I. ÚS 4172/16
I.ÚS 4172/16 ze dne 26. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Káčera, zastoupeného Mgr. Radimem Ševčíkem, advokátem, se sídlem Na Vyhlídce 2582, Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 8 Co 394/2016-224 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 22. dubna 2016 č. j. 106 C 365/2014-186, spojené s návrhem, aby Ústavní soud nařídil Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově, zahájit nové jednání ve věci, projednat hlavní důkazy a porušení zákona uváděné v žalobě a v odvolání, které stěžovatel uváděl jako nejpodstatnější argumenty v rámci své žaloby, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově a České republiky, za kterou jedná Ministerstvo práce a sociálních věcí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 22. 4. 2016 č. j. 106 C 365/2014-186 bylo ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, o náhradu škody ve výši 23 500 Kč, rozhodnuto tak, že žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2016 č. j. 8 Co 394/2016-224 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V petitu své stížnosti se navíc stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud "nařídil Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově zahájit nové jednání ve věci, projednat hlavní důkazy a porušení zákona uváděné v žalobě a v odvolání, které stěžovatel uváděl jako nejpodstatnější argumenty v rámci své žaloby".

2. Stěžovatel se uvedené částky domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s odnětím dávek pomoci v hmotné nouzi - příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení, v důsledku čehož byl prý nucen rozprodat pod cenou své osobní věci, např. univerzální nůž, notebook, svářečskou kuklu či televizi. Tím mu vznikla škoda ve výši nejméně 23 500 Kč, kterých se po státu domáhal. Soudy však konstatovaly, že jelikož nebyla předmětná správní rozhodnutí, kterými byly částky stěžovateli odebrány, pro nezákonnost zrušena, není tím naplněna podmínka zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Taková žaloba byla sice podána, byla však odmítnuta jako opožděná. Nesprávný úřední postup soudy neshledaly ani u pracovnic žalované vedlejší účastnice řízení, které mu měly poskytnout údajně zavádějící informace.

3. V ústavní stížnosti je zejména uvedeno, že oba soudy, rozhodující v dané věci, prý vůbec neřešily stěžovatelovy argumenty, jakož i přímé a podložené důkazy v jeho prospěch včetně jeho nejdůležitějšího argumentu, že příchozí platby na jeho účet představovaly příjmy ze zaměstnání stěžovatelova syna. Státní orgán údajně přímo nabádal k neoprávněnému užití těchto finančních prostředků k uspokojování stěžovatelových potřeb.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí, že skutkový stav byl v dané věci zjištěn dostatečným způsobem ze správního spisu Úřadu práce v Ostravě a navazujících spisů správního orgánu druhého stupně. Odůvodnění soudů obou stupňů jsou obsáhlá a docházejí k přijatelným právním závěrům. Pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich rozhodnutí přezkoumávat. Ústavnímu soudu také nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě nezjistil.

6. Vyslovené právní závěry jsou tak výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Zrovna tak nelze dohánět pomocí ústavní stížnosti, co bylo zřejmě zanedbáno již dříve (opožděně podaná žaloba); jedná se o jeden z projevů obecné zásady minimalizace zásahu Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci.

7. Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud "nařídil Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově zahájit nové jednání ve věci, projednat hlavní důkazy a porušení zákona uváděné v žalobě a v odvolání, které stěžovatel uváděl jako nejpodstatnější argumenty v rámci své žaloby", nutno konstatovat, že takovou kompetencí Ústavní soud nedisponuje a v této části je tedy ústavní stížnost návrhem, který mu nepřísluší.

8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) citovaného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.