I. ÚS 4206/16
I.ÚS 4206/16 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jindřicha Skleničky a Jiřiny Skleničkové, právně zastoupených JUDr. Danielou Strakovou, Jedlová 372, Zruč-Senec, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. 11 Co 455/2015 a návrhu na přikázání sporné nemovitosti do vlastnictví stěžovatelů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu. Současně se stěžovatelé domáhali toho, aby Ústavní soud vyhověl jejich žalobě a uložil České republice povinnost vydat jim spornou nemovitost.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé z titulu oprávněných dědiců domáhali vydání rozhodnutí, jímž by žalované (České republice) byla uložena povinnost k vydání sporných nemovitostí. Stěžovatelé se domáhali vydání majetku zůstavitele na základě závěti, u níž však soudy měly pochybnost o tom, zda ji zůstavitel skutečně podepsal. Ačkoli jim bylo rozsudky Okresního soudu v Karlových Varech z let 2010 a 2012 vyhověno, nakonec byli neúspěšní. Podle stěžovatelů je nemožné zajistit důkaz o tom, že někdo ze svědků byl přítomen sepisování závěti. Ze strany žalované nebyl předložen jediný důkaz, který by činil závěť zůstavitele neplatnou. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vyplynul závěr, že podpis zůstavitele na originálu závěti je spíše podpisem téže osoby, která podepsala srovnávací listiny, než že by to byl podpis vyhotovený jiným pisatelem. Stěžovatelé jsou toho názoru, že unesli důkazní břemeno a prokázali oprávněnost svých nároků. Obecné soudy dle jejich mínění nevyhodnotily řádně předložené důkazy, čímž zasáhly do jejich práva na spravedlivý proces.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Z ústavního hlediska je podstatné především to, že se soudy s navrženými a provedenými důkazy v odůvodnění vypořádaly. Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že svědci vypovídají o listině, jež byla v soudním řízení předložena. Oporu pro vyhovění žalobě nespatřovaly obecné soudy ani ve výpovědi znalkyně, jejíž závěr vycházel z nejnižší možné míry pravděpodobnosti. V odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

Domáhá-li se stěžovatel toho, aby Ústavní soud sám ve věci rozhodl, nutno poukázat na rozsah jeho pravomocí a ústavní stížnost v této části odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) pro nepříslušnost.

Ve zbytku Ústavní soud odmítl stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.