I. ÚS 403/05
I.ÚS 403/05 ze dne 1. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Plzeň, nám. T. G. Masaryka 25, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 2 To 17/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 8. 10. 2004, čj. 29 T 8/2000 - 610, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se R. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "soud prvního stupně"), pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. (výrok I., II.), a trestným činem porušení povinností v řízení o konkurzu podle ustanovení § 126 TrZ (výrok IV.). Trestné činy spáchal způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 4 T 127/2003.

Stěžovatel tvrdil, že proti sobě stály pouze výpovědi dvou spoluobžalovaných, a to jeho a spoluobžalovaného D. P. Obecné soudy bez dalšího přisvědčily výpovědi D. P., kterou označily za pravdivou. Výpověď svědkyně Š. Z., nyní K., označily za důkaz, který obhajobu nepodporuje a u svědka P. N., který je nevlastním otcem spoluobžalovaného D. P., nezkoumaly jeho věrohodnost. Obecné soudy si neověřily tvrzení, že si měl bezprostředně po převzetí peněz koupit vozidlo tov. zn. Mercedes. Odvolacímu soudu vytkl, že pouze akceptoval odůvodnění soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1280/2005, odmítl jako podané z jiného důvodu.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním, soudu"), odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.

Právní zástupce stěžovatele se k uvedeným vyjádřením obecných soudů, která mu byla doručena dne 1. 11. 2005, do dnešního dne nevyjádřil.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoli tedy běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl hodnocení důkazů a přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR.

Právo na spravedlivý proces znamená sice zajištění práva na spravedlivé trestní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, ale nelze jej vykládat jako garanci úspěchu v řízení. V dané věci neměl Ústavní soud důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v trestním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy v napadených rozhodnutích. Tato tvrzení nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny.

V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§ 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")] a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Soud prvního stupně při vytváření svého názoru o věrohodnosti spoluobžalovaného D. P. vycházel zejména z jeho výpovědí. Nejednalo se o důkaz ojedinělý, jak uváděl stěžovatel, ale důkaz korespondující s objektivně zjištěnými skutečnostmi a ostatními provedenými důkazy (např. s výpovědí svědkyně JUDr. L. V., svědka P. N., svědka Doc. Ing. Z. V., CSc., z Ministerstva průmyslu a obchodu; a dalších a s listinnými důkazy, např. se smlouvou s Ministerstvem průmyslu a obchodu, na jejíž základě byla společnosti poskytnuta bezúročná půjčka, kterou stěžovatel a D. P. neoprávněně odčerpali, a to jen o něco málo dříve než byl na společnost prohlášen konkurz; materiály o majetkových a dalších vztazích společnosti PTR HOLDING, a. s.; apod.). Nebylo zjištěno, že by si D. P. usvědčující výpovědí na úkor stěžovatele vylepšoval své postavení. K výpovědi svědkyně Š. Z., nyní K., soud prvního stupně uvedl, že nebyla schopna dosvědčit, že by mezi spoluobžalovanými skutečně došlo k předání nějaké finanční hotovosti. Proto její výpověď hodnotil nikoli jako důkaz ve prospěch stěžovatele, ale jako důkaz o manipulaci stěžovatele s objektivní realitou v daném případě.

Pokud si obecné soudy neověřily tvrzení, že si měl stěžovatel bezprostředně po převzetí peněz koupit vozidlo tov. zn. Mercedes, k tomu Ústavní soud dodává, že je zcela na úvaze obecných soudů, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů, jako tomu bylo v daném případě, je možno učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele.

K námitce, že odvolací soud pouze akceptoval odůvodnění soudu prvního stupně, nezbývá než odkázat na trestní řád, z něhož vyplývá, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně. Odvolací soud zkoumá pouze to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně se uskutečnilo v ústavním a zákonném procesně a hmotně právním rámci, tj. přezkoumává zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně a předchozího řízení. V této věci odvolací soud nejen přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně a předchozího řízení, ale s ohledem na obhajobu stěžovatele závěry soudu prvního stupně ještě doplnil (str. 8 - 9 usnesení). Ústavní soud nezjistil, že by odvolací soud svým postupem a následným rozhodnutím o odvolání stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces nebo jiná jeho ústavně zaručená práva a svobody.

V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž je patrno, že se obecné soudy řádně a obsáhle vypořádaly s obhajobou stěžovatele (str. 31 - 35 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 - 11 usnesení odvolacího soudu).

Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.