I. ÚS 407/13
I.ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013

Zákaz uložení trestu v případě neprokázání trestného činu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem R. H., zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou, se sídlem Kozinova 2, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 2. 2012, č. j. 34 T 235/2011-410, a proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 730/2012, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 730/2012, se ruší pro porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 2. 2012, č. j. 34 T 235/2011-410 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona (ad 1), zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku (ad 2) a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního zákoníku (ad 3), kterých se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že (formulace zestručněny):

1. v době od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008 v bytě kde žil se svou družkou (nar. 12. 5. 1984), a dcerou (nar. 24. 2. 2005), opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal tuto družku, vulgárně jí nadával a ponižoval ji. V opilosti družku také několikrát i fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, cloumal poškozené hlavou o skříň, trhal jí vlasy, vyhrožoval jí i zabitím, kdy jí vzal její šaty ze skříně, nožem tyto probodal a řekl, že takto jednou skončí, tímto jednáním také ohrožoval rozumový a mravní vývoj nezletilé dcery, neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky,

2. v době od 1. 8. 2009 do 31. 1. 2010 v bytě kde žil s danou družkou a dcerou znovu opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal tuto družku, které vulgárně nadával a ponižoval ji vulgárními výrazy. V opilosti ji také několikrát fyzicky napadl, kdy ji udeřil zavřenou pěstí do obličeje, kopal ji do celého těla, tahal ji za vlasy, plival na ni, čímž také ohrožoval rozumový a mravní vývoj této nezletilé dcery, neboť v uvedeném období vystupoval vůči její matce agresivně, kdy nedbal ohled na nezletilou dceru, která byla opakovaně přítomna jeho nevhodnému chování vůči matce a zažívala kvůli otci stresující situace, kdy si začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky,

3. od 1. 2. 2010 do 16. 8. 2011 neustále kontaktoval danou družku, když za ní chodil do práce, před její dům, dále ji kontaktoval na její mobilní telefon, posílal jí SMS zprávy, ve většině případů sexisticky urážlivé, kdy se neustále dožadoval styku se svojí dcerou, poškozené družce zasílal 2 až 10 SMS zpráv denně, dne 9. 8. 2011 při předávání nezletilé ke styku s otcem obžalovaný začal poškozené družce vulgárně nadávat, v důsledku čehož nezletilá plakala a prosila matku, nechť ji vezme s sebou, obžalovaný poté shodil danou družku v bytě na zem a začal ji kopat do celého těla a to i za přítomnosti nezletilé, přičemž toto jednání bylo způsobilí vyvolat důvodnou obavu o zdraví a život svůj i dcery.

2. Za jednání pod body 1) a 2) výroku rozsudku, jakož i za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl odsouzen pravomocným trestním příkazem okresního soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 34 T 69/2011-42, mu byl uložen úhrnný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu okresního soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 34 T 69/2011-42, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání pod bodem 3) výroku rozsudku byl obviněný odsouzen podle § 354 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.

3. Stěžovatel rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 To 165/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo podle § 257 odst. 2 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro skutek v němž podaná obžaloba spatřovala přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku (ad 3 ve výroku rozsudku), přičemž ve zbývající části zůstal napadený rozsudek rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Taktéž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 730/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřuje na skutečnost, že Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") jeho dovolání odmítl s tím, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, ačkoli na straně 8 až 12 svého usnesení konstatoval, že jak okresní, tak krajský soud pochybily, když jednání stěžovatele pod bodem 1 kvalifikovaly jako trestný čin ohrožování mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona a pod bodem 2 jako přečin ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.

5. Nejvyšší soud shledal námitky stěžovatele důvodnými, kdy výslovně konstatoval, že užití shora uvedené právní kvalifikace je nepřesvědčivé, tedy v podstatě že stěžovatel tyto trestné činy nespáchal, avšak rozhodnutí nezrušil s tím, že zrušení by se podstatným způsobem neprojevilo v jeho postavení. To stěžovatel považuje za protiústavní. Poukazuje na to, že odsouzení pro trestný čin je vždy zásadním zásahem do postavení každého člověka. Nikdo nemůže být odsouzen pro jednání, které není trestným činem. Trestní odsouzení, které zůstalo pravomocné je také dále, ať už v trestním či občanskoprávním řízení, závazné a soudy se od něj nemohou odchýlit a stěžovatel je tak vystaven nebezpečí, že by proti němu poškozená v zastoupení své matky mohla uplatnit nemajetkovou škodu, kterou jí způsobil shora popsaným trestně právním jednáním, přičemž v civilním řízení by se řešila pouze výše škody, neboť ve zbytku by civilní soud byl vázán trestním odsouzením. Dle § 44 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině jej soud rovněž na podkladě tohoto vadného rozhodnutí může zbavit rodičovské zodpovědnosti vůči dceři.

6. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva uvedená v čl. 37, čl. 39 a v čl. 40 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že rozsudek a dále usnesení krajského soudu v části, kde je uvedeno, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen, a rovněž usnesení Nejvyššího soudu, se zrušují.

II. 7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

8. Okresní soud, Okresní státní zastupitelství ve Zlíně a Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

9. Krajský soud a Nejvyšší soud toliko odkázaly na svá usnesení.

10. Nejvyšší státní zastupitelství nejprve vyjádřilo názor, že v posuzované trestní věci činilo soudům obou stupňů problém ujasnit si, jaké jednání je možné subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona, případně přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Soudy by se měly dobrat jasného závěru, zda se stěžovatel dopustil trestného jednání i vůči nezletilé, pokud této působil příkoří tím, že týral její matku a jakým způsobem by takové jednání mělo být právně kvalifikováno.

11. Dále Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť pokud by obviněnému byl ukládán souhrnný trest za menší rozsah trestné činnosti, bezpochyby by to mělo najít odraz ve výměře ukládaného trestu. To lze a contrario dovodit z ustanovení § 43 odst. 1 trestního zákoníku, v němž je zvýrazněn význam asperační zásady v případě ukládání úhrnného, a tím potažmo i souhrnného trestu. Jde o situaci, kdy pachatel spáchal větší počet trestných činů, a to ve vícečinném souběhu, tedy více skutky. V takovém případě soud může uložit trest odnětí svobody podle ustanovení vztahujícímu se k činu nejpřísněji trestnému, a to v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu. Počet trestných činů, za něž je ukládán úhrnný, a tedy i souhrnný trest tedy jednoznačně hraje nikoli nevýznamnou roli v otázce výměry takového trestu.

12. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhlo, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, když Nejvyšší státní zastupitelství se vyjádřilo zcela v jeho prospěch a ostatní vyjádření neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by mohly mít vliv na posouzení věci.

III. 14. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 34 T 235/2011 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba ve vztahu k usnesení Nejvyšší soudu vyhovět.

15. Nejvyšší soud, jak Ústavní soud zjistil z jeho usnesení, vyslovil, že okresní a krajský soud nepochybily při právním posouzení skutků v části, kde předmětem útoků dovolatele byla jeho družka. Naproti tomu Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolateli nelze upřít důvodnost v jeho námitkách stran posouzení té části jednání, kterého se měl dopustit vůči nezletilé dceři.

16. U tohoto jednání, totiž stran aspektu věci, že nezletilá dcera byla útokům na svoji matku ze strany stěžovatele přítomna, shledal Nejvyšší soud právní kvalifikaci trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku nepřesvědčivou. Pokud totiž okresní soud shledává naplněnost znaku vydání nebezpečí zpustnutí dle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona v tom, že obviněný dopustil, aby si nezletilá osvojovala návyky a povahové rysy, které by mohly vést k tomu, že nebude schopna sama v dospělosti usměrnit svůj život v souladu s obecnými zásadami morálky, jinými slovy vytvořil nebezpečí, že nezletilá bude v dospělosti stejně jako její matka přehnaně submisivní, že se i ona v budoucnu nechá od svého partnera ponižovat a týrat, aniž by měla sílu a vůli se tomu vzepřít, pak výklad citovaného zákonného znaku činí okresní soud nekonzistentně s uznávanou judikaturou. Předmětem ochrany osoby mladší osmnácti let poskytované ustanovením § 217 trestního zákona je zdárný vývoj takového jedince a úsilí o zabránění vzniku takových hrozících negativ v jeho osobnosti, které by se u něj projevily buď v deficitu v oblasti morálky (parazitní způsob života, prostituce, apod.) či v deficitu v oblasti citové (citová oploštělost, absence vyšších citů, egoismus, hostilita, apod.), to jest v takovém směru, že by následné projevy takového jednice v budoucnosti, jako důsledek změn jeho osobnosti vyvolaných jednáním pachatele, tzn. celkový způsob jeho života a konkrétní projevy jeho chování byly způsobilé přivodit jejich společenský (morální) odsudek. Dle Nejvyššího soudu v tomto směru okresním soudem zvažovaný hrozící vývoj osobnosti poškozené do podoby osoby přehnaně submisivní, nezpůsobilé dostatečně razantně vystoupit vůči ji ponižujícímu jednání ze strany jiné osoby, nelze považovat za následek, který by bylo možno označit za "zpustnutí" poškozené ve smyslu § 217 odst. 1 trestního zákona. Z usnesení dovolacího soudu se dále jeví, že Nejvyšší soud měl zřejmě na mysli (byť v tomto směru není jeho odůvodnění formulováno zcela jasně), že z obdobného důvodu nelze dovodit ani naplnění zákonných znaků "ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte" dle § 201 odst. 1 trestního zákoníku.

17. Nejvyšší soud vyslovil i několik výtek směřujících převážně proti skutkovým závěrům obecných soudů, respektive přesnosti jejich vyjádření v rozsudku. Nejvyšší soud vyjádřil pochybnost, zda v případě skutku pod bodem 1) výroku rozsudku bylo namístě, aby ve vztahu k nezletilé byl skutek z hlediska časového vymezen shodně, jako ve vztahu k poškozené družce, a to s přihlédnutím k věku dítěte na počátku vymezeného údobí, totiž zda bylo rozumovým (a s nimi spojeným rozpoznávacím) schopnostem nezletilé již v období od 1. 2. 2006, tedy k datu, kdy nezletilá ještě nedosáhla ani věku jednoho roku (nar. 24. 2. 2005), přiměřené, považovat ji za předmět útoku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Obecně je totiž zastáván názor, že takový jedinec (tj. osoba mladší osmnácti let, stejně jako "dítě" v případě ustanovení § 201 trestního zákoníku), musí být na takovém stupni duševního vývoje, aby jej pachatelovo závadové chování mohlo nepříznivě ovlivnit a tím mohlo vzniknout nebezpečí pro jeho další vývoj předpokládané uvažovanými ustanoveními (§ 217 trestního zákona, § 201 trestního zákoníku).

18. Dále Nejvyšší soud upozornil, že v případě znaků "závažným způsobem porušil svou povinnost o ni pečovat" je nalézací soud dovodil tím, že obviněný "porušoval svou povinnost otce vytvořit pro dceru klidné a láskyplné rodinné soužití pro její zdárný život". K určení otcovství nezletilé souhlasným prohlášením rodičů však došlo až ke dni 11. 11. 2008. Trestněprávní odpovědnost obviněného nemůže být takto založena zpětně a nelze mu tedy klást za vinu neplnění povinnosti rodiče (otce) nezletilé v období od 1. 2. 2006 do 26. 4. 2008.

19. Dle Nejvyššího soudu také není dostatečně podložen skutkový závěr, zejména pak v případě skutku ad 2, že si poškozená pod vlivem jednání obviněného "začala vytrhávat vlasy a třít prsní bradavky" s ohledem na to, že ve výpovědi nezletilé poškozené absentuje časový údaj, kdy k tomu mělo docházet, a výpověď poškozené družky je situuje pouze do období před dovršením 3 let věku ("Když jsem uváděla, že si dcera jednu dobu třela prsíčka a držela vlasy, tak jsem tím myslela období do jejích třech let. Potom už to nedělala.").

20. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že závěry o vině obviněného trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona a přečinem ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku jsou zpochybněny jak z hlediska skutkových zjištění, tak z hlediska právního posouzení.

21. Nejvyšší soud však přesto dovolaní nevyhověl s poukazem na to, že při svém rozhodování v dovolacím řízení je povinen zvažovat, zda zjištěná vada napadeného rozhodnutí je tak podstatná, aby odůvodnila průlom do právní moci napadeného rozhodnutí. Odůvodněné je zrušení rozhodnutí v případech, lze-li důvodně očekávat, že v navazujícím řízení dojde k takové změně v posouzení věci, která se podstatným způsobem projeví v postavení obviněného. Nejvyšší soud tedy, jak uvádí, zvažoval, zda bylo lze reálně očekávat, že by řízení po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu vedlo k takové změně, která by měla za následek zejména výrazně příznivější výsledek v oblasti právního následku trestní odpovědnosti obviněného, to jest při ukládání adekvátního trestu.

22. Při řešení této otázky dle Nejvyššího soudu nebylo možno nehodnotit to, že souhrnný trest, který byl obviněnému napadenými rozhodnutími uložen, byl právním následkem odpovědnosti obviněného za pět trestných činů, a to konkrétně za dva s trestní sazbou dva až osm let [§ 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, § 199 odst. 1 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku], jeden s trestní sazbou šest měsíců až tři léta [§ 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku] a dva s trestní sazbou až na dvě léta [§ 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona, § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku]. Při porovnání těchto trestních sazeb je nezbytné dojít k poznatku, že významu trestných činů, důvodnost jejichž užití při posouzení činu obviněného byla zpochybněna [§ 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona, § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku], pro ukládání konkrétní výměry trestu byla spíše marginální. Byl-li při uložení souhrnného trestu postih obviněného zpřísněn o dvacet měsíců (trest za trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen v trvání osmi měsíců), pak ani při nutnosti odhlédnutí od postihu za výše uvedené dva trestné činy, kterých se měl obviněný dopustit vůči nezletilé, není možno jeho postih trestem odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců hodnotit jako postih nepřiměřený. S ohledem na trestní sazbu stanovenou na dva trestné činy nejpřísněji trestné (dva až osm let), by nemohlo v řízení dojít k uložení trestu podstatně mírnějšího, neboť by výměra souhrnného trestu musela dosahovat nejméně hodnoty dvaceti čtyř měsíců (zákonné podmínky pro uložení trestu pod spodní hranicí nejsou dány) a s ohledem na konkrétně zjištěné skutečnosti by spíše neměla být na samé spodní hranici trestní sazby (potřeba vyjádření konkurence trestných činů). Vypuštění označených dvou právních kvalifikací by neovlivnilo ani úvahy stran otázky nepodmíněnosti ukládaného trestu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.
IV. 23. Dle § 265i písm. f) Nejvyšší soud dovolání odmítne "je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu."

24. Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel neměl být odsouzen pro některé z trestných činů, pro které odsouzen soudy nižších stupňů byl, avšak dovolání za užití citovaného ustanovení odmítl s tím, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť s ohledem na jiné trestné činy, pro které důvodně odsouzen byl, by nemohlo dojít k uložení trestu podstatně mírnějšího.

25. Uvedenou tezi Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za neakceptovatelnou.

26. Ústavní soud v prvé řadě považuje za potřebné upozornit na zásadu nulla poena sine crimine a na to, že vztah mezi trestným činem a ukládáním trestu je takový, že nejdříve zde musí trestného činu být, a teprve poté, může být nějaký trest za něj ukládán. Z takovéto souslednosti dle přesvědčení Ústavního soudu následně plyne, že nejprve musí být otázka viny, totiž to, jaké trestné činy obviněná osoba spáchala, zcela vyřešena a teprve poté lze k úvahám o trestu vůbec přistoupit. Opačně naproti tomu postupovat možné není; nelze si například udělat jen hrubou představu o tom, jaké trestné činy byly spáchány, dále uvážit vhodný trest, a následně se teprve vrátit k dokončení úvah o tom, jaké trestné činy byly vlastně spáchány a s přihlédnutím ke stanovenému trest je upravovat a precizovat. Jestliže tedy Nejvyšší soud ve svém usnesení hodnotí správnost výroku o vině ve světle výroku o trestu, vychází z již principiálně dosti vratkých východisek.

27. Především však se Ústavní soud domnívá, že posouzení, zda může být zásadně ovlivněno postavení obviněného, nelze zúžit, s ohledem na význam samotného výroku o tom, že spáchal určitý trestný činu, jen na problematiku jemu stanoveného trestu. Ústavní soud připomíná, že trestní právo je odvětvím veřejného práva chránícím práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky před trestnými činy vypočtenými taxativně v trestněprávních normách. Trestněprávní ochrana tak záleží v tom, že trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné a stanovuje tresty za jejich spáchání (shodně například Novotný, Oto a kol.: Trestní právo hmotné obecná část; 6. vydání, Praha, Wolters Kluwer, 2010, str. 33). Zde Ústavní soud považuje za potřebné vyzdvihnout již důležitost samotného určení škodlivosti určitého činu, kdy stát deklaruje, které jednání je natolik závažné, že vůči němu nezbývá než užít trestního práva, byť trestní právo má charakter posledního prostředku (ultima ratio) a je tedy vyhrazeno jen pro případy nežádoucích jednání nejzávažnějšího charakteru. V případě konkrétní odsuzované osoby to pak znamená, že výrokem o tom, že spáchala určitý trestný čin, stát deklaruje, že se dopustila jednání tomu odpovídající vysoké škodlivosti, tedy v podstatě že je zločincem, kriminálníkem. I bez následného výroku o trestu je sám výrok o tom, že určitá osoba naplnila skutkovou podstatu určitého trestného činu tak dle přesvědčení Ústavního soudu v širokém chápání vlastně (byť nikoliv oficiálně) již určitým trestem v podobě formálně učiněného odsudku jednání pachatele. Tento závěr dokládá i to, že rozsudek je vyhlášen veřejně a je možné, že se takto o jeho obsahu dozví okolí odsouzeného a v tomto směru jej odsouzený bude i bez ohledu na uložený trest ve své sféře reálně pociťovat. S určitým působením na pachatele i bez uložení konkrétního trestu ostatně i trestní zákoník přímo počítá, jak lze dovodit z úpravy institutu upuštění od potrestání dle jeho § 46 odst. 1, která předpokládá, že již pouhé projednání věci bez potrestání může v některých případech postačit k jeho nápravě. Bez významu také samozřejmě není, že odsouzení pro určitý trestný čin bez ohledu na stanovený trest bude evidováno v rejstříku trestů, kdy kupříkladu opis z něj by byl bezpochyby prováděn jako důkaz v případných dalších trestních řízeních, která by v budoucnu mohla být vůči obviněnému vedena. Z těchto důvodů má závěr o spáchání určitého trestného činu pro obviněného význam již sám o sobě, a ne jen až v návaznosti na výrok o trestu, jak se zřejmě domnívá Nejvyšší soud.

28. Přisvědčit lze i argumentu stěžovatele, že odsouzení pro ony dva Nejvyšším soudem zpochybněné trestné činy by pro něj mohlo mít význam v různých občanskoprávních (a možná i nějakých jiných) řízeních. Takovéto možné následky nelze předem přesně odhadnout, nicméně jejich možný vnik se rozhodně nejeví nijak nereálný. Apriori také nelze zcela vyloučit například ani situaci, že by došlo k amnestii, která by se týkala ostatních tří trestných činů, pro které byl stěžovatel odsouzen, ale nikoliv trestných činů dle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona a § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, a stěžovatel by tak v konečném důsledku zůstal odsouzen a byl mu uložen trest jen a výlučně pro ty trestné činy, pro které byl odsouzen chybně.

29. Dosud uvedené již plně postačuje k závěru o nutnost zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Pro úplnost však považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že vývody Nejvyššího soudu by nemohly obstát ani tehdy, pokud by se Ústavní soud při svém přezkumu zaměřil na tu oblast, kterou ve svém rozhodnutí upřednostnil Nejvyšší soud, totiž na problematiku přísnosti stanoveného trestu. Nutno si povšimnout, že Nejvyšší soud netvrdí, že by stěžovatel dostal trest shodný, jaký by mu byl uložen v případě neodsouzení pro trestné činy dle § 217 odst. 1 písm. c) trestního zákona a § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, nýbrž v podstatě dovozuje, dlužno dodat do jisté míry spekulativně, jen to, že by se tento trest nelišil podstatně. Zde je však na místě poukaz na princip zákonnosti trestu, kdy pachateli má a může být uložen trest výhradně jen na základě zákona a v jeho mezích. Dle přesvědčení Ústavního soudu uložení trestu ve větším rozsahu, než uložen být měl, nelze z pohledu ústavněprávního pohledu akceptovat ani tehdy, pokud by se jednalo o jeho protiprávní prodloužení třebas jen o pouhé týdny, představující toliko malý zlomek několikaletého trestu. Přijmutí úvah Nejvyššího soudu by znamenalo nepřijatelné rozostření kritérií pro ukládání trestu a akceptování možnosti, že určitá osoba může být vězněna či jinak potrestána v určité míře nad zákonný rámec. I z těchto ohledů je tedy nutno přistoupit ke zrušení jeho rozhodnutí.

30. Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že principiálně nijak nezpochybňuje možnost odmítnutí dovolání na základě kritéria definovaného v § 265i písm. f) trestního řádu tak, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Není vskutku smyslem, aby orgán provádějící řízení o opravném prostředku perfekcionalisticky přezkoumával veškerá možná a tvrzená pochybení, ale je naopak správné, aby se zaměřoval na pochybení nejzávažnější, jejichž přezkum by mohl vést k takovému výsledku, že by se situace obviněného ve věci podstatně změnila. Ústavní soud tak nevylučuje, že by dovolání mohlo být dle uvedeného písmene odmítnuto například v některých případech nepřesného vymezení skutku, byť v neprospěch obviněného, pokud by alespoň tato nepřesnost neměla vliv na závěr o tom, zda byly či nebyly naplněny podmínky pro určitou trestněprávní kvalifikaci dle zvláštní části trestního zákoníku. Nutno však zdůraznit, že v nyní projednávané věci podle názoru Nejvyššího soudu neměl být stěžovatel pro předmětné dva trestné činy odsouzen vůbec. Dle přesvědčení Ústavního soudu je přitom hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, nutno hledat právě v tom, jestli nad obviněným bylo správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu, a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu zákonně uložen být měl. Jestliže v projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl uznán vinným určitým trestným činem, ač neměl, nehledě k tomu, že tato skutečnost zřejmě měla i nějaký, byť nevelký, vliv na výši uloženého trestu, nebylo již možné, aby dovolání odmítl s tím, že by ve smyslu § 265i písm. f) trestního řádu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Pakliže tak přesto učinil, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

31. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než aby usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Naproti tomu ve vztahu k rozsudku a k usnesení krajského soudu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou. Za situace, kdy Ústavním soudem zjištěné pochybení má charakter vnitřní rozpornosti dovolacího rozhodnutí, respektive řádného neprojednání stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud nemůže výsledek dovolacího řízení předjímat. Bude nyní na Nejvyšším soudu, aby stěžovatelovo dovolání nově vyhodnotil a aby posoudil, zda bude nutné dovoláním napadená rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému projednání, a pokud ano, v jakém rozsahu, případně zda nejsou dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl.

IV. 32. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti z části podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), vyhověl a z části ji podle § 43 odst. 1 písm. e) stejného právního předpisu odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.