I. ÚS 425/17
I.ÚS 425/17 ze dne 19. 4. 2017


Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Benčíka, zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem, se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 25 Cdo 4398/2016-189, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2016 č. j. 18 Co 16/2016-148 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. prosince 2015 č. j. 11 C 207/2013-116, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 25 Cdo 4398/2016-189 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Žalobou ze dne 10. 9. 2013 se stěžovatel (zastoupený advokátem) domáhal náhrady škody ve výši 144.000 Kč, kterou mu mělo žalované společenství vlastníků způsobit tím, že odmítalo provést opravu společných částí bytového domu napadených plísněmi, které prorůstaly do stěžovatelovy bytové jednotky. Stěžovatel tvrdil, že z důvodu ohrožení zdraví musel zanechat užívání své bytové jednotky, a jednáním žalovaného mu tedy bylo znemožněno vykonávat vlastnické právo, zejména pak "předmět svého vlastnictví užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Vlastnické právo žalobce k bytové jednotce bylo zredukováno na pouhé právo věc držet." Výši škody ve formě ušlého zisku podle ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku stěžovatel určil jako součin 24 měsíců (délka promlčecí lhůty) předcházejících podání žaloby a částky 6.000 Kč představující nájemné obvyklé v daném místě a čase.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 4. prosince 2015 byla žaloba zamítnuta s tím, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť přestože byly provedeny všechny důkazní návrhy stěžovatelem učiněné, nebyl prokázán jeho úmysl předmětný byt v rozhodném období pronajmout. Ve svém odvolání stěžovatel namítal, že nemohl mít zájemce o pronájem bytu, neboť uzavření platné nájemní smlouvy bylo vzhledem ke stavu bytu nemožné. Uvedl také, že v žalobě tvrdil a po celou dobu řízení prokazoval nejen to, že nemohl bytovou jednotku pronajímat, ale i to, že ji nemohl sám užívat či prodat, čemuž se okresní soud vůbec nevěnoval, ani jej nevyzval k doplnění skutkových tvrzení a k označení příslušných důkazů. To, že v žalobě svůj právní nárok kvalifikoval jako ušlý zisk dle § 442 občanského zákoníku, nemůže být podle stěžovatele pro posouzení žaloby rozhodující, resp. soud jej měl podle ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") o svém odlišném právním názoru poučit. Rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadený rozsudek potvrdil. Uvedl, že stěžovatel skutkově vymezil požadovanou náhradu škody jako ušlý zisk z pronájmu bytu a soud prvního stupně nepochybil, pokud se žalobním návrhem zabýval tak, jak jej stěžovatel skutkově vymezil, s přihlédnutím k existující judikatuře Nejvyššího soudu. Pokud stěžovatel v odvolání uvádí, že byt nemohl užívat ani prodat, jde o jiné skutkové vymezení neodpovídající uplatněné žalobě.

3. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, odkazuje na to, že dle poučení v tomto rozsudku je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací důvod vymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Své dovolací důvody konkretizoval tak, že první právní otázkou, při jejímž řešení se podle něj krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, je skutečnost, že se nezabýval žalobou v celém jejím rozsahu a výslovně se částí žaloby odmítl zabývat s tím, že se jedná o nové, v žalobě neuvedené skutečnosti. Z toho důvodu je jeho rozsudek nepřezkoumatelný, nepředvídatelný a odepírá mu právo na spravedlivý proces. Další právní otázkou, která podle stěžovatele nebyla dosud konstantně vyřešena, je otázka vzniku a výše nároku na náhradu škody za situace, kdy je vlastnické právo redukováno pouze na jeho faktickou existenci, neboť bytovou jednotku objektivně nelze užívat z důvodu závadného zdravotního stavu. K judikatuře citované v rozsudku krajského soudu stěžovatel uvedl, že žádné z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu se netýká totožné či obdobné právní otázky. Nejvyššímu soudu pak předložil "otázku zásadního právního významu", zda škoda vzniká pouze v případě, kdy vlastník nemá reálnou možnost svoji nemovitost pronajímat třetím osobám, nikoliv v případě, kdy je mu protiprávním jednáním zamezeno ji užívat, byť pro vlastní potřebu.

4. V napadeném usnesení ze dne 9. 11. 2016, které bylo stěžovatelovu právnímu zástupci doručeno dne 12. 12. 2016, Nejvyšší soud konstatoval, že námitka stěžovatele, podle které soudy nesprávně zjistily obsah žaloby, v důsledku čehož ji posuzovaly neúplně, je námitkou brojící proti skutkovým zjištěním, nikoli námitkou právní, způsobilou založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že v řízení nebyly naplněny předpoklady pro přiznání nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za neuskutečněný pronájem bytu. Další formulované otázky taktéž nemohou založit přípustnost dovolání, jelikož stěžovatel vychází z odlišných tvrzení a skutkových zjištění a domáhá se na jejich základě odlišných nároků. Z obsahového hlediska tak dovolání nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, protože stěžovatel neformuloval právní otázky, na nichž by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. O dovolání stěžovatele tedy Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu tak, že jej podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat.

II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení

5. Ve své ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2017 vyjadřuje stěžovatel přesvědčení, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Namítá, že od podání žaloby po celé řízení tvrdil a prokazoval, že nemůže vykonávat své vlastnické právo nerušeným způsobem, neboť jeho bytová jednotka je neobyvatelná z důvodu výskytu plísní. Tato neobyvatelnost se samozřejmě vztahuje ke všem osobám, proto vymezil předmět řízení šířeji, než se jím soudy zabývaly, a tvrdil, že byl zbaven práva požívat z věci plody a užitky, práva užívat věc pro sebe, jakož i práva s věcí nakládat. Soudy se však v rozporu s vymezením v žalobě zabývaly pouze jednou částí nároku, a to ve formě ušlého zisku vyplývajícího z nemožnosti byt pronajmout, přičemž krajský soud dokonce uvedl, že ostatní skutečnosti nebyly v žalobě uvedeny.

6. Stěžovatel dále brojí proti neodůvodněnému závěru Nejvyššího soudu, podle kterého nejsou jím nastolené otázky zásadního právního významu otázkami právními, nýbrž skutkovými. Je toho názoru, že nevyčerpání celého rozsahu žaloby nemůže být otázkou skutkovou a že jde o porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, což je navíc námitka uplatnitelná i jako dovolací důvod spočívající v nesprávném posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013). Napadené usnesení Nejvyššího soudu je navíc dle stěžovatele v rozporu s požadavky vyjádřenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 849/2016 ze dne 11. 10. 2016, neboť bylo vydáno toliko předsedkyní senátu (nikoliv celým senátem), a to v situaci, kdy se nejednalo o prosté vady řízení, nýbrž o posouzení, zda má jeho dovolací argumentace právní či skutkový charakter. Odkazuje přitom rovněž na nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581), který výslovně uvádí, že pokud dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou nelze tuto skutečnost ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. I když totiž soud vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. Stěžovatel rovněž poukazuje na závěry nálezů sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016 a sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016, s tím, že rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání musí být alespoň ve stručnosti odůvodněno, přičemž v případech, kdy subsumpce pod určité právní ustanovení není jednoznačná, je nezbytné v odůvodnění rozvést právní úvahy soudu. V projednávaném případě však z napadeného usnesení nelze seznat, na základě čeho dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jím předestřené otázky nejsou otázkami právními.

7. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na obsah svého rozsudku a jeho podrobné zdůvodnění.

8. Podle krajského soudu nedošlo v řízení k porušení článků 11 a 36 Listiny a, jak uvedeno v odůvodnění jeho rozsudku, stěžovatel oprávněnost svého nároku neprokázal.

9. Nejvyšší soud uvedl, že v dovolacím řízení platí povinné právní zastoupení, proto lze předpokládat, že zástupce dovolatele zná alespoň základy hmotného práva. Ve sporu o náhradu škody je zásadní vymezení, za co má být náhrada poskytnuta, tj. jaká majetková újma má být nahrazena, čímž je vymezen předmět řízení. Stěžovatel vznesl požadavek na náhradu "obvyklého měsíčního nájemného" a skutkově odůvodnil svůj nárok tím, že byt nemohl pronajmout. Jestliže zároveň uvedl, že ho nemohl prodat ani sám užívat, je zřejmé, že příčinou nerealizovaného příjmu z pronájmu bytu není fakt, že jej neprodal ani sám neužíval, tedy že tyto skutkové okolnosti nejsou z hlediska uplatněného nároku podstatné. Dovolání bylo odmítnuto pro vady z důvodu, že nebyla formulována žádná právní otázka, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), a v souladu s ustanovením § 243f odst. 2 odst. 2 o. s. ř. bylo rozhodnuto předsedkyní senátu.

10. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo argumentaci nad rámec té, která byla obsažena již v jejich rozhodnutích, nebyla tato vyjádření stěžovateli zasílána k replice. Žalované společenství vlastníků se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
III. Hodnocení Ústavního soudu

11. Ústavní stížnost je částečně důvodná.

12. Ústavní soud úvodem připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní projednávaném případě přitom uvedené ústavněprávní principy dodrženy nebyly a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, odůvodňujícímu kasační zásah Ústavního soudu.

13. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

14. Právě uvedené přitom platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání přestavuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na spravedlivý proces [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)]. Již z dřívější judikatury Ústavního soudu tak konkrétně vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014).

15. V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady, neboť dle jeho názoru stěžovatel nevznesl právní otázky, které by mohly založit přípustnost dovolání, a nesplnil tak požadavky na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. S takovým hodnocením však Ústavní soud nemůže souhlasit a naopak shledal, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím nerespektoval svou ústavní povinnost chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy České republiky), včetně povinnosti volit při posuzování podání účastníka řízení postup vstřícnější k jeho právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu.

16. Jedním z argumentů Nejvyššího soudu je, že námitka stěžovatele, podle které soudy nesprávně zjistily obsah žaloby a posuzovaly ji neúplně, brojí proti skutkovým zjištěním, a není tedy námitkou právní. K tomu Ústavní soud připomíná, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být zcela zřejmé, a proto již dříve Ústavní soud konstatoval, že jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze mít za vadu dovolání spočívající v tom, že toto neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Je ovšem na posouzení Nejvyššího soudu, zda bude dovolání považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, nebo zda splnění této podmínky neshledá a dovolání jako nepřípustné odmítne [nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581), bod 19].

17. I když tedy Nejvyšší soud vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele (viz výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13, bod 18). V této souvislosti nelze v nyní projednávané věci odhlédnout od toho, že stěžovatel ve svém dovolání uvedl i námitky spočívající v porušení základních práv, jelikož tvrdil, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se nezabýval žalobou v celém jejím rozsahu. Této námitce přitom dle názoru Ústavního soudu nelze upřít relevanci, neboť soudy jsou povinny posuzovat žalobu podle obsahu. Požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby. Účelem civilního procesu je řešit spory a přinášet spravedlnost [nález sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 30]. V nyní projednávaném případě stěžovatel v žalobě skutkově vymezil, že zásah do jeho práva na výkon vlastnictví spočívá v tom, že nemůže "předmět svého vlastnictví užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním" (viz bod 1). Není přitom bez významu, že v předžalobní výzvě přiložené k žalobě (č. l. 16-17) stěžovatel svůj nárok formuloval jako náhradu škody způsobené nemožností bytovou jednotku užívat a nutností bydlet v jiné nemovitosti, která je rovna výši nájemného obvyklého v daném místě a čase za dobu dvou let, tj. částce 144.000 Kč.

18. V daném případě se tedy měl Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda stěžovatelem předestřená otázka - byť by byla označena za skutkovou - mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. s ohledem na její průmět do základních práv a svobod stěžovatele. Z judikatury přitom vyplývá, že Nejvyšší soud k podobnému zkoumání přistupuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 211/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3762/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1144/2014).

19. Došlo-li tedy k odmítnutí stěžovatelova dovolání pro údajné vady a nepostupoval-li Nejvyšší soud vstřícněji k právu stěžovatele na soudní ochranu, tedy ve prospěch uplatnění subjektivních práv stěžovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014), vedlo takové rozhodnutí k odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu a tím k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Ústavní soud dále k výslovné námitce stěžovatele konstatuje, že zkoumal-li Nejvyšší soud povahu otázek formulovaných stěžovatelem v jeho dovolání a shledal-li, že tyto otázky nemohou založit přípustnost dovolání, příp. že na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nebylo možné takové hodnocení přenášet do fáze posuzování vymezení formálních požadavků k projednání dovolání (srov. též nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017, bod 27). Fakticky totiž šlo o posuzování splnění předpokladů přípustnosti dovolání, které však nelze považovat za vadu. Rozhodnutí o přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle ustanovení § 237 občanského soudního řádu přitom nemůže činit jediný samosoudce, nýbrž musí zůstat vyhrazena senátnímu rozhodování, jak tomu bylo např. v obdobném případě, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 23 Cdo 4351/2014 (zrušeném nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016). V tomto ohledu přitom Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016.

21. Jestliže tedy o odmítnutí stěžovatelova dovolání na základě ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodoval Nejvyšší soud pouze předsedkyní senátu, namísto tříčlenného senátu, nelze tento postup považovat za ústavně souladný. Tímto postupem došlo k porušení základního práva stěžovatele na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny (srov. výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 849/16).

22. Konečně pokud stěžovatel svou ústavní stížností napadal též rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. května 2016 č. j. 18 Co 16/2016-148 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. prosince 2015 č. j. 11 C 207/2013-116, Ústavní soud musel ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je Ústavní soud zásadně oprávněn se určitou věcí zabývat až poté, co stěžovatel vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky nápravy k ochraně svého práva, v nyní projednávaném případě tedy případně až poté, co se danou věcí bude znovu zabývat Nejvyšší soud.

23. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil. Ve zbývající části Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.