I. ÚS 403/10
I.ÚS 403/10 ze dne 4. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2009, čj. 71 Co 243/2009 - 152, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 5. 2009, čj. 16 C 239/2007 - 126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho práv zakotvených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel napadl právní závěry obecných soudů v otázce ukončení nájmu bytu, které považuje za jsoucí v rozporu s § 710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"). Tvrdí, že jím podepsaný text ve znění: "Dne 3. 9. 2005 předala paní A. K. klíče od bytu č. 3, Václavov č. 129, byt ve druhém podlaží vlevo 2+1" soudy nesprávně vyložily jako dohodu o ukončení nájmu bytu, ačkoliv k takovémuto závěru neměly žádný jiný listinný podklad.

Tím jej obecné soudy, jako vlastníka nemovitosti, donutily hradit v plném rozsahu náklady na bydlení nájemců, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 175/08, III. ÚS 3158/07, III. ÚS 95/08, III. ÚS 905/06, III. ÚS 696/07, III. ÚS 1129/07 a II. ÚS 1133/08, dále s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapská versus Polsko a se stanoviskem vlády k přijatelnosti stížností k Evropskému soudu pro lidská práva ve věcech č. 11179/06, č. 11163/06 a č.1458/07.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou, podanou proti A. B. (dále "žalovaná") u Okresního soudu v Bruntále, domáhal zaplacení částky 15.872,- Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného za období od září 2005 do prosince 2006. Zmíněný okresní soud jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 12. 5. 2009, čj. 16 C 239/2007 - 126, a uložil mu povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12.971,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, čj. 71 Co 243/2009 - 152, rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.373,- Kč.
III.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší podávat výklad jiných než ústavně právních předpisů; výjimku tvoří toliko případy, kdy v důsledku vadné aplikace práva došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud proto v posuzované věci přezkoumal, zda se obecné soudy dopustily stěžovatelem vytýkaných pochybení, která by měla za následek porušení jeho shora uvedených ústavně zaručených práv, přičemž takový nedostatek v napadených rozhodnutích neshledal. Meritem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením shora označeného textu obecnými soudy, tedy posouzení otázky v rovině podústavního práva. Ta však zjevně ústavněprávní relevance nedosahuje.

Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, podle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. K přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přistupuje pouze v případě, kdy jsou jimi vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257). Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Žádná z nastíněných situací však v projednávané věci nenastala.

Obecné soudy se v napadených rozhodnutích dostatečně vyjádřily jak ke stěžovatelem tvrzené nezpůsobilosti bytu (obývaného žalovanou) k bydlení, tak i k právní povaze jím rozporovaného projevu vůle. Své závěry opřely o rozsáhlé dokazování, argumenty stěžovatele se zevrubně zabývaly, takže jejich postupu a rozhodnutí nelze ze strany Ústavního soudu nic vytknout.

Pro úplnost lze jen podotknout, že na základě provedeného dokazování soudy pouze hodnotily, zda předmětným textem byl, s ohledem na okolnosti tohoto projevu vůle a následné chování účastníků, ukončen nájemní vztah mezi nimi sjednaný. Z tohoto důvodu pak nepřiznaly stěžovateli právo na úhradu nájemného po dni jeho ukončení. Otázkou regulovaného nájemného se vůbec nezabývaly. Stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva tak na tuto věc zjevně nedopadá.

Ústavní soud tedy nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatel s právním posouzením věci neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Ve vztahu k nevyhovění některým důkazním návrhům stěžovatele odkazuje Ústavní soud na své závěry obsažené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 21. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.