I. ÚS 4114/16
I.ÚS 4114/16 ze dne 24. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky KAVON CZ s.r.o., se sídlem Smilova 777, Zelené Předměstí, Pardubice, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 19. 10. 2015 č. j. 18 Co 462/2015-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížnosti napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zejména s právem na spravedlivý proces a se zákazem diskriminace. Odkázala přitom na čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), jakož i na čl. 1, čl. 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

I. Předchozí průběh řízení

2. Společnost KAVON CZ s.r.o. (dále jen "stěžovatelka") uzavřela dne 1. 10. 2008 pracovní smlouvu se svým zaměstnancem (dále jen "žalobce), který u stěžovatelky od tohoto dne pracoval jako obchodní referent. Dne 31. 5. 2012 převzal žalobce od stěžovatelky výpověď, která však byla později soudy označena za neplatnou. Pracovní poměr tedy nadále trval, nicméně stěžovatelka nepřidělila žalobci žádnou práci a neumožnila mu ani přístup na pracoviště, přestože žalobce stěžovatelce neprodleně sdělil, že trvá na svém zaměstnání dle pracovní smlouvy.

3. Dne 23. 6. 2014 dala stěžovatelka žalobci výpověď pro nadbytečnost podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen "zákoník práce"). Pracovní poměr mezi žalobcem a stěžovatelkou tedy skončil uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. 8. 2014.

4. Žalobce se následně v řízení před okresním soudem domáhal náhrady mzdy a nevyčerpané dovolené za období od 1. 8. 2012 do 31. 8. 2014, a to na základě § 69 odst. 1 zákoníku práce. Jelikož stěžovatelka neučinila žádný krok k výpočtu výše náhrady mzdy, nechal si žalobce vypočítat nárok na nevyplacenou mzdu ve výši průměrného výdělku účetní poradkyní. Ta stanovila jeho průměrný hodinový výdělek na 130,59 Kč a dospěla tak k závěru, že žalobci by měla být stěžovatelkou vyplacena náhrada mzdy a nevyčerpané dovolené v celkové výši 498.521 Kč.

5. Okresní soud vyzval stěžovatelku usnesením dle § 114 b) o.s.ř., aby se písemně vyjádřila k žalobě, zejména aby uvedla, zda nárok uznává či nikoli a v případě, že nárok neuzná, aby vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Současně stěžovatelku poučil, že pokud písemné vyjádření ve lhůtě 30 dnů nepředloží, bude mít soud za to, že uplatněný nárok uznává ve smyslu § 114 b) odst. 5 o.s.ř. Podle záznamů soudu bylo stěžovatelce usnesení doručeno do datové schránky dne 3. 3. 2015.

6. Jelikož se stěžovatelka ve stanovené lhůtě k výzvě nevyjádřila, vydal okresní soud dne 4. 5. 2015 rozsudek pro uznání podle § 153 a) odst. 3 a 4 o.s.ř., aniž by nařídil jednání, a uznal tak stěžovatelku povinnou zaplatit žalobci náhradu mzdy a nevyčerpané dovolené v částce navrhované žalobcem, včetně úroků z prodlení.

7. Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku odvolání, ve kterém popřela doručení výzvy k vyjádření dle § 114 b) o.s.ř. a uvedla, že toto usnesení jí do datové schránky doručeno nebylo. Podle stěžovatelky k doručení nemohlo dojít, jelikož oprávněnými osobami k přístupu do datové schránky jsou jen dva jednatelé společnosti, kteří se v čase údajného přihlášení do datové schránky oba účastnili obchodních jednání mimo sídlo společnosti; podle stěžovatelky tedy nemohli mít do datové schránky v daném okamžiku přístup. Stěžovatelka dále uvedla, že okresní soud pochybil, když vůbec nezkoumal, zda vydání rozsudku pro uznání je či není v rozporu s právními předpisy, čímž měl porušit povinnosti plynoucí z ustanovení § 153a odst. 2 a § 99 odst. 2 o.s.ř.

8. Krajský soud posoudil odvolání stěžovatelky jako nedůvodné a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný. Uvedl, že je bez významu, kde se v předmětnou dobu nacházeli jednatelé žalovaného, neboť do datové schránky se lze přihlásit i mimo sídlo společnosti, a především lze přístup do datové schránky umožnit jiné osobě než jednatelům, ať již řádnou cestou, jíž se taková osoba stává oprávněnou osobou, anebo tak, že jednatel společnosti přenechá své přístupové údaje některému ze zaměstnanců. Ohledně argumentu nesplnění předpokladů nutných pro vydání rozsudku pro uznání krajský soud pouze uvedl, že je zarážející, že stěžovatelka neoznačila jediný důvod, pro který podle ní okresní soud rozsudek pro uznání neměl vydat.

9. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, ve kterém označila postup krajského soudu za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu označil za souladné se svou ustálenou rozhodovací praxí.

10. Stěžovatelka shledává v postupu obecných soudů, zejména v postupu krajského soudu, porušení jejího práva na spravedlivý proces a zákazu diskriminace. Ve své ústavní stížnosti proto žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu.

II. Argumentace stran

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky vydání rozsudku pro uznání. Stěžejným argumentem stěžovatelky je chybějící přezkoumání ze strany okresního soudu, zda byly splněny předpoklady nutné pro vydání rozsudku pro uznání. Podle stěžovatelky byl rozsudek vydán v rozporu s kogentními zákonnými ustanoveními, jelikož žalobce uplatnil nárok na náhradu mzdy ve výši, která mu nikdy nepříslušela a vůbec neodpovídala jeho průměrnému měsíčnímu výdělku. Stěžovatelka tvrdí, že mzda vymáhaná žalobou je "skoro dvojnásobná". Tento rozpor podle stěžovatelky zakládá rozpor se zákonem a brání vydání rozsudku pro uznání, jak plyne z § 153a odst. 2 ve spojení s § 99 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Svou argumentaci stěžovatelka opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 994/97.

12. Krajský soud ve svém vyjádření stěžovatelce vytknul, že v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti neuvedla, v čem konkrétně spatřuje rozpor s právními předpisy, pro který neměl být vydán rozsudek pro uznání. Jediný namítaný rozpor se týká výše nároku po skutkové stránce. To však měla podle krajského soudu stěžovatelka rozporovat po doručení výzvy k vyjádření dle § 114b o.s.ř., což neučinila. Krajský soud dále dodává, že za daných okolností žalobce legitimně očekával, že jeho žalobě bude vyhověno. Dle krajského soudu by byl opačný postup protiústavním popřením zásady rovnosti účastníků řízení, neboť stěžování postupu v řízení by ve výsledku vedlo ku prospěchu ekonomicky silnější stěžovatelky, která zvolila cestu oddalování uspokojení mzdového nároku žalobce. Krajský soud taktéž namítá neúplné vymezení okruhu účastníků řízení obsažené v ústavní stížnosti, která nesměřuje proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu.

13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření pouze uvedl, že se nepovažuje za účastníka řízení ve smyslu § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá pouze rozsudek krajského soudu a nikoli usnesení Nejvyššího soudu.

14. V replice k vyjádřením odvolacího i dovolacího soudu stěžovatelka uvedla pouze to, že trvá na všech skutečnostech uvedených v ústavní stížnosti. Z obsahu repliky je taktéž zjevné, že stěžovatelka svou ústavní stížností vskutku napadá pouze rozsudek krajského soudu, a nikoli usnesení Nejvyššího soudu.
III. Hodnocení Ústavního soudu

A. Předpoklady pro věcné projednání

15. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka totiž napadá pouze rozsudek krajského soudu, nikoli však odmítavé usnesení Nejvyššího soudu. Krajský soud ústavní stížnosti vytýká neúplné vymezení okruhu stěžovatelů, zatímco Nejvyšší soud se z tohoto důvodu nepovažuje za účastníka řízení ve smyslu § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

16. Ústavní soud považuje ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadá pouze rozsudek krajského soudu, za přípustnou. Stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti podala dovolání, čímž vyčerpala všechny opravné prostředky poskytnuté zákonem [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario]. Toto dovolání Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost dle § 237 o.s.ř., tedy z důvodů, které závisely na jeho uvážení [§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; k odmítnutí dovolání dle § 237 o.s.ř. viz usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541), bod 8 a násl.]. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak běžela až od doručení tohoto odmítavého usnesení Nejvyššího soudu (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a tuto lhůtu stěžovatelka dodržela. Ústavní stížností přitom není nezbytně třeba napadat i odmítavé usnesení Nejvyššího soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1059/12 ze dne 20. 6. 2013 (N 112/69 SbNU 825) či nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016].

B. Obecné principy rozsudku pro uznání

17. Ústavní soud se již opakovaně zabýval možností vydávat rozsudek pro uznání v případě aplikace fikce uznání. V nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/16 ze dne 14. 2. 2017 formuloval Ústavní soud několik obecných principů, které se zabývají ústavněprávní dimenzí institutu rozsudku pro uznání. Ty slouží jako východisko pro úvahu soudu i v nyní projednávané věci.

18. Podle § 114b odst. 5 o.s.ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na kvalifikovanou výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Zároveň podle § 153a odst. 3 o.s.ř. soud rozhodne rozsudkem pro uznání také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.).

19. Plénum Ústavního soudu již posuzovalo ústavní konformitu institutu rozsudku pro uznání založeném na fikci uznání v § 153a odst. 3 o.s.ř., neboť byly pochybnosti, zda není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud shledal, že tento institut sleduje legitimní cíl, kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů a obecně není v rozporu s ústavním pořádkem, protože zákonná ustanovení umožňují ústavně souladný výklad. Při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání je však nutno postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc. Hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita [nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (211/2016 Sb.)]. V řadě nálezů však Ústavní soud došel k závěru, že takto obecné soudy nepostupovaly a vydáním rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř. došlo k porušení práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 (N 49/73 SbNU 29); nález sp. zn. IV. ÚS 544/05 ze dne 17. 10. 2006 (N 189/43 SbNU 159); a nálezy citované níže].

20. Použití fikce uznání je významným zásahem do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu věci. Obecný soud je povinen citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a "kontumačním rozsudkem pro uznání", musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o.s.ř. neslučitelná se zásadami, na nichž o.s.ř. stojí, a tím i právem na spravedlivý proces (nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016, bod 8).

21. Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. Obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána též jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o.s.ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016, bod 26; nález sp. zn. IV. ÚS 1252/16 ze dne 6. 9. 2016, bod 12; nález sp. zn. I. ÚS 3263/13 ze dne 12. 9. 2016, bod 23).

22. Při aplikaci ustanovení § 114b o.s.ř. musí soud také vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání. Slovy § 114b o.s.ř. kvalifikovanou výzvu s případným důsledkem v podobě rozsudku pro uznání je přípustné použít, jestliže to vyžaduje, resp. umožňuje povaha věci a okolnosti konkrétního případu (nález sp. zn. I. ÚS 1261/15 ze dne 13. 10. 2016, body 10 a 16).

C. Aplikace těchto principů na nyní projednávaný případ

23. Ústavní soud nemíní zpochybňovat skutkový závěr obecných soudů, že stěžovatelce byla dne 3. 3. 2015 do datové schránky doručena kvalifikovaná výzva podle § 114b o.s.ř.. Zjišťování skutkových okolností je úkolem obecných soudů a Ústavní soud by mohl zasáhnout, pouze pokud by shledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry z nich vyvozenými [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 184/54 SbNU 287)]. Taková situace však podle Ústavního soudu v tomto případě nenastala. Krajský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, jak k tomuto svému skutkovému závěru dospěl a proč argumentaci stěžovatelky nepovažoval za dostatečně přesvědčivou (viz bod 9 výše).

24. Ústavní soud tedy vychází z toho, že kvalifikovaná výzva byla stěžovatelce řádně doručena a není ani pochyb o tom, že se stěžovatelka ve stanovené lhůtě třiceti dnů k žalobě nevyjádřila. Nastala tak fikce uznání, která byla pro okresní soud dostatečným důvodem pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o.s.ř. Podstatou fikce uznání je pasivita stěžovatelky, která v pozici žalované strany nereagovala na výzvu soudu a nevstoupila do řízení. Důsledkem této situace je sice nezvratné odepření meritorního přezkumu věci, které je významným zásahem do procesního postavení stěžovatelky jako účastníka řízení, avšak tento důsledek zároveň sleduje legitimní cíl, kterým je projednání věci bez zbytečných průtahů a ochrana ostatních účastníků v řízení. Žalobce měl v tomto případě legitimní očekávání, že stěžovatelka jeho žalobní tvrzení uznala, a to nejen na základě potvrzení o doručení žaloby a výzvy do datové schránky stěžovatelky, ale také v kontextu dřívější komunikace mezi žalobcem a stěžovatelkou, ze které jasně vyplývalo, že žalobce měl v plánu nárokovat si náhradu mzdy soudní cestou. Nelze proto říct, že by žaloba v této věci a výzva s ní spojená byly pro stěžovatelku nepředvídaným a nepředvídatelným vyústěním již existující situace.

25. Co se týče namítaného rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů, stěžovatelka správně uvádí, že soudy se musí podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při zkoumání existence podmínek pro vydání rozsudku pro uznání zabývat i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci či rozporem s právními předpisy kogentní povahy nebo jejich případným obcházením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 994/97 ze dne 28. 5. 1998). Nejvyšší soud však také konstantně judikuje, že po skutkové stránce slouží soudům jako východisko pro tyto závěry právě žalobní tvrzení. Soud má tedy podle uznání nebo fikce uznání rozhodnout bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 1037/2004 ze dne 30. 5. 2006). Přichází-li v úvahu vydání rozsudku pro uznání, soudu nepřísluší posuzovat, zda výše uplatněného nároku odpovídá zákonným hlediskům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2462/2009 ze dne 22. 7. 2009). V kontextu výše uvedených obecných principů není dán žádný důvod ke zpochybnění těchto východisek Nejvyššího soudu z důvodů, které by měly svůj základ v ústavněprávní argumentaci.

26. Rozpor s kogentními právními předpisy by mohl bránit vydání rozsudku pro uznání např. pokud by žalobce žádal plnění, které podle zákona vůbec žádat nemůže, nebo plnění, které by převyšovalo zákonem pevně stanovenou (maximální) částku. Stanoví-li však zákon pouze obecná hlediska pro určení výše nároku, nelze vydání rozsudku pro uznání odepřít jen proto, že soud má za to, že výše žalobou uplatněného nároku je v rozporu s uvedenými hledisky. Takový výklad by totiž zcela popíral smysl a účel institutu rozsudku pro uznání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2462/2009 ze dne 22. 7. 2009). V nyní projednávané ústavní stížnosti plyne žalobci nárok na náhradu mzdy z ustanovení § 69 zákoníku práce, podle kterého je v případě neplatné výpovědi zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy ve výši jeho průměrného výdělku. Nelze tedy tvrdit, že by žalobce žádal plnění, které by nemělo oporu v hmotném právu (srov. a contrario rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3569/2011 ze dne 29. 11. 2011).

27. Pokud stěžovatelka s výší nároku uplatněnou žalobcem nesouhlasila, měla se zákonem stanoveným způsobem ve stanovené lhůtě bránit. Fikce uznání je sice významným zásahem do procesního postavení žalovaného ve prospěch žalobce, avšak opačný postup by v případě pasivity žalovaného zase mohl vést k nepřiměřeným průtahům, které by naopak mohly zakládat porušení procesních práv ostatních účastníků řízení. Určité (důvodné) omezení procesních práv jednoho účastníka řízení je tak opodstatněno ochranou procesních práv jiného účastníka řízení, což je dostatečným důvodem konformity právní úpravy rozsudku pro uznání, včetně existující aplikační praxe a ustálené judikatury, s ústavním pořádkem. Jinými slovy, žádný z výše uvedených obecných principů ve sféře ústavněprávní analýzy institutu rozsudku pro uznání nezakládá důvod k pochybnostem o existující doktríně Nejvyššího soudu v této oblasti. Právě naopak, výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu dává stěžovatelce jasnou odpověď na veškeré její argumenty uvedené v ústavní stížnosti a nenechává prostor pro jakékoli úvahy o porušení práv, které stěžovatelka ve své stížnosti uvádí.

28. Nad rámec tvrzení stěžovatelky se Ústavní soud zabýval i možným porušením jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, jelikož jednou ze stěžejných námitek stěžovatelky je právě rozpor mezi výší náhrady mzdy nárokované žalobcem a skutečnou výší, která žalobci podle stěžovatelky náleží. Z judikatury Ústavního soudu totiž plyne, že v případě extrémní disproporce mezi nárokovanou výší a skutečnou výší nároku se může jednat o porušení práva na ochranu majetku. V nyní projednávané věci však plnění nárokované žalobcem nedosahuje ani dvojnásobku výše tvrzené stěžovatelkou, což je nesrovnatelné s případy, kde se jednalo o osminásobek až jedenáctinásobek (nález sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015) či dokonce čtyřicetinásobek částky (nález sp. zn. I. ÚS 2693/16 ze dne 14. 2. 2017). Rozdíl mezi nárokovanou výší a skutečnou výši tedy v tomto případě nelze označit za extrémní disproporci, která by zakládala zásah do práva stěžovatelky chráněného čl. 11 Listiny.

29. Na základě všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a odmítl ji podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.