I. ÚS 4179/16
I.ÚS 4179/16 ze dne 3. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. P., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem Božetěchova 866/9, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 268/2016-84 ze dne 26. 10. 2016, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 4/2015-2275 ze dne 24. 3. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 29 T 6/2012-2158 ze dne 4. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8, čl. 12, čl. 13 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, byl stěžovatel společně s dalšími obviněnými uznán vinným zvlášť závažným zločinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se měl stěžovatel dopustit ve spojení s dalšími obviněnými nashromážděním většího množství látek s anabolickým a hormonálním účinkem na území Slovenské republiky a jejich následné placené distribuce odběratelům na území České republiky, aniž disponovali povolením k dovozu a distribuci takových přípravků na území České republiky. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 288 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v rozsahu 180 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy v celkové výši 90 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli pro případ, že by uložený peněžitý trest nevykonal ve stanovené lhůtě, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy se správně a ústavně konformně nevypořádaly s místní nepříslušností Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci jako soudu rozhodujícího v přípravném řízení, když byla zcela nesprávně určena místní příslušnost od místa Vsetín. Stěžovatel rovněž namítl nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako jednání organizované skupiny, ačkoli je lze kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu. Rovněž i znak "více států" obsažený v příslušné kvalifikované skutkové podstatě soudy rozšiřujícím výkladem vyložily v neprospěch stěžovatele. Dle jeho názoru protiprávnost se týkala pouze jednoho státu (a nikoli druhého). Byla-li na Slovensku činnost dovolená, nemůže tam dle něho být založena trestní odpovědnost pachatele, člena organizované skupiny. Stěžovatel též namítl připuštění soudy procesně nepoužitelných důkazů pořízených v přípravném řízení, zejména nezákonné domovní prohlídky a příkazy k prohlídce realizované slovenskými orgány na základě justiční spolupráce obou zemí. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na prvém místě připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky s argumentací soudů, skrze niž soudy již vypořádaly identické námitky stěžovatele. Nelze však dospět k jinému závěru, než že přitom nevybočily z kautel spravedlivého procesu. To se týká i otázky údajné nesprávné příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci, potažmo Okresního soudu v Olomouci. Touto otázkou se podrobně zabývaly soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího, který se k dané problematice vyjádřil dostatečně obšírně (viz body 35 - 41 napadeného usnesení) a přiléhavě vyzdvihl podstatné důvody, pro které v případě stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces nedošlo. Ty spočívají především v tom, že předmětná anabolika měla být původně distribuována odběratelům v rámci Olomouckého kraje (a nikoli tehdy ve Vsetíně na území Zlínského kraje). Na základě těchto prvotních poznatků o údajné trestné činnosti spoluobviněného stěžovatele, jež měla být páchána i na území Olomouckého kraje, byla tedy dána místní příslušnost Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočky v Olomouci, k výkonu dozoru nad průběhem tohoto trestního řízení. Ačkoli později došlo v důsledku vývoje vyšetřování k zjištění nových významných okolností vztahujících se k předmětné trestné činnosti co do jejího územního rozsahu, neměla tato skutečnost v daném případě vliv na změnu místní příslušnosti Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočky v Olomouci, ani Okresního soudu v Olomouci, neboť nedošlo k postoupení věci ve smyslu § 26 odst. 2 tr. ř. Původ celé trestní věci tudíž svědčí o tom, že místní příslušnost jmenovaného státního zastupitelství, a tím ani Okresního soudu v Olomouci, nelze pokládat za svévolnou, zasahující do práva stěžovatele na spravedlivý proces. V bližším lze odkázat na přiléhavé zdůvodnění v bodu 40 napadeného usnesení dovolacího soudu.

Co se týče dalšího okruhu námitek stěžovatele stran jím tvrzené procesní nepoužitelnosti získaných důkazů, Ústavní soud uvádí, že i s touto argumentací se soudy patřičně vypořádaly. Zejména krajský soud podrobil tyto výhrady obšírnému přezkumu (str. 24 - 28), v jehož rámci některé z nich akceptoval, a vyloučil použitelnost části získaného důkazního materiálu, konkrétně vztahujícímu se k látce efedrin, a to včetně záznamů získaných v rámci sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. Ústavní stížnost v této souvislosti nic nového nepřináší, Ústavní soud proto v podrobnostech na odůvodnění soudů odkazuje (viz také bod 48 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Ani výhradám stěžovatele směřujícím proti právnímu posouzení skutku nemohl Ústavní soud přisvědčit, již proto, že postrádají ústavně právní rozměr. Především Nejvyšší soud se této problematice věnoval obzvláště důsledně a zdůvodnil jak to, proč jednání stěžovatele nebylo možno právně posoudit pouze jako pomoc k trestnému činu (bod 57), tak i to, proč působení organizované skupiny ve více státech není vázáno na podmínku trestnosti stíhaného jednání v každém z těchto států (bod 58).

Ze všech výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.