I. ÚS 419/05
I.ÚS 419/05 ze dne 8. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kombinát, a. s., se sídlem ve Slušovicích, Motel GOLF START, Dostihová 520, jejímž jménem jedná JUDr. Daniel Ševčík, Ph. D., advokát, správce konkursní podstaty, se sídlem v Brně, Kobližná 19, zastoupený JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2005 č. j. 39 K 37/2003-455, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Ing. Tomáše Kučery, správce konkursní podstaty úpadce AGRO AVAN, s. r. o., Slušovice jako vedlejšího účastníka, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 20. července 2005, napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž tento soud v konkursním řízení na majetek úpadce AGRO AVAN, s. r. o., udělil správci konkursní podstaty (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) souhlas se zpeněžením věcí z konkursní podstaty ve veřejné dražbě za podmínek stanovených v tomto rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že je výlučným vlastníkem nemovitostí v usnesení uvedených, k nemovitostem bylo smlouvou mezi stěžovatelkou jako zástavcem a Investiční a poštovní bankou, a. s., jako věřitelem zřízeno smluvně zástavní právo k zajištění pohledávek společnosti AGRO AVAN, s. r. o., dle názoru stěžovatelky však jde o pohledávky, které na základě jednostranného zápočtu pohledávky zanikly (stěžovatelka jako jeden z věřitelů při přezkumném jednání tyto pohledávky popřela). Stěžovatelka podala žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty. I přes existenci excindačního řízení správce konkursní podstaty (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) požádal dne 6. ledna 2005 soud o udělení souhlasu s prodejem uvedených nemovitostí ve veřejné dražbě. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že, ač je vlastníkem předmětných nemovitostí, nebyla účastníkem řízení a nemohla se nijak k jejich prodeji vyjádřit. Prodejem nemovitostí jí přitom dle jejího tvrzení vznikne škoda značného rozsahu (ve stížnosti je uvedena částka 300 mil. Kč). Tento proces je nenávratný, a to i v případě, že soud podané excindační žalobě vyhoví. Stěžovatelka dále zpochybňuje především závěry správcem konkursní podstaty předloženého znaleckého posudku o stavu a hodnotě nemovitostí navrhovaných k prodeji, v tomto ohledu připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. července 2002 sp. zn. IV. ÚS 89/02 s tím, že ani v daném případě nebyl ani u jedné z předmětných nemovitostí stavební dohled ani stavební úřad nenařídil jiná opatření. Správce konkursní podstaty dle ní soudu nedoložil a soud ke svému rozhodnutí nepožadoval žádný doklad o tom, jaká skutečná škoda vznikne a jaká je absolutní hodnota škody, která by vznikla, kdyby k prodeji nemovitosti přistoupeno nebylo. Za dané situace má za to, že právní závěry soudu o splnění podmínek k prodeji nemovitostí jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a tedy že napadené rozhodnutí je v rozporu s ústavně chráněným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhla, aby Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření popřel, že by vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Dle jeho názoru stěžovatelka zřejmě dovozuje, že proto, že v řízení došlo k popření pohledávky zajištěné zástavním právem na předmětných nemovitostech, měl odpadnout důvod pro zařazení nemovitostí do soupisu konkursní podstaty. Takový závěr je však v rozporu s dikcí ust. § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") i právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17. června 1998 (R 52/1998). Ani o incidenční žalobě o takto popřené pohledávce (řízení je vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 15 Cm 92/2004), ani o vylučovací žalobě stěžovatelky (řízení vedeno pod sp. zn. 49 Cm 94/2004) přitom dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud dále uvádí, že nemá pochybnosti o správnosti postupu správce konkursní podstaty, o jehož činnosti v průběhu celého konkursního řízení nemá žádné negativní poznatky, a tedy ani důvod pochybovat o pravdivosti údajů, které mu byly správcem předloženy a které byly podkladem pro stížností napadaný postup. Od okamžiku prohlášení konkursu správce konkursní podstaty podával soudu pravidelně zprávy o své činnosti a opakovaně soudu předložil aktualizovaný soupis konkursní podstaty úpadce. Ze zpráv správce konkursní podstaty, jež byly doloženy stanoviskem znalce, fotografiemi dotčených nemovitostí a stanoviskem zástupce věřitelů vyplývá, že stav nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky zakládá reálnou obavu, při předpokládané délce soudního řízení o vylučovací žalobě, že dojde k nevratnému znehodnocení dotčených nemovitostí ať již povětrnostními vlivy nebo neoprávněnými zásahy třetích osob. Tyto skutečnosti musel soud zahrnout do svých úvah bez ohledu na možný výsledek incidenční žaloby vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 49 Cm 94/2004. Soud do svých úvah o naplnění ust. § 19 odst. 3 zahrnul i stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 89/02 (Sbírka nálezů a usnesení, ročník 2002, sv. č. 27. C. H. Beck. Praha 2002, nález č. 97). Soud konstatuje, že k závěru o naplnění podmínek uvedeného ustanovení přispělo i stanovisko stěžovatelky, která, jak vyplývá z vyjádření znalce, zanedbávala v minulosti údržbu a správu dotčených nemovitostí. Rozhodnutí soudu o udělení souhlasu s prodejem majetku zařazeného do soupisu konkursní podstaty úpadce je dle standardní judikatury rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti soudu dle ust. § 12 zákona o konkursu a vyrovnání. Přesto, že proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, rozhodl soud o vyvěšení napadeného rozhodnutí na úřední desce soudu a jeho zveřejnění v obchodním věstníku, tedy o doručení všem účastníkům řízení ve smyslu ust. § 66c odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Není přitom standardní, aby subjektům v postavení obdobném postavení stěžovatelky byla dána možnost se před vydáním rozhodnutí k otázce prodeje vyjádřit. Ani v případě stěžovatelky soud nepostupoval jinak. Soud se dále domnívá, že stěžovatelka si nesprávně vykládá ust. § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, hovořící o "odvracení hrozící škody", neboť tuto dikci je třeba vztáhnout především na škody na zahrnutém majetku a nikoliv škody vzniklé pouze vlastníkům nemovitostí. Soud i správce konkursní podstaty jsou povinni, v souladu s platným právním řádem, hájit zájmy všech konkursních věřitelů. K zásahu do vlastnických práv stěžovatelky nedošlo nad rámec daný právní úpravou, v tomto případě nad rámec daný především ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání (§ 19 odst. 3 a § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání). Prodej dotčeného majetku bude realizován prostřednictvím veřejné dražby, aby byl zajištěn maximální výnos z prodeje a maximální ochrana práv všech dotčených subjektů. V případě, že dojde k prodeji dotčených nemovitostí, budou získané peněžní prostředky uloženy na zvláštní účet až do okamžiku ukončení řízení o vylučovací žalobě, stěžovatelka se tak bude moci nadále domáhat vydání výtěžku z prodeje nemovitostí.

Rovněž vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že vydáním napadeného usnesení k dotčení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo. Dle jeho názoru Krajský soud v Brně postupoval správně, když napadené usnesení vydal, neboť byly splněny předpoklady aplikace ust. § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Vedlejší účastník v tomto ohledu poukazuje na zákonem mu uložené povinnosti správce konkursní podstaty, především povinnost postupovat při správě majetku s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), jež zahrnuje povinnost se o věci sepsané do podstaty řádně starat a předcházet škodám, které by na nich mohly hrozit. Skutečnost, že na nemovitostech, které jsou uvedeny v napadeném usnesení (vedlejší účastník podotýká, že jde pouze o nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, u kterých reálně hrozila škoda, nikoliv všechny nemovitosti v jejím vlastnictví, které byly do podstaty sepsány), hrozí značná škoda, byla soudu doložena znaleckým posudkem soudního znalce v oborech ekonomika - cena a odhady nemovitostí a stavebnictví - stavby obytné a průmyslové. Z něj vyplývá, že předmětné nemovitosti jsou nadměrně opotřebené a nešetrně spravované, nacházejí se v havarijním stavu, ohrožujícím zdraví a život osob. Po alespoň zakonzervování současného stavu by bylo třeba provést řadu dalších oprav, k čemuž však v konkursní podstatě není dostatek finančních prostředků; opravy by byly z tohoto pohledu nákladné, nerentabilní a v konečném důsledku poškozující konkursní podstatu, bez těchto oprav však dojde zejména v důsledku vnikání vlhkosti a následného zamrzání ke zhoršení již tak závadného stavu. Nelze přitom předpokládat, že by byl spor o nemovitosti v blízké době vyřešen, řízení o vylučovací žalobě je na samém počátku. Vedlejší účastník má za to, že za daného stavu lze hrozící škodu odvrátit prodejem nemovitostí. Pokud však jde o namítanou výši škody, jíž uvádí stěžovatelka, považuje ji za zcela absurdní, uvedené číslo dle něj neodpovídá obvyklé ceněn nemovitostí, jak byla v rámci konkursního řízení vyčíslena na základě znaleckých posudků (celkem 8,4 mil. Kč), kromě toho budou prostředky získané jejich prodejem deponovány až do skončení excindačního řízení na zvláštním účtu a nebude s nimi nakládáno. Bude-li stěžovatelka v řízení úspěšná, budou vydány stěžovatelce. Na základě shora uvedeného se tak vedlejší účastník domnívá, že ústavní stížnost není důvodná.

K vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka zaslala Ústavnímu soudu stěžovatelka svou repliku, k níž však Ústavní soud již nemohl přihlížet, neboť nebyl dodržen požadavek povinného právního zastoupení.

Z napadeného rozhodnutí a kopie spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník dne 5. ledna 2005 požádal konkursní soud o vyslovení souhlasu soudu se zpeněžením souboru pohledávek a nemovitého majetku z konkursní podstaty úpadce AGRO AVAN, s. r. o. dle ust. § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání i přes to, že nemovitosti jsou předmětem vylučovací žaloby s odůvodněním, že nemovitosti v žádosti uvedené jsou v havarijním stavu a bez zásadních investic dojde k jejich znehodnocení. Tuto skutečnost doložil znaleckými posudky č. 81-46/04, č. 82-47/04 a č. 84-49/04, vypracovanými Ing. A. R., znalcem v oboru ekonomika - odvětví ceny a odhady nemovitostí a v oboru stavebnictví - odvětví stavby obytné, stavby průmyslové. Soud na základě vyjádření správce konkursní podstaty a uvedených znaleckých posudků ústavní stížností napadeným usnesením výrokem I. udělil vedlejšímu účastníku souhlas se zpeněžením nemovitostí ve výroku uvedených ve veřejné dobrovolné dražbě dle zákona č. 26/2000 Sb., a výrokem II. stanovil, že prodej dobrovolnou dražbou uskuteční správce konkursní podstaty za podmínky odsouhlasení smlouvy s dražebníkem zástupcem věřitelů před provedením dražby, výrokem III. a IV. pak to, že výtěžek ze zpeněžení majetku bude vedlejší účastník evidovat odděleně od ostatního majetku do doby, kdy bude zřejmé, zda tento výtěžek nebude povinen vydat tomu, kdo uplatňoval event. vyloučení sporného majetku ze soupisu konkursní podstaty a po ukončení prodeje sdělí soudu, jaké množství finančních prostředků bylo prodejem získáno. Usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 13. června 2005, sňato 28. června 2005.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.

Ústavní stížnost napadá rozhodnutí soudu učiněné podle ust. § 12 zákona o konkursu a vyrovnání o souhlasu a podmínkách prodeje konkursní podstaty za situace, kdy některé z věcí k prodeji určených jsou předmětem excindační žaloby. Dle ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání nesmí správce konkursní podstaty věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu sepsanou do konkursní podstaty do uplynutí lhůty stanovené k podání vylučovací žaloby, případně do rozhodnutí o takto podané žalobě, zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací škodu na majetku, který je předmětem žaloby. To však, zda jsou splněny zákonné předpoklady, kdy zákonný zákaz z důvodu uvedeného není aplikovatelný, posuzuje v konkursním řízení pouze správce konkursní podstaty, který v tomto postupu není zákonem o konkursu a vyrovnání nikterak omezen, ani věřitelským výborem, ani soudem. Je pouze na jeho úvaze, jak posoudí skutkovou situaci a zda přistoupí či nepřistoupí k prodeji věci. Vyžádá-li si k této úvaze stanovisko věřitelského výboru nebo soudu, své odpovědnosti se nezbavuje a zákon o konkursu a vyrovnání rovněž nepředpokládá, že by o splnění těchto podmínek rozhodoval konkursní soud. Pokud však takové rozhodnutí učiní, jde o rozhodnutí soudu v rámci dohlédací činností dle ust. § 12 zákona o konkursu a vyrovnání, je vázáno především účelem konkursního řízení a sleduje pouze, zda byly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 19 odst. 3 a zda splnění těchto podmínek bylo řádně doloženo.

Ústavní soud připouští, že prodejem nemovitostí může stěžovatelce vzniknout majetková újma, lze o ní však hovořit pouze tehdy, jestliže bude stěžovatelka s podanou vylučovací žalobou úspěšná. Není to však škoda, jíž má na mysli, jak správně poukazuje Krajský soud v Brně, ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Toto ustanovení hovoří pouze o majetku zapsaném do konkursní podstaty, v daném případě se vztahuje k předmětným nemovitostem, u nichž správce konkursní podstaty (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) o souhlas s prodejem požádal. Škodou na majetku se zde rozumí závažná újma na jeho hodnotě, jejímuž vzniku správce konkursní podstaty z prostředků konkursní podstaty nemůže zabránit nebo by takové opatření z jeho strany ohrozilo plnění jeho funkcí (zejména budoucí uspokojení pohledávek konkursních věřitelů z majetku konkursní podstaty). Tato újma zdaleka nemusí být pouze v hrozbě úplného zničení nemovitostí, což stěžovatelka zřetelně dovozuje, výrazná ztráta hodnoty věci může spočívat i v poškození, které v obecném důsledku způsobuje, že věc (včetně věci nemovité) nemůže nadále bez investice do ní sloužit svému hospodářskému účelu (což jistě znamená výrazné snížení jejich hodnoty) nebo se její stav vlivem objektivních okolností (vlivem počasí, stárnutí a nedostatečné ochrany materiálu) dále zhoršuje. Ústavní soud však opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích, že prodej věcí z konkursní podstaty za podmínek ust. § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání je postupem mimořádným, uplatnitelným u majetku, jemuž hrozí, že bude nenávratně poškozen nebo zničen, přičemž této škodě z prostředků konkursní podstaty lze velmi těžko nebo nelze vůbec zabránit, nastupujícím navíc pouze tam, kde je splnění podmínek ze strany správce konkursní podstaty v řízení objektivně doloženo. O stavu nemovitostí, specifikovaných napadeným rozhodnutím, svědčí vedlejším účastníkem doložené znalecké posudky znalce z příslušného oboru, včetně fotografické dokumentace. Není požadováno, aby tvrzené znehodnocení nebo poškození nemovitostí bylo dokládáno rozhodnutím jiného orgánu státní správy, např. orgánu státního stavebního dohledu. Jeho úlohou je totiž posouzení bezpečnosti stavby pouze z hlediska konstrukčního, nikoliv hospodářského využití a hodnoty stavby. Taková možnost by přicházela v úvahu tam, kde by správce konkursní podstaty výslovně operoval s tvrzením, že nemovitostem hrozí zničení nebo že ohrožují bezpečnost a zdraví osob nacházejících se v jejich blízkosti nebo staticky ohrožují okolní nemovitosti. Ústavní soud proto neshledal, že by napadené rozhodnutí neodpovídalo učiněným skutkovým zjištěním nebo jiným způsobem vybočovalo z mezí stanovených pro rozhodování soudu dle § 12 a § 19 zákona o konkursu a vyrovnání, příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu nebo čl. 36 odst. 1 Listiny. Ochrana zájmů stěžovatelky byla zajištěna v maximální možné míře zákonem stanovené, tedy jednak v požadavku na dosažení co nejvyššího zisku z prodeje nemovitostí, a to veřejnou dražbou, jednak v povinnosti vedlejšího účastníka evidovat prostředky prodejem nemovitostí získané zvlášť až do doby, než bude zřejmý výsledek sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Bude-li stěžovatelka v řízení o vyloučení úspěšná, bude jí celá částka (výsledek dražby, odpovídající tak reálné tržní hodnotě nemovitostí) vedlejším účastníkem vydána.

V tomto ohledu neshledává Ústavní soud důvodnou ani námitku stěžovatelky, že neměla možnost se ke skutečnostem, na jejichž základě soud napadené usnesení vydal, vyjádřit. Stěžovatelka v daném případě vystupuje ve vztahu k vedenému konkursnímu řízení ve dvou odlišných pozicích - jako věřitel, tedy účastník konkursního řízení, se všemi právy a povinnostmi, včetně práva uplatňovat svůj názor v rámci věřitelského orgánu, jednak jako žalobce v řízení konkursem vyvolaným. Zatímco účelem řízení konkursního je dosáhnout uspokojení věřitelů dlužníka, který je v úpadku a toto řízení všemi nástroji k tomuto účelu směřuje, řízení konkursem vyvolaná naopak slouží k ochraně zájmů osob konkursem dotčených, včetně těch, jejichž majetek byl sepsán do soupisu konkursní podstaty.

Smyslem a účelem vylučovacího (excindačního) řízení dle ust. § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání oproti řízení konkursnímu je autoritativní zjištění, zda u majetku, který byl pojat do konkursní podstaty, tak bylo učiněno oprávněně, tj. zda vůči němu nesvědčí jiným osobám silnější právo než osobě úpadce, právo, které zahrnutí tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce a následné zpeněžení v konkursu vylučuje. V tomto sporu tak proti sobě stojí osoba, která tvrdí své lepší právo k věci, jako žalobce a správce konkursní podstaty jako žalovaný, přičemž předmětem řízení je určení, zda věc byla zapsána do konkursní podstaty oprávněně či nikoliv. Důvodem, pro který v celé řadě otázek konkursní řízení s řešením sporných otázek odkazuje do zvláštních řízení je právě ochrana práv a zájmů účastníků těchto řízení, která v konkursu pro jeho strukturu a účel, k němuž směřuje, dosažena být nemohou, nebo by se tak dělo právě na úkor účelu konkursního řízení v neprospěch ostatních jeho účastníků. Vylučovací spor je určený k tomu, aby byly řešeny pro účely konkursu vztahy žalobce i žalovaného k věci, a tento spor musí také po celou dobu oběma jeho stranám umožnit svá práva chránit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 40/04, sp. zn. I. ÚS 69/04.). Má-li stěžovatelka za to, že její práva k nemovitostem, která jsou předmětem tohoto sporu, jehož protistranou je správce konkursní podstaty (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem), jsou jeho jednáním, byť činěným v rámci konkursního řízení, jakkoliv dotčena, je jí nadále zachována možnost svá práva v tomto řízení uplatňovat. S ohledem na zcela jiný charakter tohoto řízení a postavení účastníků v něm, pak bezesporu v rozsahu, který odpovídá ústavněprávním i mezinárodněprávním zárukám práva na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecného soudu neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í:

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2006

František Duchoň v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.