I. ÚS 413/05
I.ÚS 413/05 ze dne 1. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. B., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 32, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 19 Co 91/2004-172 ze dne 16. 2. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel (žalobce) proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 19 Co 91/2004-172 ze dne 16. 2. 2005, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 32 C 214/2000-144 ze dne 13. 11. 2003, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení, že povinnost žalovaného vyklidit a žalobci předat vyklizený byt č. 4, I. kategorie, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně s příslušenstvím, situovaný v I. poschodí domu č. 31 na ulici Tábor v Brně, uložená mu rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 320/95 ze dne 27. 3. 1996, není vázána na podmínku zajištění bytové náhrady. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: Podstata řízení spočívala v tom, že v původním rozsudku, jehož změny se stěžovatel v předmětném řízení domáhal, přivolil soud k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Nájem zanikl uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty. Povinnost žalovaného a jeho tehdejší manželky vyklidit byt byla vázána na zajištění bytové náhrady. Právním důvodem užívání bytu po skončení výpovědní lhůty bylo právo uvedené v ustanovení § 712a občanského zákoníku - právo na bydlení. Stěžovatel se domáhal zrušení tohoto práva na bydlení z toho důvodů, že žalovaný předmětný byt neužívá a že nastala taková změna poměrů, existujících v době vydání původního rozhodnutí, jež odůvodňuje navrhovanou změnu rozsudku. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že k navrhované změně rozsudku lze přivolit jen v případě, že osoba, která má byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, získá právní titul zajišťující její jistotu bydlení.

Stěžovatel namítal, že obecné soudy nevyužily ústavně konformní interpretace zákonných norem a při konfrontaci práva vlastníka a práva nájemce nepřihlédly ke zvýšené ochraně práv vlastníka poskytované čl. 11 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu se současně stanovenou povinností zajistit nájemci bytovou náhradu vede za daného právního stavu k rozhodnutí, které je jen obtížně vykonatelné. Ochrana práva bydlení, jak byla vyložena obecným soudem, tak zasahuje nepřípustným způsobem do vlastnického práva stěžovatele.

Stěžovatel dále prohlásil, že se soud nezabýval tvrzeným neužíváním bytu žalovaným a že důkazy navržené v tomto směru zamítl. Nezabýval se ani tím, zda žalovaný neužívá byt bez závažných důvodů a neuložil mu v tomto směru povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Vytýkal obecným soudům také to, že trvaly na tom, aby jiný byt pro žalovaného odpovídal přiměřenému náhradnímu bytu, ačkoliv k uplatnění obdobného výpovědního důvodu by podle zákona i existující judikatury postačovalo, aby druhý byt nájemci umožňoval lidsky důstojné bydlení, nikoliv, aby byl rozlohou a vybavením v zásadě rovnocenný vyklizovanému bytu.

Stěžovatel konečně namítal, že obecné soudy nepřipustily důkaz ve formě videozáznamu, který by monitoroval pohyb osob přede dveřmi bytu žalovaného. Soud odmítl tento důkaz, protože by jím bylo zasahováno do osobnostních práv nájemce a záznam byl vytvořen v rozporu s ustanovením § 12 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Stěžovatel tvrdil, že do tohoto osobnostního práva nezasahoval svévolně; podle jeho názoru je možný takový výklad ustanovení § 12 občanského zákoníku, který je konformní s ústavně zaručenými právy vlastníka. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dovodily, že nelze využívat důkazů, které nebyly opatřeny přinejmenším důstojným způsobem a které by zasáhly do osobnostních práv žalovaného. Nelze akceptovat názor stěžovatele, že pro to, aby prokázal oprávněnost svého nároku, může použít důkazů, které by zasáhly do práv chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku. Poněvadž obsah tohoto vyjádření nepřinesl - ve srovnání s napadeným rozsudkem - nic zásadně nového, nevzal je Ústavní soud za základ svého zkoumání a rozhodnutí. Krajský soud dodal, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vedlejší účastník PhDr. M. G. ve svém vyjádření ze dne 22. 3. 2006 uvedl, že žádná z výhrad obsažených v ústavní stížnosti nemá reálný základ a neobstojí ani použitá právní argumentace. Podrobnější rozbor výhrad však podle jeho názoru nemá praktický význam, protože si sám vlastním přičiněním zajistil jinou možnost bydlení, a aniž by mu ze strany stěžovatele byla poskytnuta možnost náhradního bydlení, byt v domě stěžovatele vyklidil a stěžovateli jej předal. Vyklizením bytu tedy zanikl hmotně právní vztah, jehož řešení bylo předmětem soudního řízení před obecnými soudy. Vzhledem k tomu je zřejmé, že již není dán naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení, zda povinnost vedlejšího účastníka vyklidit předmětný byt je či není vázána na předpoklad zajištění bytové náhrady. Je tedy patrné, že pokračování v řízení u obecných soudů o žalobě stěžovatele je bezpředmětné, jelikož by muselo skončit zpětvzetím žaloby, případně jejím zamítnutím pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Za daného stavu věci je důvodným požadavek, aby ústavní stížnost byla vzata zpět a nestane-li se tak, aby Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Současně vedlejší účastník vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Přípisem ze dne 14. 3. 2006 byl stěžovatel vyzván k vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, a bylo mu zasláno vyjádření Krajského soudu v Brně. Stěžovatel v podání ze dne 27. 3. 2006 sdělil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. V obsáhlé replice k vyjádření krajského soudu pak reagoval především na tu část tohoto vyjádření, která se týkala skutečností, jež - jak uvedl i soud - zjistil v souvislosti s prováděným místním šetřením, jež se však týkalo jiných subjektů. K replice stěžovatele k této části vyjádření však Ústavní soud nepřihlíží, protože pro posouzení ústavní stížnosti nepřihlížel k vyjádření krajského soudu vůbec (srov. shora).

Stěžovatel v uvedené replice ze dne 27. 3. 2006 dále zejména namítal, že odvolací soud uvedl, bez bližšího zdůvodnění, že v řízení nalezl důkazy, které by mohly svědčit v jeho prospěch, ale neprovedl je údajně proto, aby neporušil rovnost stran v řízení. V této skutečnosti však právě porušení rovnosti stran stěžovatel vidí, protože soud měl postupovat v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o.s.ř. a tyto důkazy provést.

Stěžovateli bylo dále zasláno i vyjádření vedlejšího účastníka. K němu ve své replice ze dne 11. 4. 2006 sdělil, že vedlejší účastník sice byt vyklidil, avšak až po právní moci napadených rozhodnutí. Tvrzení vedlejšího účastníka, že tak učinil na nátlak stěžovatele, není opodstatněné. Stěžovatel dodal, že trvá na projednání ústavní stížnosti, protože napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv a případné zpětvzetí žaloby by se v dalším řízení před obecnými soudy mělo odrazit jednak v odůvodnění rozhodnutí obecného soudu, jednak ve výroku o náhradě nákladů soudního řízení.

Ústavní soud usuzuje, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho - se souhlasem účastníků - upustil.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 32 C 214/2000 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že povinnost žalovaného vyklidit a stěžovateli předat vyklizený byt č. 4, I. kategorie, sestávající ze dvou pokojů, kuchyně s příslušenstvím, situovaný v I. poschodí domu č. 31 na ulici Tábor v Brně, uložená mu rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 320/95 ze dne 27. 3. 1996, není vázána na podmínku zajištění přiměřeného náhradního bytu. Městský soud v Brně rozsudkem č.j. 32 C 214/2000-144 ze dne 13. 11. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v průběhu dokazování bylo zjištěno, že žalovaný v bytě stále bydlí a nebylo prokázáno, že by adekvátním způsobem měl svou bytovou potřebu zajištěnou jinde. K rodinnému domku jeho rozvedené manželky mu nesvědčí žádné právo, které by mu zajistilo možnost stálého bydlení a není v rozporu se zákonem, pokud pro svou rozvedenou manželku vykonává v tomto domku některé práce výměnou za možnost užívání části dílny a garáže. Soud konstatoval, že není žádný důvod, pro který by zajištění bytové náhrady pro žalovaného bylo zásahem do práv a oprávněných zájmů stěžovatele bez právního důvodu a neshledal ani žádný rozpor s dobrými mravy. Městský soud dovodil, že od doby rozhodnutí soudu, jímž byla žalovanému přiznána bytová náhrada, se okolnosti, za kterých byla přiznána, nijak výrazně nezměnily.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 19 Co 91/2004-172 ze dne 16. 2. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování a náležitě zjistil skutkový stav, který odvolací soud nepovažoval za důvodné doplňovat. Požadavek stěžovatele, aby soud v rámci znaleckého zkoumání sám nainstaloval zařízení, které by monitorovalo pohyb žalovaného v bytě, považoval za "bezostyšný". Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by po rozhodnutí soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, došlo k takové změně poměrů, pro kterou by setrvávání na dosavadních podmínkách vyklizení bylo v rozporu s dobrými mravy.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě reflektuje tvrzení vyslovené v replice stěžovatele ze dne 11. 4. 2006, pokud jde o nesporný fakt, že vedlejší účastník byt vyklidil a odevzdal stěžovateli. Stěžovatel má sice zásadní právo požadovat, aby Ústavní soud posoudil, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv nebo svobod. Na druhé straně však musel Ústavní soud vzít v úvahu i skutečnost, že v předmětné věci odpadl hmotněprávní důvod soudního sporu, jehož předmětem mělo být určení, že vedlejší účastník je povinen vyklidit byt v domě stěžovatele bez přidělení bytové náhrady. Nelze totiž přehlédnout, že Ústavní soud - podle ustálené judikatury - v zásadě zasahuje jen tam, kde je porušení základního práva stěžovatele aktuální a trvající. Tak tomu však v dané věci již není.

Z uvedeného důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva, jehož se stěžovatel dovolává, nedochází.

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele a hodnocením napadeného soudního rozhodnutí, neboť by to bylo nadbytečné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2006

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.