I. ÚS 410/05
I.ÚS 410/05 ze dne 11. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou v Praze 7, U Smaltovny 1334/22 C, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 82/2005 ze dne 30. 5. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 82/2005 ze dne 30. 5. 2005, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 2 VZv 8/2004-696 ze dne 5. 5. 2005, kterým bylo podle § 71 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto o jeho dalším ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení osobní svobody a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: Vrchní soud v Praze zamítl jeho stížnost proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze o ponechání ve vazbě, aniž by měl možnost v přítomnosti své obhájkyně se před soudem vyjádřit k provedeným důkazům, které by rozptýlily jeho obavy o včasnosti vydání napadeného rozhodnutí, k nimž vedla skutečnost, že ani on ani jeho obhájkyně ke dni 11. 5. 2005 nebyli informováni o rozhodnutí státního zastupitelství. Důvodné pochyby vznikají v souvislosti s tím, že dne 5. 5., kdy bylo usnesení státního zastupitelství vydáno, probíhalo seznamování stěžovatele se spisem a policejní vyšetřující orgán odcházel se spisem z věznice až kolem 16.00 hod. Prostudování spisu bylo ukončeno až dne 11. 5. 2005. V usnesení státního zastupitelství se však uvádí, že spis byl státnímu zástupci předložen dne 5. 5. 2005 s návrhem na podání obžaloby, což tyto pochybnosti ještě prohlubuje.

Stěžovatel dále namítá, že Vrchní soud rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě bez jeho výslechu. V odůvodnění této námitky poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 142/03, sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. IV ÚS 269/05 a dalších).

Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování vycházel z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 684/04; z něho prý vyplývá, že ani z článku 5 odst. 4 Úmluvy ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/03 nelze dovodit automaticky povinnost ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby jednat veřejně a obviněného vždy vyslechnout. Obviněný byl vyslechnut soudcem při vzetí do vazby. Dále uvedl, že z napadeného usnesení vyplývá, že není zpochybněno právo dotčené osoby při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí být ovšem relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti a tudíž z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nejeví ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Uvedl rovněž, že v daném případě zásadní a rozhodující skutečností, odůvodňující důvod tzv. útěkové vazby, je reálná hrozba uložení vysokého trestu a dále závažnost a mezinárodní charakter trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán. Na těchto skutečnostech by osobní slyšení stěžovatele nemohlo nic změnit. Pokud jde o jeho pochybnosti o včasnosti vydání rozhodnutí státním zástupcem, byly tyto podrobně v podané stížnosti proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze rozvedeny a Vrchní soud v Praze na ně reagoval. Konkrétní skutečnosti, které by byly způsobilé změnit rozhodnutí o vazebních důvodech, nejsou uvedeny ani v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze závěrem uvedl, že postupem senátu 11 To při vydání napadeného rozhodnutí nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Námitku porušení práva na spravedlivý proces považuje za bezdůvodnou a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Vrchní státní zastupitelství v Praze v obsáhlém vyjádření rekapitulovalo postupné rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě. Ve vztahu k poslednímu rozhodnutí ze dne 5. 5. 2005 odkázalo na obsah předmětných rozhodnutí. K této rekapitulaci doplnilo, že rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě byla učiněna v souladu s trestním řádem. Vzhledem k povaze rozhodování státního zástupce, zejména podle § 73b odst. 2 trestního řádu, se nejednalo o rozhodnutí ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy s požadavkem, aby dotčené osobě bylo v rámci takového rozhodnutí umožněno osobní vyjádření. Vrchní státní zastupitelství se dále podrobně vyjádřilo k námitce stěžovatele, týkající se včasnosti rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě. Konečně pak rekapitulovalo postup a délku doby potřebné pro seznamování stěžovatele se spisem a poukázalo na její nepřiměřenost, která byla podle jeho názoru způsobena průtahy na straně stěžovatele.

V replice k vyjádření Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze stěžovatel v podstatě odkázal na obsah ústavní stížnosti. K argumentaci státního zástupce průtahy při seznamování se spisem ze strany stěžovatele uvedl, že je považuje za zjevně nedůvodné. Stěžovatel prý využil své zákonné možnosti seznámit se ve svém rodném jazyce s obsahem spisového materiálu, přičemž využil všechny časové možnosti, které mohl společně se svou obhájkyní realizovat. Kromě toho zdůraznil, že mimo rozhodnutí o vzetí do vazby, kdy byl osobně k věci vyslechnut a dostalo se mu možnosti se k ní vyjádřit, již nikdy poté v rámci přípravného řízení při rozhodování soudu o vazbě osobně přítomen být nemohl. O možnost účastnit se takového řízení nepožádal, protože předpokládal, že soud bude postupovat v souladu s Listinou a Úmluvou a že bude k zasedání soudu předvolán. Neměl možnost předložit soudu doklady, které vyvracejí důvod tzv. útěkové vazby, nemohl se vyjádřit ani k důkazům ani k délce a důvodům trvání přípravného řízení a v této souvislosti ke splnění podmínek pro jeho další ponechání ve vazbě.

Z rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 2 VZV 8/2004-696 ze dne 5. 5. 2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro pokračující trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 a 3 písm. a) a b) trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Jedná se o delikt podle § 41 odst. 2 trestního zákona, který je posuzován jako zvláště závažný úmyslný trestný čin. Uvedeným rozhodnutím byl podle § 71 odst. 4 trestního řádu ponechán i nadále ve vazbě.

Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 Nt 3/2004 ze dne 19. 6. 2004 ve spojení s opravným usnesením ze dne 26. 7. 2004. Vazba byla uložena z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor sp. zn. 14 To 284/2004 ze dne 13. 7. 2004 byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o vzetí do vazby jako nedůvodná.

Usnesením ze dne 17. 9. 2004 rozhodl státní zástupce tak, že důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu odpadá, ale usnesením ze stejného dne ponechal stěžovatele i nadále ve vazbě pro zbývající vazební důvody. Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 11 To 132/2004 ze dne 14. 11. 2004 zamítl jeho stížnost jako nedůvodnou.

Dalším usnesením státního zástupce ze dne 14. 1. 2005 byly znovu přezkoumány vazební důvody a stěžovatel byl i nadále ponechán ve vazbě. Jeho stížnost byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005.

V citovaném rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 2 VZV 8/2004-696 ze dne 5. 5. 2005 se praví, že nadále trvají oba vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu, neboť jsou zde stále konkrétní skutečnosti s důvodnou obavou, že stěžovatel - cizinec uprchne zejména do ciziny nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul a že bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Dosud hodnověrně zjištěné skutečnosti prý plně nasvědčují tomu, že oba dílčí skutky, pro které je stíhán, byly spáchány. Tyto skutky mají všechny znaky pokračujícího trestného činu podle § 140 odst. 1 a 3 písm. a) a c) trestního zákona a existují i nadále zjevné důvody k oprávněnému podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel. K osobě stěžovatele státní zástupce uvedl, že je cizím státním příslušníkem (občanem Bulharska), který neuvedl žádnou konkrétní adresu bydliště ani v cizině ani na území ČR, kde nemá ani žádné legální pracovní aktivity. Podle evidence Cizinecké policie ČR je zřejmé, že jeho předchozí povolení k pobytu již zaniklo a jeho žádost o azyl byla rozhodnutím Odboru azylové a migrační politiky MV ČR sp. zn. OAM-5296/VL-11-04BZ-2002 zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 47 Az 346/2003-28 ze dne 8. 9. 2004 odmítnuta. Ze zjištěných skutečností o pohybu stěžovatele do ciziny (Německo) dovodilo státní zastupitelství aktuálnost vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu.

Dále se státní zástupce zabýval i přezkoumáním vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. K tomu uvedlo, že dosud zjištěné a důkazně potvrzené skutečnosti dostatečně prokazují, že oba dílčí skutky byly spáchány i v mezinárodním měřítku organizovaně skupinou spoluobviněných a další plánované jednání spoluobviněných důvodně nasvědčuje jejich úmyslu, že přinejmenším takovou trestnou činnost budou opakovat. Přihlédnout je nutno i k okolnosti, že stěžovatel, který je dlouhodobě bez pracovního poměru, si pokračováním, resp. opakováním, trestné činnosti bude nadále opatřovat další finanční prostředky. Státní zástupce uvedl, že propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí, že bude mařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu tohoto trestního stíhání, které je vedeno o zvlášť závažném úmyslném trestném činu s mezinárodním prvkem.

Uvedené rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadl stěžovatel stížností, v níž vyjádřil pochybnost, zda rozhodnutí o ponechání ve vazbě bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě. Uvedl, že odůvodnění útěkové vazby nelze opřít o monitorování vozidla a nelze argumentovat ani jinými proti němu vedenými řízeními. Dále namítal porušení svého ústavního práva, protože v rámci rozhodování o jeho ponechání ve vazbě nebyl k věci vyslechnut. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením sp. zn. 11 To 82/2005 ze dne 30. 5. 2005 tuto stížnost zamítl. V odůvodnění uvedl - ve vztahu k námitce o včasnosti rozhodnutí o ponechání ve vazbě - že státní zástupce rozhodl dne 5. 5. 2005 v souladu s ustanovením § 71 odst. 4 trestního řádu. O tom, že rozhodnutí bylo učiněno skutečně 5. 5. 2005, svědčí předložené listinné materiály - pokyny kanceláři z 5. 5. 2005, doklad o zaslání rozhodnutí faxem do Věznice Ruzyně a přibrání tlumočníka. K věci samé (k existenci vazebních důvodů) uvedl, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin, na který trestní zákon stanoví trestní sazbu od deseti do patnácti let. Přitom s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti v případě uznání viny lze očekávat uložení trestu odnětí svobody nad spodní hranicí zákonné trestní sazby. Nelze prý dále přehlédnout, že stěžovatel na našem území neměl žádné legální pracovní aktivity, jeho povolení k pobytu zaniklo a jeho žádost o azyl byla zamítnuta. Z šetření Interpolu vyplývá, že opustil Bulharsko dne 22. 12. 1994 a neexistují žádné platné doklady, vydané na jeho jméno. Podle tohoto šetření měl i v Bulharsku četné problémy se zákonem. To vše podle mínění Vrchního soudu v Praze jednoznačně opodstatňuje obavu, že v případě jeho propuštění na svobodu by se mohl zachovat způsobem, který předpokládá ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Mezinárodní rozměr stíhané trestné činnosti, její organizovanost, plánovitost a neexistence legálních příjmů dostatečně odůvodňují i ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu § 67 písm. c) trestního řádu. Právě toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je napadeno ústavní stížností.

Ústavní soud dále zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 13/2005 ze dne 27. 6. 2005 podle ustanovení § 71 odst. 5 trestního řádu byl stěžovatel - spolu s dalšími obviněnými - nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Jeho stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 35/2005 ze dne 22. 9. 2005. Z rozhodnutí Vrchního soudu vyplývá, že stěžovatel byl slyšen senátem uvedeného soudu k důvodům ponechání ve vazbě a měl možnost ústně své námitky rozvést a konkretizovat. Vrchní soud v Praze nicméně jednoznačně dospěl k závěru, že vazební důvody podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu jsou dány i nadále.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly - ve smyslu uznávané judikatury - v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha, C.H. Beck, 1995, str. 257); tento závěr platí rovněž pro rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Hlavní námitka, uplatněná v ústavní stížnosti, poukazuje na to, že stěžovatel nebyl slyšen před tím, než Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným usnesením sp. zn. 11 To 82/2005 ze dne 30. 5. 2005 o jeho ponechání ve vazbě.

Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje jeho zásah pouze tehdy, jestliže jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo pokud rozhodnutí soudu není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (za všechny srovnej např. nález sp. zn. IV. ÚS 161/04, ze dne 25. 5. 2005, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 229). Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině či nevině obviněného.

Pokud jde o námitku neexistence osobního výslechu obviněného, Ústavní soud konstatuje, že se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 32, str. 394, Pl. ÚS 45/04 publikovaný pod č. 239/2005 Sb., IV. ÚS 269/05 in www.judikatura.cz). Podle citovaného rozhodnutí pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 45/04) náleží mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.

Tyto závěry však neimplikují povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Jak již bylo uvedeno, z pozdějšího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 35/2005 ze dne 22. 9. 2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl k důvodům trvání vazby obecným soudem slyšen dne 22. 9. 2005, leč jeho námitky a vysvětlení nevedly vrchní soud k závěru, že by důvody k ponechání stěžovatele ve vazbě pominuly. V daném případě lze dovozovat, že závěry, k nimž obecný soud po slyšení stěžovatele dospěl, lze vztáhnout i na rozhodování obecného soudu, které se konalo před necelými čtyřmi měsíci před tím. Jestliže totiž obecný soud později - již po slyšení stěžovatele - dospěl k závěru, že důvody vazby trvají, lze rozumně usuzovat, že tyto důvody byly nepochybně dány i v době přijetí nyní napadeného rozhodnutí. Jinak řečeno, absence slyšení stěžovatele před vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 82/2005 ze dne 30. 5. 2005, byla zhojena poté, co byl slyšen (a měl možnost vyvracet důvody vazby), a poté, co Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 1 To 35/2005 ze dne 22. 9. 2005 důvodnost vazby opětovně shledal. (Obdobně Ústavní soud rozhodl i v dosud nepublikovaných usneseních sp. zn. IV. ÚS 437/05 ze dne 14. 10. 2005 a sp. zn. III. ÚS 391/05 ze dne 20. 10. 2005).

Lze ještě dodat, že slyšení obviněného nelze posuzovat jako procesně technickou náležitost. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody, což lze učinit jen v kontradiktorním procesu. Byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť později, avšak před rozhodnutím Ústavního soudu, takto zjištěn, bylo by výrazem čirého formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 449/05 ze dne 18. 10. 2005).

V ústavní stížnosti i v replice k vyjádření Vrchního státního zastupitelství vyslovil dále stěžovatel pochybnost, týkající se včasnosti rozhodnutí státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka již byla uplatněna ve stížnosti proti usnesení Vrchního státního zastupitelství a Vrchní soud v Praze se jí ve svém rozhodnutí věcně - a to dostatečně - zabýval. Z jeho závěrů - uvedených v rekapitulaci věci - vyplývá, že rozhodnutí o ponechání ve vazbě bylo vydáno včas v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Uvedené závěry Vrchního soudu považuje Ústavní soud za správné i z hlediska ústavněprávního a nemá důvod je zpochybňovat.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a nebyla dotčena ani jeho osobní svoboda.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.