I. ÚS 423/05
I.ÚS 423/05 ze dne 8. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. P. B., zastoupeného Mgr. Lucií Peškovou, advokátkou, Rožnovská 241, Frenštát pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 11 Tvo 16/2005, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 1 To 91/2004, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 1 To 91/2004, kterým byl podle § 71 odst. 4, odst. 6, odst. 7 trestního řádu ponechán ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 11 Tvo 16/2005, kterým byla podle § 148 odst. 1, písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost proti usnesení prve uvedenému.

Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje zrušení uvedených usnesení, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy a "minimálně" čl. 5 odst. 4 "Úmluvy o lidských právech a svobodách", přičemž má stěžovatel patrně na mysli Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.


Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Článek 2 (2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Článek 4 (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Článek 8 (1) Osobní svoboda je zaručena. (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. (5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Článek 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:

Článek 1 (1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Článek 5 Právo na svobodu a osobní bezpečnost (4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

K porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele mělo dojít tak, že stěžovatel byl ponechán ve vazbě, ačkoliv důvodnost vazby u něj nebyla dána. Stěžovatel se domnívá, že ze zjištěných skutečností nelze dovodit jeho snahu vyhýbat se trestu či řízení, které se proti němu vedlo. Pokud se takový závěr staví na výsledcích mezinárodní právní pomoci, domnívá se stěžovatel, že se zřejmě jedná o chybu belgických úřadů, jež mezinárodní právní pomoc poskytovaly. Stěžovatel se dále domnívá, že jeho vazba je důsledkem zdlouhavé práce soudů a státního zastupitelství, neboť, jak se domnívá, jím nezaviněné průtahy v řízení mu jsou v odůvodnění usnesení obecných soudů přičítány k tíži. Zároveň připomíná, že jeho cizinecký status nemůže sám o sobě odůvodnit vazbu s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Konečně stěžovatel uvádí, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po jeho slyšení. Tato pochybení obecných soudů proto dle názoru stěžovatele zakládají nezákonnost a protiústavnost jejich usnesení.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Ten v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení a k vlastní ústavní stížnosti se blíže nevyjádřil. Vrchní soud v Olomouci se jako účastník řízení ve lhůtě nevyjádřil.

Po pečlivém prozkoumání ústavní stížnosti, jejích příloh a dalších písemností, které jsou součástí spisu Ústavní soudu shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V první řadě je nutné připomenout, že Ústavní soud není povolán k ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž je oprávněn zabývat se porušeními toliko ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Toto vymezení úlohy Ústavního soudu vyplývá z čl. 83 Ústavy. Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96. Publikovaný in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88.). Vzetí do vazby je bezpochyby výrazným omezením ústavně zaručených práv jednotlivce a vazební důvody tedy musí vždy odpovídat požadavkům zákona, neboť jen na jeho základě lze svobodu jednotlivce omezit. Posouzení zjištěných skutečností jako kvalifikovaných důvodů pro vzetí do vazby je tedy vždy otázkou velice citlivou. Je však především věcí obecných soudů, zda konkrétní skutečnosti shledají dostatečně intenzivními ke splnění požadavků zákona. Právě obecné soudy při důkladné znalosti skutkových okolností té které věci, v kterémkoli stadiu řízení, posuzují důvody vazby a jejich trvání.

V projednávaném případě Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatel je stíhán pro závažný úmyslný trestný čin, za který lze uložit citelný trest odnětí svobody. Vrchní soud v Olomouci dále shledal, že přestože má stěžovatel rodinné vazby k osobám na území České republiky, jako cizí státní příslušník, který tu nevykonává žádné legální aktivity, není k území státu výrazněji vázán. Navíc je osobou, která - ač byla v minulosti trestně odsouzena cizozemským soudem - se dokázala výkonu uloženého trestu dlouhodobě vyhýbat. Poznatky, které byly získány cestou mezinárodní právní pomoci, svědčí o důvodnosti obavy, že se v případě propuštění obžalovaného na svobodu by se tento trestnímu stíhání a hrozícímu trestu mohl vyhýbat útěkem či skrýváním. Vrchní soud v Olomouci proto u stěžovatele shledal důvod vazby upravený § 67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel proti usnesení podal stížnost, ve které namítal nedůvodnost předešlého vazebního usnesení. Nejvyšší soud stížnost zamítl, když se s názorem Vrchního soudu v Olomouci ztotožnil, přičemž zdůraznil zvláště prvek hrozby vysokým trestem podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3) písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, třebaže byl stěžovatel rozsudkem soudu prvního stupně shledán vinným ze spáchání trestného činu toliko podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, avšak s přihlédnutím ke skutečnosti, že se státní zástupkyně proti rozsudku odvolala.

V odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je tak dle zjištění Ústavního soudu přesvědčivě a logicky zdůvodněno, které konkrétní skutečnosti vedly obecný soud k rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti pouze předkládá svou vlastní interpretaci zjištěných skutečností a nikoliv námitky dosahující ústavní úrovně. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nehodnotí jako nekonkrétní, nelogické, extrémně nesouladné se závěry o důvodnosti vazby či zcela svévolné. Proto z ústavněprávního hlediska postačí na odůvodnění napadených usnesení odkázat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že jeho ústavním pořádkem zaručená práva byla porušena tím, že Vrchní soud v Olomouci a následně i Nejvyšší soud rozhodly bez stěžovatelova předchozího slyšení, ve kterém by se mohl k důvodům vazby vyjádřit.

Pro podrobnější argumentaci stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz). Tímto nálezem Ústavní soud shledal porušení základních práv rozhodnutím soudu, který o stížnosti proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti obviněného a bez jeho ústního vyjádření k důvodům vazby. Ústavní soud tehdy uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody.

Ústavní soud precizoval svůj názor na ústavní konformitu rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného svým plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (dostupný např. na http://www.judikatura.cz). V něm mimo jiné konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě. Zároveň však v tomto nálezu Ústavní soud výslovně zdůraznil, že tato přísná měřítka je možno vztáhnout v uvedeném rozsahu toliko na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.

Proto Ústavní soud zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky dána ve všech případech. Ústavní soud konstatoval, že při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být, před rozhodnutím soudu, osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Minimálně musí být z takového požadavku zřejmá konkrétní fakta, která mají znak pravděpodobnosti a nejsou bezvýznamná, jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje, či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.

Podle zjištění Ústavního soudu však stěžovatel ve stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci osobní slyšení Nejvyšším soudem nepožadoval a námitku absence osobního slyšení v předchozím řízení neuplatnil (ve spise Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 5/2004 č. l. 2491-2493). V daném případě je pro rozhodnutí Ústavního soudu zvláště významná okolnost, že stěžovatel již byl nepravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 39 T 5/2004, a měl tedy možnost se vyjádřit jak k věci samé, tak k důvodům vazby, v hlavním líčení.

Napadená usnesení jsou z pohledu Ústavního soudu dostatečně a logicky odůvodněna a nevykazují znaky svévolného rozhodování.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud neshledal důvodu pro postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2005


Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.