I. ÚS 4031/12
I.ÚS 4031/12 ze dne 3. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2012 č. j. 6 Tdo 1420/2011 - 46, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2010 sp. zn. 2 To 98/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2006 sp. zn. 54 T 6/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 22. října 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakožto i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále zásady in dubio pro reo, plynoucí z čl. 2 odst. 2 Listiny, principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a zásady nulum crimen sine lege, plynoucí z čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 39 Listiny.

2. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřoval v tom, že byl uznán vinným skutkem, který byl kvalifikován jako zločin podvodu. Stěžovatel namítá, že se tento skutek nestal tak, jak je popsán v napadených rozhodnutích. Nebyl totiž prokázán motiv jeho jednání. K porušení principu in dubio pro reo podle stěžovatele došlo tak, že neobstojí závěry soudu o průběhu celé transakce s akciemi a o tom, že nedošlo k zaplacení akcií. Stěžovatel poukazuje i na to, že krajský soud nepřiznal poškozené společnosti náhradu škody. Dále své výhrady proti napadeným rozsudkům stěžovatel opírá i o to, že se soudy vyhýbají jasnému deklarování právního režimu akcií a hovoří o "účelově koncipované písemnosti" či "technickém převodu". Podle stěžovatele však šlo o zcela regulérní převod. Skutek, který je stěžovateli připisován pak nemůže být trestným činem. Stěžovatel se tedy možná dopustil civilního deliktu tím, že akcie neprodal zpět kupujícímu, jeho jednání však není trestným činem. Skutečnost, že akcie byly převedeny a kupní cena nebyla zaplacena, nemusí ještě znamenat podvodný úmysl.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

4. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Veškeré námitky, které stěžovatel vznesl před Ústavním soudem, a jimiž polemizuje se závěry krajského a vrchního soudu, tedy námitku rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a námitku nedostatečného prokázání subjektivní stránky podvodného jednání, však stěžovatel již uplatnil v předchozích soudních řízeních a Ústavní soud je názoru, že se s nimi příslušné soudy náležitě vypořádaly. Zejména pak odkazuje na rozsáhlé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které přesvědčivě a dostatečně vypořádává veškeré námitky stěžovatele.

6. V této věci obecné soudy tedy dostály svým povinnostem a proto pouhá skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/12 ze dne 8. 7. 2013).

7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.