I. ÚS 402/17
I.ÚS 402/17 ze dne 23. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti PREFA MAJETKOVÁ, a. s., sídlem Husova 456, Pardubice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 30 Cdo 178//2016-430, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2015 č. j. 30 Co 104/2015-278 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. prosince 2014 č. j. 26 C 89/2014-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky, za kterou jedná Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 7. 2. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2014 č .j. 26 C 89/2014-57 bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované vedlejší účastnici řízení o zaplacení 1 160 820 000 Kč rozhodnuto tak, že žaloba byla zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2015 č. j. 30 Co 104/2015-278 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 178//2016-430 bylo zastaveno dovolací řízení, pokud dovolání směřovalo proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2014 č. j. 26 C 89/2014-57, tedy proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015 č. j. 30 Co 104/2015-278 bylo odmítnuto.

2. Uvedené částky se stěžovatelka domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout jako důsledek údajně nesprávného úředního postupu Finančního úřadu v Pardubicích v rámci konkurzního řízení, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, vyhlášeného na majetek společnosti RASTRA AG-CZ, a.s. Soudy, přes značnou nesrozumitelnost stěžovatelčina obsáhlého podání, dospěly k závěru, že tvrzené jednání Finančního úřadu Pardubice nelze považovat za nesprávný úřední postup státu a žalobě nelze vyhovět ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody.

3. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti (232 stran textu) vytýká obecným soudům celou řadu porušení jejích ústavních práv, k němuž již několik let dochází dle jejího mínění v celé české justici, včetně Ústavního soudu, kterému již vícekrát své námitky v jiných ústavních stížnostech adresovala. Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud za nutné opakovat všechny jednotlivé argumenty, které se většinou míjejí s předmětem řízení o ústavní stížnosti a pouze v mizivé části směřují k otázce, kterou je Ústavní soud příslušný posoudit.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podstata ústavní stížnosti spočívá v opakovaném nesouhlasu stěžovatelky s postupem obecných soudů při vyřizování jejích žalob (směřujících převážně proti státu), které soudy označují za neúplné a nesrozumitelné, a tudíž z větší části neprojednatelné. Ústavní soud však opakovaně v minulosti označil popsané hodnocení stylu stěžovatelčiných podání ze strany obecných soudů za ústavně přípustné (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3909/14), čehož si je sama stěžovatelka vědoma. Po seznámení s obsahem stěžovatelčina návrhu musí i v dané věci Ústavní soud setrvat na výše uvedeném hodnocení. Stěžovatelčina podání jsou ustáleně hodnocena jako nesrozumitelná, nesourodá, nekoncentrovaná a kusá, na což je stěžovatelka opakovaně upozorňována. Je samozřejmě jejím právem, aby k prokázání zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod použila argumentaci, kterou považuje za případnou, pokud však nesplní požadavky, které na obsah tvrzení v ústavní stížnosti klade zákon o Ústavním soudu zejména v § 34 a § 72 odst. 1 písm. a), musí nést nutně následky, které jsou s takovým - nota bene opakovaným - pochybením spojeny.

6. Stejný závěr pak platí z hlediska toho, jak Ústavní soud hodnotí postup obecných soudů v projednávané věci, kde žádný zásah do ústavně zaručených kautel na řádně vedené soudní řízení neshledal. Odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů jsou přesvědčivá a přes shora uvedené nedostatky ve stěžovatelčiných podáních nakonec vystihují podstatu zkoumaného případu. Soudy všech stupňů se věcí odpovědně zabývaly, zjistily skutkový stav věci z obsáhlých listin, předložených stěžovatelkou a dospěly k výše uvedenému právnímu závěru, vedoucímu k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby. Žádné jejich pochybení ve zkoumaném případě nebylo zjištěno.

7. Pokud jde o stěžovatelkou požadované vyloučení všech soudců Ústavního soudu pro jejich údajnou podjatost, nutno uvést, že účastník řízení před Ústavním soudem sice může prohlásit, že některého soudce odmítá, protože jej považuje za podjatého, musí to však odůvodnit. Přes množství stránek, které stěžovatelka odmítnutí soudců věnovala, není z jejího podání důvod odmítnutí pochopitelný. I z jiných podání advokáta Mgr. Vladimíra Štěpánka je Ústavnímu soudu známo, že v zastoupení svých klientů namítá podjatost soudců Ústavního soudu, avšak na výzvu k odůvodnění námitek nereaguje; naposledy srov. např. věc sp. zn. I. ÚS 3603/16. Proto ani v tomto případě nemohl Ústavní soud k prohlášení o odmítnutí soudců přihlížet.

8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.