I. ÚS 420/17
I.ÚS 420/17 ze dne 28. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupené Michalem Čechem, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1575/2015-49 ze dne 23. 11. 2016, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 198/2015-796 ze dne 16. 7. 2015 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 2 T 213/2012-643 ze dne 26. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Daného jednání se měla dopustit tím, že jako vlastnice bytového domu převzala od jednotlivých nájemníků domu platby zahrnující nájem, zálohy na vodu, plyn a elektřinu, ty ale nepoužila k danému účelu, ale pro vlastní potřebu, následkem čehož došlo ze strany dodavatelů energií k ukončení jejich dodávek s důsledky z toho plynoucími pro nájemníky, které jsou blíže rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině. Za to byl stěžovatelce podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, s přihlédnutím k § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 400 Kč, tedy celkem ve výši 200 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Dalšími výroky pak bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1, písm. b), d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. pak stěžovatelku nově uznal vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a dále přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, a to po dalším upřesnění skutkového stavu. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka především namítla značný rozsah porušení předpisů procesního práva. Ty spatřuje zejména ve vadách protokolace konaných hlavních líčení a v absenci rozhodnutí soudu o námitkách obhajoby do protokolace. Ty spočívaly především v návrzích na opravy a doplnění protokolů pro jejich vážný nesoulad se zvukovými záznamy. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že nesplnil svou přezkumnou povinnost a ukryl se za formální hradbu doslovně vykládaných ustanovení o přípustnosti dovolacích důvodů a bez ohledu na předchozí průběh řízení označil dovolání za zjevně neopodstatněné. Dále stěžovatelka namítla, že u soudu prvního stupně rozhodovala podjatá soudkyně a obsáhle přiblížila okolnosti, které takovému závěru mají nasvědčovat. V neposlední řadě namítla existenci extrémních rozporů skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy, kdy se soudy s novými důkazy, které jsou s původními skutkovými zjištěními v příkrém rozporu, nijak či náležitě nevypořádaly. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná. Nepřípustnou je ústavní stížnost v části požadující zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2015, poněvadž toto rozhodnutí bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušeno a o vině a trestu stěžovatelky nově rozhodnuto, formálně tak již neexistuje a nevyvolává žádné právní účinky, a nelze je proto ani zrušit.

Ve zbývající části Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatelku na jejím právu na spravedlivý proces. Její argumentace je pokračující polemikou se závěry soudů, které se stejnými výtkami stěžovatelky již zabývaly a srozumitelně a v dostatečném rozsahu se s nimi také vypořádaly.

Pokud jde o procesní námitky stran tvrzeného nevypořádání výhrad k protokolaci hlavních líčení, Ústavní soud podotýká, že valnou částí z nich se již zabýval Nejvyšší soud v rámci prvně podaného dovolání stěžovatelky, v jehož důsledku došlo ke zrušení původních rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, a to usnesením ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1339/2013. Důvodem tehdejšího kasačního zásahu dovolacího soudu ovšem nebyly procesní vady stran protokolace hlavního líčení, nýbrž nesprávné právní posouzení skutku. Stěžovatelčiny námitky vad protokolace nebyly naopak shledány opodstatněnými. Velmi podrobně se pak jimi zabýval odvolací soud v jeho posledním, napadeném rozhodnutí. Krajský soud se nejprve důsledně zabýval otázkou absence rozhodnutí městského soudu o vznesených námitkách do protokolace dle § 57 tr. ř. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 388/06 ze dne 17. 4. 2007 (N 67/45 SbNU 99), z jehož závěrů dovodil, že není bezpodmínečně nutné, aby odvolací soud vrátil soudu prvního stupně věc bez meritorního vyřízení s tím, že tento soud nejprve rozhodne o námitkách proti protokolaci. Možný je i takový postup, kdy odvolací soud v rámci odvolacího řízení přehraje zvukové záznamy předmětných hlavních líčení a porovná je s protokoly na jejich základě vyhotovenými, a tím ověří obsahovou správnost.

Odvolací soud si tedy byl vědom absence formálního rozhodnutí městského soudu o námitkách a návrzích obhajoby na revizi pořízených protokolů z hlavních líčení, sám ale tento deficit nahradil vlastním přezkumem. V souzeném případě krajský soud v rámci podaného odvolání sice dané audiozáznamy nepřehrál, vyšel ovšem zcela bezvýhradně z jejich doslovného přepisu, provedeného obhájcem stěžovatelky, který v nich vyznačil odlišnosti. Ty pak odvolací soud porovnal s protokoly o hlavních líčeních a dospěl k závěru, že rozdíly mezi zaprotokolovanými výroky a těmi, které skutečně u hlavního líčení zazněly, představují bagatelní odlišnosti, které ve svém důsledku nikterak nezměnily obsah a smysl průběhu hlavního líčení (str. 8 - 11). Ústavní soud s ohledem na obhájcem předložený návrh na opravu a doplnění protokolů (č. l. 667 - 677) neshledal, že by tato úvaha odvolacího soudu vybočovala z kautel spravedlivého procesu či byla jinak nepřiměřená. Nadto odvolací soud již jednou zrušil rozsudek soudu prvního stupně (usnesením sp. zn. 8 To 61/2015 ze dne 10. 2. 2015), a to mimo jiné i pro některé důvody, které stěžovatelka v návrhu na doplnění a opravu protokolů předestřela, konkrétně vynechání části skutkové věty v rozsudku při jeho vyhlášení, ač je přitom zachycena jak v protokolu o hlavním líčení, tak i v písemném vyhotovení rozsudku, včetně jeho opisů.

Ústavní soud současně nepřehlédl, že uvedené procesní námitky do značné míry souvisejí s postojem obhajoby vůči samosoudkyni městského soudu, která věc rozhodovala v prvním stupni a vůči které stěžovatelka vznesla námitku podjatosti. O ní postupně rozhodly městský i krajský soud tak, že dotčená soudkyně nebyla vyloučena z projednávání a rozhodování dané trestní věci (č. l. 635 a č. l. 758). Krajský soud v rozhodnutí o stížnosti poukázal na to, že ve spise není jediný důkaz, který by nasvědčoval poměru vzpomínané samosoudkyně k věci či účastníkům a naopak. Otázkou podjatosti se odvolací soud zabýval též v rámci odůvodnění napadeného rozsudku (str. 8 - 9) a svůj dřívější postoj v tomto směru nijak nepřehodnotil. Stěžovatelka otázku podjatosti zmiňuje i nyní v ústavní stížnosti, nicméně z jejího odůvodnění je zřejmé, že ji, stejně jako v řízení před trestními soudy, zakládá na nesouhlasu s procesním postupem samosoudkyně, a nikoli jejím poměrem k věci nebo účastníkům. Byť se tento postup (tvrzené časté přerušování výpovědi účastníků a svědků vlastními dotazy během hlavního líčení, některé uštěpačné reakce na adresu obhajoby aj.) nemusí jevit vhodným či zcela patřičným, přesto nelze za této situace rozumně dospět k závěru o tom, že v dané trestní věci rozhodovala podjatá soudkyně. Dle názoru Ústavního soudu vystupování samosoudkyně městského soudu nenabylo takové intenzity, aby bylo možno učinit závěr o jejím stranném rozhodování v neprospěch stěžovatelky.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky o tom, že soudy se náležitě nevypořádaly s důkazními návrhy obhajoby a patřičně nereagovaly na novou důkazní situaci. Již soud prvního stupně se v dostatečném rozsahu vypořádal s návrhy na doplnění dokazování a odůvodnil, proč jim nevyhověl (str. 17 - 18). Vzhledem k tomu, že některé důkazní návrhy, resp. dílčí argumenty obhajoby zazněly již v raných fázích trestního procesu po podání obžaloby a byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, soud na ně pro stručnost odkázal. Namítá-li stěžovatelka, že odvolací soud nereagoval na nový důkaz v podobě předloženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, Ústavní soud podotýká, že odvolací soud doplnil dokazování o tento posudek, z něhož ovšem vyvodil diametrálně odlišné závěry než obhajoba. Především zdůraznil, že ze znaleckého posudku plyne, že stěžovatelka v době spáchání deliktu sice trpěla duševní poruchou, ale ovládací i rozpoznávací schopnosti u ní byly sníženy jen nepodstatně (str. 13). Stěžovatelka s touto úvahou bytostně nesouhlasí, Ústavnímu soudu se však excesívní nejeví, tím méně, kdy závěr o nepodstatném snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností stěžovatelky je výslovně obsažen v předmětném znaleckém posudku (č. l. 751).

Konečně pokud jde o okruh námitek směřujících proti tvrzenému přepjatě formalistickému přístupu Nejvyššího soudu k dovolání, ani s nimi nemůže Ústavní soud souhlasit. Nejvyšší soud se ve svém odůvodnění neomezil jen na zkoumání naplnění formálně deklarovaných dovolacích důvodů, nýbrž se zabýval i namítanými stěžejními procesními vadami, jmenovitě nedostatečným rozsahem dokazování. Skutečnost, že se odmítl zaobírat některými dalšími výhradami, nečiní jeho rozhodnutí ústavně nekonformním. Zde dovolací soud řádně vysvětlil, proč se tyto výtky ocitly mimo přezkumný rámec dovolání (absence subjektivní stránky přečinů založená na vlastní verzi skutkového děje), a proto do práva stěžovatelky na spravedlivý proces nezasáhl.

Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.