I. ÚS 4056/12
I.ÚS 4056/12 ze dne 3. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Jiřího Nykodýma a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Joukla, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2011, č. j. 19 C 207/2010 - 135, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, č. j. 72 Co 2/2012 - 155, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2012, č. j. 28 Cdo 2101/2012 - 168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do jeho práv mělo dojít tím, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu škody vůči státu, která měla vzniknout tím, že jej trestní soud při vzetí do vazby nedostatečně poučil o potřebě zabezpečit jeho majetek.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, obecné soudy nedovodily povinnost státu uhradit stěžovateli náhradu škody. Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že se soud, který rozhodoval o žalobcově vazbě, v posuzovaném případě nedopustil nesprávného úředního postupu, jestliže jej výslovně nepoučil o potřebě zajistit jeho majetek po dobu výkonu vazby před poškozením či ztrátou. Rovněž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci soud rozhodující o vazbě žalobce pravidla stanovená právními předpisy pro jeho postup neporušil. V souladu s ustanovením § 70 trestního řádu se totiž dotazem na žalobce coby obviněného ubezpečil, že rodinní příslušníci žalobce budou o nařízené vazbě vyrozuměni obhájcem. Za situace, kdy v průběhu vazebního řízení nevyšlo najevo, že zde není osoby, která by byla s to zabezpečit majetek obviněného, resp. na něj dohlédnout, a že by tak majetek obviněného měl zůstat bez jakékoliv ochrany (okolnost, že by taková skutečnost v průběhu vazebního řízení najevo vyšla, žalobce netvrdí), neboť z vyjádření obviněného naopak vyplývalo, že má rodinné příslušníky, které hodlá o výkonu vazby informovat, pak soud při nedostatku výslovné právní úpravy (právní předpisy soudu rozhodujícímu o vazbě povinnost zajistit ochranu majetku obviněného po dobu výkonu vazby neukládají) nebyl povinen poskytovat žalobci poučení o tom, jak by si měl svůj majetek zabezpečit, event. pátrat po osobách, které by jeho majetek zabezpečily, nebo činit jiná neodkladná opatření k zabezpečení majetku obviněného.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím namítá, že obecné soudy sice zjistily správně skutkový stav, ale z provedených důkazů nevyvodily správná skutková zjištění. V důsledku nedostatečného poučení ze strany soudu při vzetí do vazby nebyl zajištěn poměrně rozsáhlý majetek stěžovatele a doklady, na jejichž základě by bylo možno zajistit rozsah odcizených věcí a opatřit podklady pro vymáhání náhrady škody. Stěžovatel odkazuje na právní doktrínu, podle níž v souvislosti s rozhodnutím o vzetí do vazby je třeba učinit vhodná opatření ohledně majetku obviněného, který by zůstal bez zabezpečení či dohledu. Stěžovatel však nebyl při vzetí do vazby zcela konkrétně a prokazatelně poučen tak, aby mu bylo umožněno dostatečně zabezpečit svůj majetek. Nedostatečným poučením, jak má zabezpečit svůj majetek, bylo zasaženo do stěžovatelova práva vlastnit majetek a neodškodněním tohoto nezákonného zásahu bylo zasaženo do práva stěžovatele podle č. 36 odst. 3 Listiny na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem.
II. Hodnocení Ústavního soudu

4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že posuzovaná zásadní právní otázka byla obecnými soudy dostatečně a přesvědčivě vyargumentována (viz výše v bodě 2 tohoto rozhodnutí).

7. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.