I. ÚS 405/10
I.ÚS 405/10 ze dne 17. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem Dukelská 2, Bruntál, proti výroku I. Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, č. j. 6 To 411/2009-4182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 9. 2. 2010 se stěžovatel domáhal z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedeného rozhodnutí v jeho trestní věci.

Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v téže věci podal dne 9. 2. 2010 rovněž dovolání. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud i dne 15. 3. 2010 dotazem u trestního oddělení Okresního soudu v Bruntále, které sdělilo, že stěžovatel podal skutečně v téže věci dovolání a že o něm dosud nebylo rozhodnuto (dovolání nebylo ani postoupeno Nejvyššímu soudu).
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva zákona považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.

Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 a článek 4 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv či svobod a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.

V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání; posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě sice nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu. Nicméně, možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena; to by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byl stěžovatel oprávněn k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnost je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

K tomu Ústavní soud dodává, že shodná a ustálená je i jeho předchozí judikatura (srov. judikaturu Ústavního soudu dostupnou na http://nalus.usoud.cz, např. usnesení sp. zn. I. ÚS 989/09, I. ÚS 772/09).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2010

Vojen Güttler v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.