I. ÚS 4069/16
I.ÚS 4069/16 ze dne 10. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Václava Hasince, zastoupeného prof. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1469/2016-367 ze dne 22. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejících rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Chomutově usnesením č. j. 30 C 38/2009-311 ze dne 12. 3. 2015, ve znění opravného usnesení č. j. 30 C 38/2009-349 ze dne 12. 11. 2015, zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 17 C 35/2001 a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 84 Co 344/2015-342 ze dne 14. 10. 2015 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nařídil soudu prvního stupně opravit označení žalované v záhlaví napadeného rozhodnutí. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl.

Předmětem původního řízení byla žaloba o určení, že stěžovatel je nájemcem zemědělských pozemků specifikovaných parcelními čísly v příslušných katastrálních územích, kterou soud zamítl proto, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že tehdejší žalovaný Pozemkový fond České republiky doručil dne 16. 8. 2000 stěžovateli výpověď nájemního poměru datovanou dnem 15. 8. 2000 a že žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že příslušná zásilka neobsahovala výpověď z nájmu.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, dle něhož důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být důkazy, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení. V takovém případě by dle stěžovatele totiž byla možnost dosáhnout obnovy řízení reálně zcela vyloučena. Pokud nový důkaz osvědčuje skutečnosti existující již v době původního řízení a vztahuje se tedy ke skutkovému stavu či hodnocení důkazů v původním řízení, může být podkladem obnovy řízení. Na podporu této teze stěžovatel odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2815/2004, dle nějž představuje důvod obnovy nový znalecký posudek, který po skončení řízení odhaluje, že umělecký předmět, jehož ocenění bylo pro rozhodnutí ve věci relevantní, je padělkem. Stěžovatel rovněž odmítl závěr dovolacího soudu, dle nějž označení nového důkazu v odvolacím řízení, je-li učiněno po lhůtě uvedené v citovaném ustanovení, se příčí zákazu měnit důvody obnovy. Nejvyšší soud dle něj zaměňuje pojmy "důkaz" a "důvod". Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti úzce soustředil na způsob, jakým Nejvyšší soud vyřídil jeho dovolání. Ústavní stížnost však nelze izolovaně posuzovat jen z hlediska možných dílčích pochybení v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud musí vždy vážit, resp. zkoumat, zda namítané porušení práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony způsobem, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.

Podstatou zamítnutí žaloby na obnovu řízení soudem prvního stupně totiž bylo, že stěžovatelem nově označené důkazy se buď nevztahují k původnímu řízení, nebo již byly v původním řízení provedeny, případně jde o skutečnosti a důkazy, které objektivně mohly být uplatněny a provedeny v původním řízení, anebo nemohou přispět k vydání příznivějšího rozhodnutí ve věci samé pro žalobce, protože se samotné podstaty rozhodování v původním řízení (otázka výpovědi nájemní smlouvy k pozemkům) netýkají. Stěžovatel sice polemizuje s právními závěry Nejvyššího soudu o použitelnosti později vzniklých důkazů v řízení o obnově a o jeho koncentraci, zcela přitom přehlížeje, že žádný z jím "nově" předestřených důkazů nemůže vést ke zvrácení původně učiněného závěru o tom, že někdejší pronajímatel pozemků - tehdy Pozemkový fond ČR - nájemní smlouvu platně a účinně vypověděl. I dle samotného stěžovatele měly navržené důkazní prostředky vlastně sloužit k objasnění motivu, který k podání výpovědi ze strany Pozemkového fondu ČR vedl. Zjištění tohoto motivu je ale naprosto bezcenné, protože nemůže závěr o zániku předmětného nájemního vztahu nijak ovlivnit. Právně relevantní kontext mezi privatizací zemědělského areálu Mašťov, probíhající formou veřejné soutěže, a právním posouzením výpovědi nájemní smlouvy jednoduše absentuje, jak stěžovateli nalézací i odvolací soud naznačil. Nadto otázky související s privatizací zmíněného areálu, které se dotkly stěžovatele, byly řešeny v jiných soudních řízeních, vedených u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 29/2004 a sp. zn. 19 C 40/2007 (viz str. 2 usnesení Okresního soudu v Chomutově č. j. 30 C 38/2009-311 ze dne 12. 3. 2015).

Jinými slovy, i kdyby Nejvyšší soud odpověděl na stěžovatelem předložené právní otázky v intencích jeho názorů, nemohlo by to vůbec ničeho změnit na výsledku řízení o povolení obnovy ve věci určení existence nájemního práva, tj. původního řízení, vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 35/2001, poněvadž již tvrzené důvody obnovy nebyly prima vista způsobilé přivodit jakoukoli změnu.

Za daných okolností tudíž Ústavní soud přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.