky do České republiky, aniž by dovážené zlato přihlásil k celnímu odbavení, ačkoliv k takovému postupu byl dle § 80 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění platném v době páchání trestného činu (celní zákon), povinen a vyhnul se tak zaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 22 % z pořizovací hodnoty zlata (§ 16 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném v době páchání trestného činu), přičemž příslušná daňová povinnost při dovozu mu vznikla dle ustanovení § 43 a násl. tohoto zákona. Takto získané zlato pak v období od 10. 7. 1998 do 30. 9. 1998 prostřednictvím společnosti KVM Kooplast, s. r. o., se sídlem v Brně, prodal firmě SOLITER, a. s., se sídlem v Jablonci na Nisou, kdy pořizovací hodnota takto do České republiky celkově přivezeného zlata rozhodná pro stanovení výše daně z přidané hodnoty, činí 13.339.600 ATS, v převodní hodnotě 34.387.352,- Kč a nepřihlášením tohoto zboží k celnímu a daňovému řízení a z toho vyplývajícím nepřiznáním a neodvedením DPH byla České republice způsobena škoda ve výši 7.565.217,44 Kč. Stěžovatel byl dále uznán vinným, že společně s obviněným D. S. po vzájemné dohodě, v úmyslu obejít daňovou povinnost za účelem zvýšení zisků z prodeje zlata v období od 1. 10. 1998 do 31. 5. 1999 prostřednictvím P. Ř., a po dohodě s tímto, v Rakouské republice, v bankovním domě Erste Bank ve Vídni, postupně nakoupili dne 1. 10. 1998 - 10 kg, dne 19. 10. 1998 - 10 kg, dne 27. 10. 1998 - 10 kg, dne 4. 11. 1998 - 10 kg, dne 6. 11. 1998 - 5 kg, dne 13. 11. 1998 - 12 kg, dne 26. 11. 1998 - 10 kg, dne 1. 12. 1998 - 10 kg, dne 9. 12. 1998 - 10 kg, dne 16. 12. 1998 - 10 kg, dne 23. 12. 1998 - 7 kg, dne 31. 12. 1998 - 5 kg, dne 7. 1. 1999 - 3 kg, dne 8. 1. 1999 - 10 kg, dne 13. 1. 1999 - 15 kg, dne 14. 1. 1999 - 15 kg, dne 19. 1. 1999 - 16 kg, dne 22. 1. 1999 - 15 kg, dne 26. 1. 1999 - 20 kg, dne 1. 2. 1999 - 15 kg, 5. 2. 1999 - 20 kg, dne 9. 2. 1999 - 15 kg, dne 10. 2. 1999 - 5 kg, dne 15. 2. 1999 - 15 kg, dne 16. 2. 1999 - 10 kg, dne 17. 2. 1999 - 10 kg, dne 22. 2. 1999 - 10 kg, dne 24. 2. 1999 - 10 kg, dne 26. 2. 1999 - 10 kg, dne 1. 3. 1999 - 10 kg, dne 5. 3. 1999 - 10 kg, dne 9. 3. 1999 - 10 kg, dne 12. 3. 1999 - 20 kg, dne 18. 3. 1999 - 10 kg, dne 23. 3. 1999 - 10 kg, dne 25. 3. 1999 - 5 kg, dne 29. 3. 1999 - 15 kg, dne 2. 4. 1999 - 10 kg, dne 6. 4. 1999 - 10 kg, dne 9. 4. 1999 - 10 kg, dne 12. 4. 1999 - 20 kg, dne 20. 4. 1999 - 10 kg, dne 23. 4. 1999 - 10 kg, dne 27. 4. 1999 - 10 kg, dne 3. 5. 1999 - 5 kg, dne 10. 5. 1999 - 10 kg, dne 12. 5. 1999 - 10 kg, dne 14. 5. 1999 - 10 kg, dne 18. 5. 1999 - 10 kg, dne 27. 5. 1999 - 10 kg a dne 31. 5. 1999 - 10 kg mezinárodně obchodovatelných slitků ryzího zlata, které bezprostředně na místě odběru od P. Ř. již přebíral obžalovaný D. S., ke každému takovému nákupu přivezl z České republiky odpovídající množství finančních prostředků v DEM a po převzetí zlata ho převezl osobním motorovým vozidlem přes hraniční přechod Mikulov z Rakouské republiky do České republiky, aniž ho přihlásili k celnímu odbavení, ačkoli k takovému postupu byli dle § 80 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb. povinni a vyhnuli se tak zaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 22 % z pořizovací hodnoty zlata. Zlato získané do 27. 5. 1999 pak v období od 1. 10. 1998 do 28. 5. 1999 prostřednictvím společností KVM Kooplast, s. r. o. a Elettaria, s. r. o. stěžovatel prodal firmě SOLITER, a. s. Při posledním dovozu zlata do České republiky dne 31. 5. 1999, po překročení státní hranice mezi Rakouskou republikou a Českou republikou v Mikulově, byla pracovníky celní stráže provedena prohlídka osobního automobilu náležejícího D. S. a při této bylo ve speciálním úkrytu v zavazadlovém prostoru tohoto vozidla nalezeno 10 ks zlatých slitků v celkové váze 10 kg, takže k jejich následnému prodeji již nedošlo. Pořizovací hodnota takto do České republiky celkově přivezeného zlata rozhodná pro stanovení výše daně z přidané hodnoty činí 64.685.612. ATS, v převodní hodnotě 170.912.718, 50 Kč a nepřihlášením tohoto zboží k celnímu a daňovému řízení a z toho vyplývajícím nepřiznáním a neodvedením DPH byla České republice způsobena škoda ve výši 37.600.798 Kč.

Naproti tomu byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák, jichž se měl dopustit tak, že v úmyslu maximalizovat zisk obcházením daňové povinnosti tím způsobem, že v období od 6. 3. 1998 do 26. 6. 1998 obv. P. Ř. nakoupil v rakouské republice, zpočátku u kovolitecké firmy Ögussa, později v bankovním domě Erste Bank ve Vídni postupně 244 kg mezinárodně obchodovatelných slitků ryzího zlata ve tvaru cihel, které bezprostředně na místě nákupu přebíral stěžovatel, uvedené zlato převezl svým osobním motorovým vozidlem přes hraniční přechod Mikulov z Rakouské republiky do České republiky, aniž by dovážené zlato přihlásil celním orgánům k provedení celního řízení, ačkoliv byl k tomuto postupu podle zákona č. 13/1993 Sb. povinen, a vyhnul se tak zaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 22 % pořizovací ceny zlata. takto dovezené zlato prodával zpracovatelské firmě SOLITER, a. s. prostřednictvím krycího podnikatelského subjektu Radomír Derych s místem podnikání Lipník nad Bečvou, kdy pořizovací hodnota takto dovezeného zlata rozhodná pro stanovení výše DPH byla 30.305.100 ATS, dle přepočtu 80.107.128,50 Kč, přičemž nepřihlášením tohoto zboží k celnímu a daňovému řízení, nepřiznáním a neodvedením DPH byla České republice způsobena škoda ve výši nejméně 17.623.574,50 Kč, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal stěžovatel.

Odvolací soud předně poukázal na to, že ze strany Krajského soudu v Brně i Vrchního soudu v Olomouci se jednalo již o druhé meritorní rozhodnutí, přičemž soud prvního stupně, jemuž byla věc po zrušení jeho rozhodnutí původního sice respektoval pokyny nadřízeného soudu, ale dopustil se určitých pochybení, které mohl odvolací soud za podm. § 259 odst. 3 tr. ř. napravit ve veřejném zasedání a ve věci rozhodnout rozsudkem, neboť nové rozhodnutí mohlo být učiněno na podkladě změněného skutkového stavu, k němuž opakoval důkazy provedené již v hlavním líčení. V řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, neshledal podstatných vad ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaných výroků napadeného rozsudku, zejména nebyla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo práv obhajoby, vytkl mu však nedostatečnou pečlivost při zkoumání vzájemných vazeb hodnocení důkazů, jejich souvislosti, a v závislosti na tom i skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (pokud jde o dobu a rozsah páchané trestné činnosti a podíl obou obžalovaných), jakož i jistou nedůslednost při vypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, čemuž odpovídá i úprava skutkové věty a výrokové části rozhodnutí. Ve veřejném zasedání doplnil pouze některé důkazy (zprávu Puncovního úřadu), ve zbytku navrhované důkazy stejně jako soud prvního stupně odmítl, neboť je vyhodnotil jako nadbytečné. Vypořádal se rovněž s námitkami směřujícími proti neprocesnosti některých důkazů, zejména svědecké výpovědi svědka T., kdy stejně jako soud prvního stupně námitky stěžovatele označil za neopodstatněné, a vůči záznamům telefonických hovorů a následně vypracovaného znaleckého posudku, kdy sice připustil jisté pochybení při předestírání hovorů obv. Ř. v přípravném řízení, toto pochybení stejně jako námitky zpochybňující závěry použitého znaleckého posudku je však dle něj bez vlivu na zjištění o vině stěžovatele. Námitky stran autentičnosti záznamů samotných označil za irelevantní. S ohledem na nové vymezení viny stěžovatele rozhodl nově odvolací soud i o trestu, kdy shledal pochybení soudu prvostupňového v tom, že v rozporu se zákonnými ustanoveními upravujícími podmínky pro uložení peněžitého trestu (§ 54 odst. 1 tr. ř.) uložil každému z obžalovaných peněžitý trest ve výměře 1 milionu Kč, i přes zjištění o majetkových poměrech obou obžalovaných (§ 31 odst. 1 tr. zák., § 54 odst. 1 tr. zák.), které pro uložení takového trestu nesvědčí. S uložením trestu propadnutí majetku a trestu zákazu činnosti se odvolací soud ztotožnil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. § 265b odst. 1 písm g) tr. řádu. Stěžovatel napadl především nesprávné hmotněprávní posouzení jeho jednání, neboť jím dle jeho názoru nebyly vůbec naplněny znaky předmětného trestného činu ani po stránce objektivní, ani po stránce subjektivní. V dalším směřují námitky uvedené v odvolání vůči skutkovým zjištěním učiněným oběma ve věci rozhodujícími soudy. Stěžovatel se přitom odvolává na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03, nález sp. zn. I. ÚS 55/04) a domnívá se, že Nejvyšší soud je povinen zjišťovat, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V tomto rámci pak poukazuje na nesrovnalosti ve skutkových zjištěních Vrchního soudu v Olomouci, které dle jeho názoru vedou k závěru o pochybnostech o jeho vině jakož i o procesních pochybeních kterých se měly obecné soudy v řízení dopustit.

Nejvyšší soud ČR dovolání podané stěžovatelem (a zároveň dovolání podané D. S.) usnesením ze dne18. května 2005 č. j. 3 Tdo 490/2005-2183 odmítl. Poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu dle ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zdůraznil, že poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací důvody jsou zákonem (trestním řádem) vymezeny taxativně a pouze takto označené dovolací důvody jsou způsobilé k tomu, aby na základě jejich uplatnění bylo dovolání podrobeno přezkumu ze strany dovolacího soudu. Žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů však není koncipován tak, aby dovolacímu soudu umožnil (dovolil) v rámci jeho kompetencí úplně přezkoumat (revidovat) skutkový děj, tak jak byl zjištěn v řádném řízení před soudy prvého a druhého stupně. To samozřejmě za předpokladu, že takto zjištěný skutkový děj umožnil soudům z něj vycházet a na jeho základě také ve věci rozhodnout. Konstatoval zároveň, že do zjištěného skutkového děje by dovolací soud byl oprávněn přesto zasáhnout pouze za extrémních okolností, tedy v případě, že by provedené důkazy zcela jednoznačně a nepochybně nebyly způsobilé k tomu, aby soudy přijaly rozhodnutí a v případě, kdy jejich souhrn by nemohl vést k uznání obviněného vinným. Pokud však taková situace nevznikla (a tak i v posuzované věci) a provedené důkazy a jejich hodnocení soudem nezakládá důvody k tomu, aby provedené dokazování bylo shledáno jako takové, které se zcela míjí s reálně zjištěným skutkovým dějem a tento vůbec neprokazuje, není, z pohledu již shora uvedeného dovolací soud oprávněn k tomu, aby podrobně zkoumal (případně revidoval) již učiněná samotná skutková zjištění, měnil je či se zabýval způsobem získávání jednotlivých důkazů, postupem při jejich získání, jejich hodnocení. V tomto směru odkázal na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, na které ani v souvislosti s projednávanou věcí není co měnit. V dané věci dovolací soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení vyjádřeného také ve výroku napadeného rozsudku, přičemž také shledal, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku je souladné s tím, jak bylo vyjádřeno právě jednání dovolatelů z hlediska skutkové podstaty trestného činu, jimiž byli nakonec shledáni vinnými. V tomto směru lze dle odůvodnění jeho rozhodnutí plně odkázat na citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, které odkazují na výpovědi zejména spoluobviněného P. Ř. (ten v průběhu trestního řízení zemřel) i výpovědi svědků T., Ř., K., jakož i na písemné materiály vydané rakouskou pobočkou Erste Bank, společností Soliter, a. s., materiály Celní zprávy a řady dalších listinných důkazů, na něž lze odkázat v rámci odůvodnění, které obsahují citovaná rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího. Stejně tak soudy vysvětlily přiléhavě z jakých důkazů vycházely, jak je hodnotily a co z jejich provedení vyplynulo, když také zákonu odpovídajícím způsobem vysvětlily, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedly. Přitom nelze konstatovat, že by mezi provedenými důkazy (jejich hodnocením) a následně přijatými právními závěry ve vztahu k zjištěnému skutkovému ději byl rozpor. Za daného stavu věci je i dovolací soud přesvědčen, že učiněná skutková zjištění jsou takového obsahu a rozsahu, že nakonec umožnila soudům jednání obviněných právně kvalifikovat způsobem, který je adekvátní učiněným skutkovým zjištěním. Provedené dokazování a z něj se odvíjející skutková zjištění umožnila soudům odpovědně rozhodnout s tím, že takto učiněná skutková zjištění k následnému postupu soudu a jeho úvahám o právní kvalifikaci jednání dovolatelů poskytnula dostatečný základ. Protože námitky dovolatelů směřovaly za popsaných okolností zjevně pouze do skutkových zjištění učiněných soudy, nezbylo Nejvyššímu soudu České republiky než s ohledem na ve věci uplatněné dovolací důvody takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky v ústavní stížnosti obsažené se dají shrnout do dvou základních okruhů - na straně jedné stojí výhrady proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, kdy je namítáno pochybení soudů v otázce při objasnění skutečného stavu věci a posouzení žalovaného skutku. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a to ve shodě s obsahem svých opravných prostředků. Druhý okruh námitek ve stížnosti uvedených směřuje proti nedodržení procesních pravidel trestního řízení ať již při provádění důkazů (svědecká výpověď svědka T. a rekognice, provedení důkazu odposlechy telefonních hovorů a na ně navazujícím znaleckým posudkem z oboru fonoskopie) nebo při posuzování rámce uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem.

Pokud jde o první okruh námitek, je zcela zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje zejména se skutkovými závěry, které přijaly odvolací i dovolací soud ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele uvedená již v řízení před obecnými soudy a opakovaná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud je nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým způsobem porušeny základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavním soudem by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1994, n. č. 34). Uvedené principy respektoval Ústavní soud i v projednávané věci.

Pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly s použitými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a zda svůj důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily. Uvedený požadavek zákonodárce vyjádřil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Jednotlivá napadená rozhodnutí přitom neposuzoval samostatně a izolovaně, ale, jak již uvedl výše, zabýval se spravedlností celého řízení. Odvolací soud dle jeho názoru provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil.

Stěžovatel v této souvislosti namítá, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování, čímž mělo být dotčeno jeho právo na obhajobu. K této námitce je třeba uvést, že je pouze věcí soudu, jakými důkazními prostředky bude skutkový děj zjišťovat. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé a že došlo ke krácení práva na obhajobu, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku z roku 1988). Soud je však vždy povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti obecné soudy dostály. Nalézací soud již v odůvodnění svého prvního rozhodnutí podrobně vyložil, proč považoval návrh stěžovatele na doplnění dokazování za nedůvodný a s jeho odůvodněním se ztotožnil i soud odvolací. Ústavní soud má za to, že za dané důkazní situace soud neprovedením navrhovaných důkazů neporušil stěžovatelovo tvrzené právo na obhajobu.

Ústavní soud neshledal žádné pochybení obecných soudů, ani ve vztahu k dalším stěžovatelovým námitkám. Předně nelze souhlasit se závěry stěžovatele, pokud jde o tvrzenou neprocesnost výslechu svědka T., a to proto, že výslech a rekognice nebyla provedena v souladu ani s rakouským, ani českým právním řádem. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil. Dle ustanovení hlavy II. čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (publikována ve Sbírce zákonů pod č. 550/1992 Sb.) dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin. Krajský soud v Brně přitom zcela oprávněně vycházel z toho, že výslech svědka a rekognice byly provedeny v souladu s rakouským právem. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na svůj právní názor vyslovený v usnesení ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 59/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, č. u. 26, Sv. 33. C. H. Beck, Praha, 2004, dle nějž "pokud cizozemské dožádané orgány věrohodně prohlásí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy, mohou české orgány činné v trestním řízení oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ("Dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin."). Závěr, že by tuzemské orgány činné v trestním řízení měly interpretací cizozemské procesní normy zjišťovat, zda dožádaný stát provedl úkon v souladu se svým právním řádem, je nesprávný, neboť je prakticky nerealizovatelný a zpochybňuje apriorně důvěryhodnost postupu orgánů dožádané strany." Byť v posuzovaném případě k žádnému výslovnému prohlášení ze strany rakouských orgánů nedošlo, skutečnost, že se Krajský soud v Brně spolehl na to, že postup rakouských orgánů, zejména tehdy, šlo-li o postup soudu, bude v souladu s jejich právním řádem nelze považovat na neopodstatněný, jak ostatně dovodil i soud odvolací. Z ustanovení § 168 odst. 1 rakouského trestního řádu (Strafprozessordnung) skutečně vyplývá povinnost, obdobně jako je tomu v ust. § 104b odst. 2 trestního řádu, vyzvat svědka před provedením rekognice osoby nebo věci k popisu jejich rozlišovacích kriterií ["(1)Wird es notwending, die Anerkennung von Personen oder Sachen durch den Zeugen zu Erlagen, so ist die Vorstellung oder Vorlegung in angemessener Weise zu veranlassen; jedoch ist der Zeuge vorher zur genauen Beschreibung und Angabe der unterscheidenden Kennzeichen auzufordern."], z čehož však nelze dovodit, že by byl svědek povinen popsat přímo osoby, které jsou předmětem rekognice. Dle názoru Ústavního soudu jde především o popis okolností rozhodných pro zjištění skutečností, za jakých byla osoba nebo věc svědkem vnímána. I kdyby však byl názor stěžovatele stran nedůsledností v provedení rekognice opodstatněný, jde pouze o částečné pochybení při provedení rekognice, nikoliv v kvalitě zásahu do ústavně zaručeného práva nebo zásady. Samotnou svědeckou výpověď v ostatních ohledech nijak nezpochybňuje, zejména potud, že předmětem rekognice nebyl pouze stěžovatel, nýbrž další dvě osoby (spoluobžalovaný D. S. a původně spoluobviněný P. Ř.), přičemž svědek byl jinak vyslechnut ke všem okolnostem, za nichž se s těmito osobami setkal nebo mohl setkat, a to dříve než mu bylo fotografické album předloženo. Hodlal-li stěžovatel zpochybnit způsob výslechu tohoto svědka, mohl tak učinit prostřednictvím svého právního zástupce, který byl k výslechu přizván. Ani z hlediska dalších okolností, zjištěných z obsahu spisu, Ústavní soud proto nemá pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu o přípustnosti čtení důkazu v hlavním líčení dle ust. § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu.

Stran nedostatků provedení důkazu odposlechy odvolací soud uznal pochybení, jehož se dopustily orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení při předkládání odposlechů původně obviněnému P. Ř. a lze konstatovat, že se v dalším ne zcela dostatečně vypořádal s tím, zda tyto důkazy použil či nikoliv. Ústavní soud však i zde dospěl k závěru, že uvedené pochybení není natolik závažné, že by mohlo mít v konečném důsledku podobu zásahu do základních práv stěžovatele, neboť jde ve vztahu k odposlechům o pochybení pouze u jednoho z nich, jež není s to vyvrátit závěry znaleckého posudku ohledně ostatních, byť byl v daném případě použit jako srovnávací. Je zřejmé, že záznam z 27. 4. 1999, 16 hod 47 min., u nějž bezpochyby došlo k chybě při jeho předestírání původně obv. P. Ř., byl znalkyní použit k vypracování znaleckého posudku jako srovnávací k identifikaci mluvčích na dalších zkoumaných nahrávkách, což do jisté míry je s to zpochybnit, jak konstatoval Vrchní soud v Olomouci, závěry znaleckého posudku samotného. Ústavní soud se však domnívá, že ani tato skutečnost nemůže bez dalšího vést k odmítnutí nahrávek odposlechů telefonních hovorů, neboť znalkyně měla vedle uvedené nahrávky k dispozici ještě několik záznamů, které byly předmětem zkoumání, jakož i další srovnávací nahrávku, ze znaleckého posudku pak žádné odchylky v identifikaci mluvčích zjištěny nebyly. Totéž lze konstatovat i ohledně použité metody. Ze skutečnosti, že byla použita pouze metoda jedna, rovněž nelze bez dalšího dovodit, že by závěry vypracovaného znaleckého posudku nebyly spolehlivé. Za situace, kdy ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neměly pochybnosti o autenticitě provedených odposlechů (otázku obhájce ohledně použité metody i autenticity zkoumaných odposlechů nakonec znalkyně při hlavním líčení zodpověděla a své závěry zcela jasně a konkrétně zdůvodnila), ve zbytku není důvodu tento důkaz pouze pro použitou metodu, jejíž použití znalkyně zdůvodnila, odmítnout. Podle protokolů o hlavním líčení, čemuž odpovídá i odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne10. září 2004 č. j. 39 T 18/2001-1923, č. l. 12, důkaz druhým stěžovatelem namítaným záznamem ze dne 26. 4. 1999, 9 hod. 07 min. prováděn nebyl.

Ústavní soud se tedy neztotožňuje s názorem stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje zásady zakotvené v ust. § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a jeho vydáním došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces stěžovatele.

Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že stěžovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), tedy domněnku, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávním hmotněprávním posouzení. Z dikce ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné vytýkat výlučně vady hmotněprávní, nikoliv však úplný přezkum skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a jehož se domáhá stěžovatel. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze jistě namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, čímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, přičemž tato okolnost jistě může ve zcela zásadních případech mít i podobu přezkumu rozporů mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, na nichž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno. Dovolací námitky se však v daném případě zakládají pouze na odlišném hodnocení skutkových zjištění stěžovatele, nikoliv na zjištění případných rozporů mezi skutkovými zjištěními, případně jejich nedostatky, byly-li jaké a jejich právní kvalifikací a pod uvedený dovolací důvod není podřaditelné.

Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s vyjádřením dovolacího soudu v tom smyslu, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudním přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem.

Nejvyšší soud jako soud, jenž má usilovat o srovnatelnou soudní praxi sjednocováním judikatury (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), je výše citovaným dovolacím důvodem povolán pouze k opakovanému právnímu hodnocení již, s odhlédnutím od možnosti obnovy řízení, zjištěného skutkového stavu, a to v prvé řadě v těch případech, kdy nemusí adresátům právní úpravy a orgánům činným v trestním řízení být zcela zřejmé, zda lze určité chování obžalovaného podřadit pod zobecňujícím způsobem vymezenou skutkovou podstatu. Smyslem sjednocování trestněprávní judikatury na základě uvedeného dovolacího důvodu je, aby byla definice skutkových podstat trestných činů chápána orgány činnými v trestním řízení co nejpodobněji. Ostatní dovolací důvody postihují závažné procesní závady, které zpravidla představují popření práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Mnohokrát opakovaná zkoumání skutkového stavu (včetně přípravného řízení trestního orgánu exekutivy) už tak výrazně zatěžují svědky, jejichž dostupnost stejně jako věrohodnost jejich výpovědí v běžně zdlouhavém opravném řízení nutně klesá. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout (§ 265i odst. 1 trestního řádu). Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 256f odst. 1) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 trestního řádu).

Selektivní pojetí dovolání nepředstavuje odepření opravného prostředku v trestním řízení podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Úmluva nežádá, aby bylo zajištěno více opravných prostředků. Požadovaný jeden opravný prostředek je v českém trestním soudním procesu ztělesněn institutem odvolání. Česká republika nemusí mít ve světle Úmluvy žádnou třetí instanci trestního soudnictví. Může ji proto mít (argumentum ad maiori a minus) ustavenu jen pro korekci pouze zákonodárcem vybraných chyb výstupů trestní represe (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Naproti tomu ani Nejvyšší soud nemůže, jak Ústavní soud opakovaně upozornil, přistupovat k posuzování přípustnosti dovolání pouze formálně a připustit, aby z jeho přezkumu, jinak výhradně právního hodnocení, se vymykala ta rozhodnutí, učiněná na základě zcela nedostatečných nebo absentujících skutkových zjištění, případně takových, která byla učiněna ve zjevném rozporu s obsahem toho kterého důkazu, neboť ta by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pouze tehdy, pokud by hmotně právní posouzení věci postrádalo nezbytný (potřebný) skutkový základ. Stěžovatel v této ústavní stížnosti však žádá, aby Nejvyšší soud provedl nový přezkum skutkových závěrů.

V daném případě však nadměrně formální přístup k posouzení přípustnosti dovolání Nejvyššímu soudu rozhodně vytknout nelze. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, námitkami celkové rozpornosti mezi skutkovými zjištěními učiněnými prvostupňovým i odvolacím soudem a jejich právním hodnocením se zabýval v míře pro jeho rozhodnutí dostatečné. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil své závěry, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout, neboť jeho usnesení nevykazuje znaky libovůle a nevybočuje z mezí ústavnosti.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu ani soudu dovolacího a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í:

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2006

František Duchoň v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení : Jitka Chmelová



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.