I. ÚS 417/13
I.ÚS 417/13 ze dne 2. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti Agentura MM Praha, s. r. o., se sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupené jednatelem Martinem Michalem, právně zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012 č. j. 23 Cdo 3484/2011-274, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2011 č. j. 14 Cmo 259/2010-230 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2009 č. j. 43 Cm 173/2007-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak uvedla v ústavní stížnosti, byla mezi ní a společností KM Power, s. r. o., v likvidaci (dále jen "Agentura") uzavřena smlouva o zajištění uměleckého výkonu, jejímž předmětem se stalo vytvoření uměleckého výkonu - interpretace hudebního díla s textem Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna s hosty Jitkou Zelenkovou a skupinou 4Tet za doprovodu skupiny Boom! Band dne 31. 8. 2007 v Amfiteátru Jihlava. Platební podmínky byly stanoveny v čl. III. smlouvy, storno podmínky a smluvní pokuty v čl. VII. smlouvy. Agentura byla dle smlouvy povinna uhradit stěžovatelce celkem částku 861 000 Kč (tedy cenu za koncert 820 000 Kč a DPH ve výši 41 000 Kč). Dopisem ze dne 25. 7. 2007 bylo ze strany Agentury odstoupeno do smlouvy. Stěžovatelce tak náleží smluvní pokuta ve výši 75% ze sjednané odměny, tedy částka 615 000 Kč, která byla splatná do tří dnů od zrušení smlouvy. Splatnost této částky nastala dne 30. 7. 2007.

3. Závazek však uhrazen nebyl. Stěžovatelka proto podala žalobu proti Agentuře (jako první žalované) a současně i proti oběma jednatelkám (2. a 3. žalovaná), které byly současně také jedinými obchodními společníky společnosti. Žaloba byla odůvodněna tím, že druhá a třetí žalovaná odpovídají za závazek první žalované vůči stěžovatelce s odkazem na ustanovení § 194 odst. 6 obch. zákoníku.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byla Agentuře uložena povinnost uhradit stěžovatelce žalovanou částku, přičemž v části příslušenství byla žaloba zamítnuta. Vůči druhé a třetí žalované byla žaloba zamítnuta zcela. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že co se týče zamítnuté části nároku na zaplacení úroku z prodlení, pak dle soudu je ujednání o splatnosti smluvní pokuty ne zcela určité, když neobsahuje předložku "do". U druhé a třetí žalované soud rozhodl ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (např. 29 Odo 741/2004 ze dne 28. 2. 2007) tak, že tyto nejsou pasivně legitimovány.

5. Stěžovatelka podala proti rozsudku řádně a včas odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl napadený rozsudek v části týkající se zamítnutí příslušenství vůči Agentuře změněn a toto příslušenství bylo přiznáno, v zamítavých výrocích vůči druhé a třetí žalované byl rozsudek potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v předmětné věci nevznikla škoda, neboť k zaplacení žalované částky ze strany žalované Agentury doposud nedošlo a současně nelze ani dovozovat porušení povinností statutárního orgánu tím, že Agentura využila svého oprávnění dle uzavřené smlouvy a tuto smlouvu zrušila. Současně přisvědčil argumentaci soudu prvního stupně včetně užití judikátu Nejvyššího soudu.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením napadeným ústavní stížností odmítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku dovolacího soudu.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud sice odmítl dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, ale napadeným rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně se zabýval meritorně a shledal je jako správné. Přitom ani z pozice přezkoumání rozsudků obou stupňů, natož z pozice rozhodování o přípustnosti dovolání, nevzal v potaz právní otázky, které byly nastoleny stěžovatelkou a těmito se vůbec nezabýval. Navíc odmítl přihlédnout k doplnění argumentace dovolání. Podle stěžovatelky tak došlo k meritornímu přezkumu, nicméně je deklarováno jako přezkum přípustnosti dovolání. Dále stěžovatelka namítá, že odvolací soud a soud prvního stupně bez jakéhokoli důvodu odmítly provádět důkazy k prokázání zásadních skutkových okolností, které jsou důležité pro rozhodnutí ve věci. Důkazy, které byly navrženy k prokázání toho, že na straně Agentury vznikla škoda a že za ni nesou odpovědnost druhá a třetí žalovaná a že je tedy na místě užití ustanovení § 194 odst. 5 a 6 per analogiam, provedeny nebyly.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta.

10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

12. Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání. Odvolací soud se námitkami v něm formulovanými důsledně zabýval, částečně jim vyhověl (otázka úroků z prodlení) a v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč nepovažuje stěžovatelčinu argumentaci stran pasivní legitimace jednatelek Agentury za správnou. Rovněž tak soud dovolací v napadeném usnesení řádně odůvodnil, proč nepovažuje dovolání za přípustné. Skutečnost, že dovolací soud na podporu odůvodnění nepřípustnosti dovolání (absence zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu) vyložil, též s odkazem na svoji judikaturu, proč nelze jednatelky Agentury považovat za pasivně legitimované (a proč tak nejsou naplněny podmínky zákonného ručení jednatelek), nelze považovat za rozpornou s právní úpravou dovolání.

13. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny). Námitka stěžovatelky týkající se neprovedených důkazů není rovněž důvodná. Nejedná se o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť o navržených důkazech soud prvního stupně rozhodoval a dospěl k závěru, že je není nutno provést a tento závěr, byť stručně, v napadeném rozhodnutí odůvodnil.

14. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.

15. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

16. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy po obsáhlém dokazování dospěly ke shodnému závěru, že žalované jednatelky Agentury nejsou ve sporu pasivně legitimovány, neboť zákonná úprava ručení statutárních organu za závazky společnosti (§ 194 odst. 5 a 6 a § 135 odst. 2 obch. zákoníku) stanoví jako základní předpoklad ke vzniku takového ručitelského závazku to, že statutární orgán odpovídá společnosti za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností. Vznik škody ani porušení povinností žalovaných však v řízení prokázány nebyly. Obecné soudy však zcela uznaly nárok stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty ze strany Agentury a v této části žalobě stěžovatelky plně vyhověly.

17. Ústavní soud v dané věci shledal, že napadená rozhodnutí vycházejí z poměrně přesně zjištěného skutkového stavu věci, obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavněprávního hlediska obstojí. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, však nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení namítaného ústavně zaručeného práva stěžovatelky, byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.