I. ÚS 402/05
I.ÚS 402/05 ze dne 8. 11. 2005

N 206/39 SbNU 185
K protiprávnosti uložení pořádkové pokuty za nepředložení důkazu proti vlastní osobě

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 8. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 402/05 ve věci ústavní stížnosti MUDr. I. Š. proti usnesení Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Ústí nad Labem, ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. ČTS: ORUL-86/SKPV2-2002 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2005 č. j. 2 Zt 408/2003-26, kterými byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta.
Usnesení Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Ústí nad Labem, ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. ČTS: ORUL-86/SKPV2-2002, kterým byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2005 č. j. 2 Zt 408/2003-26 se zrušují.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2005, stěžovatelka, které je v trestním řízení kladen za vinu trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, (dále jen "trestní zákon") a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst. 1 trestního zákona, napadla usnesení Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Ústí nad Labem, (dále jen "Policie") ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. ČTS: ORUL-86/SKPV2-2002, kterým jí byla uložena pořádková pokuta (dále jen "usnesení Policie"). Rovněž napadla usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 12. 5. 2005 č. j. 2 Zt 408/2003-26 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Policie.

Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, usnesením Policie jí byla uložena podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (dále jen "trestní řád") pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč za to, že odmítla vyhovět výzvě k vydání účetních dokladů týkajících se výkonu její soukromé lékařské praxe za období let 2000 až 2002. Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala stížnost, ta však byla státním zastupitelstvím zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatelka má za to, že napadenými usneseními bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené jí čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2, odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Stěžovatelka, která měla v trestním řízení v době uložení pořádkové pokuty Policií postavení obviněné, poukazuje na to, že má právo ve věci odepřít vypovídat. Stěžovatelka je přesvědčena, že rovněž není povinna shromažďovat důkazy, které by mohly eventuelně svědčit v její neprospěch. Podle § 92 trestního řádu nesmí být obviněný žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Předmětné donucování podle § 66 trestního řádu proto stěžovatelka považuje za neústavní.

Stěžovatelka závěrem své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Státního zastupitelství a dále aby napadená usnesení zrušil.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila Policie. Ve svém vyjádření uvedla, že postup podle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu byl proveden v souladu se zákonem, a to zejména vzhledem k tomu, že každý, včetně obviněného, je povinen vydat věc důležitou pro trestní řízení, obviněná byla řádně poučena o následcích nevyhovění výzvy a uložením pořádkové pouty nebyla obviněná donucována k sebeobviňování.

Policie se ve svém vyjádření věnovala i nálezům Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13) a sp. zn. III. ÚS 561/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 54), které se předmětné problematiky dotýkají. Policie má za to, že ačkoliv se případy řešené v citovaných nálezech jeví podobnými tomu, o který jde v ústavní stížnosti, je zde zásadní rozdíl, který Policii opravňoval k postupu dle § 66 trestního řádu. Ten dle Policie spočívá v tom, že v případě zmíněných nálezů měly tamní policejní orgány pouze obecnou představu o možné existenci důkazu v účetních dokladech, jejichž vydání požadovaly, a v daných případech by tedy vyzývané osoby skutečně proti sobě opatřovaly důkazy, o kterých policejní orgán nevěděl a jejichž vydáním by mohly zhoršit svoje postavení, přičemž teprve následným vyhodnocením těchto dokladů mělo být zjištěno, zda mohl či nemohl být spáchán trestný čin. V projednávané věci bylo Policií provedeno šetření k trestnímu oznámení finančního úřadu, z jehož zpráv vyplynulo, že měl k dispozici účetní doklady stěžovatelky, a v těchto zprávách jsou i podrobně popsány ty doklady, jejichž zaúčtování označil finanční úřad za odporující zákonu č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Policie postupovala, vědoma si zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a snahou objasnit i skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky. V případě období let 1997 - 1999 stěžovatelka dobrovolně vydala k výzvě účetní doklady a Policie na jejich základě přehodnotila zprávu finančního úřadu s tím, že pro účely trestního řízení bude, pokud jde o toto období, nadále pracovat pouze se škodou ve výši 129 944 Kč, namísto škody ve výši 361 976 Kč oznámené finančním úřadem. K obdobnému přezkoumání mělo dojít, pokud jde o období let 2000 - 2002. Výzva k vydání věci směřovala ke konkrétně popsaným podkladům, jejichž obsah je Policii znám. Vydání těchto dokladů nemohlo způsobit zhoršení postavení stěžovatelky, když po zkušenostech s předcházející kontrolou se dalo očekávat, že i další částka 293 864 Kč bude Policií snížena. Nešlo o situaci, kdy by Policie na základě předložených listin, jejichž obsah dosud neznala, rozhodovala, zda byl či nebyl spáchán trestný čin. Naopak, i v případě celé částky ve výši 293 864 Kč by právní kvalifikace zůstala u základní skutkové podstaty.

Ústavní soud vyzval k vyjádření jako účastníka řízení i státní zastupitelství. To ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelka nebyla žádným způsobem donucována k sebeobvinění, její práva byla náležitě zachována, kdy v rámci přípravného řízení je nutné prověřit skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch podezřelého či obviněného a již z kontroly finančního úřadu bylo zřejmé, že stěžovatelka vede účetnictví.

III.

Dle čl. 37 odst. 1 Listiny každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Dle čl. 40 odst. 4 Listiny obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Dle čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu každý, kdo je obviněn z trestného činu, nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu (v autentickém znění "Not to be compelled to testify against himself or to confess guilt.").

Dle § 78 odst. 1 trestního řádu kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění (§ 66).

K posouzení, zda v daném případě bylo postupováno v souladu s ústavně zaručenými právy a svobodami, konstatuje Ústavní soud především, že stížnostmi na jejich porušení donucováním ke splnění povinnosti předložit věc uložené dle § 78 trestního řádu cestou pořádkových pokut dle § 66 trestního řádu s odkazem na zákaz sebeobviňování, zakotvený v citovaných ustanoveních Listiny a Paktu, se již zabýval ve své judikatuře včetně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález 32, str. 285, vyhlášeno pod č. 236/2001 Sb.), sp. zn. II. ÚS 118/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález 13, str. 101), sp. zn. I. ÚS 431/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález 31, str. 347) a sp. zn. III. ÚS 561/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 54, str. 576).

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 Ústavní soud uvedl, že institut povinnosti k vydání věci ve smyslu § 78 trestního řádu zavazuje každého, tedy i obviněného. Zároveň však shledal, že právo zakotvené v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny lze nad rámec zákazu donucování jiného k sebeobvinění výpovědí chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není občan povinen proti sobě poskytovat. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že nebude-li obviněným dobrovolně splněna povinnost věc doličnou předložit, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, a to ani postupem podle § 66 trestního řádu.

Ústavní soud rovněž poukázal na to, že půjde-li o věc, kterou pro účely trestního řízení bude nutno zajistit a obviněný ji dobrovolně nevydá (nesplní ediční povinnost), může mu být odňata. Tu se uplatní podpůrně další zajišťovací úkon podle § 79 trestního řádu, a sice odnětí věci. Přitom takovéto "odnětí věci" nelze chápat jako donucení k vydání věcného důkazu proti sobě samému. Odnětí věci zde má z tohoto hlediska stejnou povahu jako jiné zajišťovací úkony podle trestního řádu aplikované bez ohledu, respektive proti vůli obviněného (srovnej např. zajištění peněžních prostředků na účtu u banky dle § 79a trestního řádu či domovní a osobní prohlídku dle § 82 a následujících trestního řádu). V těchto případech nejde o donucování obviněného k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, nýbrž o nucené zajištění věcných důkazů proti vůli obviněného. Provedení takovýchto úkonů proti vůli obviněného v rozporu s Ústavou není. Právní možnost zajištění důkazů pro účely řízení kárného nebo trestního proti vůli kárně nebo trestně obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému. Je nutné rozlišovat ono ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění na straně jedné, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, od právní možnosti, kterou má kárná či trestní moc, proti vůli obviněného opatřovat důkazy, tj. i jejich odnětím, nebyl-li vydán, a v jeho neprospěch, to na straně druhé.

Ve věci nálezu sp. zn. II. ÚS 118/01 se jednalo o případ, kdy trestní řízení nepochybně směřovalo k obvinění stěžovatele. V dané věci usnesením o pokutě policejní orgán dle svého tvrzení vynucoval na stěžovateli předložení listinného důkazu s cílem potvrdit nebo vyvrátit podezření, že spáchal majetkové trestné činy. Výsledkem předložení této věci mohlo být obvinění vyzvaného. Ústavní soud shledal, že hlavním důvodem nevyhovění výzvě k vydání věci byla realizace ústavně garantovaného práva nebýt nucen k sebeobvinění, a dospěl k závěru, že stěžovatele nebylo možno nutit uložením pořádkové pokuty k součinnosti spočívající v předložení důkazu, který jej mohl usvědčovat.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 431/04 Ústavní soud uvedl, že opatřování důkazů podpořené hrozbou pokuty má nepominutelný ústavní rozměr, jímž je kolize s ústavním zákazem nucení k sebeobvinění.

Konečně v nálezu sp. zn. III. ÚS 561/04 Ústavní soud uvedl, že "pokud trestní řízení nepochybně směřuje k obvinění stěžovatele, není možno jej nutit uložením pořádkové pokuty k součinnosti v předložení důkazu, který jej může usvědčovat. K tomu je třeba doplnit, že toto stanovisko přirozeně platí a musí platit rovněž i vůči tomu, jenž byl pro konkrétní trestný čin již obviněn (argumentum a fortiori)." V tomto nálezu Ústavní soud rovněž opětovně poukázal - vědom si nezbytnosti získávání důkazů orgány činnými v trestním řízení v důsledku jejich ex offo legitimně založené povinnosti stíhat trestné činy a za tímto účelem činit vše, co jim trestní řád ukládá - na to, že pokud obviněný k jemu adresované výzvě nevydá věc důležitou pro trestní řízení, uplatní se podpůrně zajišťovací úkon odnětí věci dle § 79 trestního řádu. Ústavní soud tak odlišil ve vazbě na zásadu zákazu donucování k sebeobvinění relevantní atributy institutů (případně nuceného) vydání věci a odnětí věci. Zdůraznil to, že při vydání věci ve spojení s uložením pořádkové pokuty se vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, přičemž naproti tomu u odnětí věci se jedná evidentně o úkon, který obviněný pouze (za zákonem stanoveným podmínek) snáší.
IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatelky a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal od Policie spis vedený pod sp. zn. ČTS: ORUL-86/SKPV2-2002 (dále jen "spis Policie"). Na základě obsahu tohoto spisu a ve světle výše uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky byla porušena.

Ze spisu Policie i tvrzení účastníků vyplývá, že stěžovatelce, v té době obviněné, nyní již obžalované z trestné činnosti týkající se neplacení daní, byla uložena pořádková pokuta dle § 66 trestního řádu za to, že nevyhověla výzvě učiněné dle § 78 trestního řádu k vydání jejích účetních dokladů za roky 2000 až 2002.

Ústavní soud nemůže než přisvědčit poukazu stěžovatelky na její právo odepřít výpověď. Jak vyplývá již z výše citované judikatury Ústavního soudu, povinnost k vydání věci ve smyslu § 78 trestního řádu zavazuje každého, avšak pokud jde o osobu, u které trestní řízení nepochybně směřuje k jejímu obvinění, případně jde přímo o osobu obviněnou, nelze vynucovat splnění této povinnosti ukládáním pokut podle § 66 odst. 1 trestního řádu. Jednalo by se totiž o donucování k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, jehož zákaz vyplývá z ustanovení čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny, čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu a rovněž je, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, obsažen v pojmu spravedlivého řízení uvedeného v čl. 6 Úmluvy (viz např. jeho rozhodnutí John Murray v. the United Kingdom - 41/1994/488/570). K získávání důkazů orgány činnými v trestním řízení je v tomto případě možno využít zajišťovací úkon odnětí věci dle § 79 trestního řádu, který je pouze snášen, na rozdíl od ukládání pořádkových pokut, kterými se vyžaduje volní aktivní činnost, a proto přípustné není. Vzhledem k tomu ukládání pokut dle § 66 trestního řádu bylo v daném případě v rozporu se zákazem donucování k sebeobviňování.

Námitka Policie, že obsah účetních dokladů jí byl již dříve podrobně znám a jejich vyžadování bylo vedeno s cílem objasnit i skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatelky, kdy se dalo očekávat snížení výše škody, přičemž nešlo o případ, kdy by se na základě vyžadované věci mělo rozhodnout o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, neobstojí. V prvé řadě Ústavní soud shledává, že zákaz donucování k poskytnutí důkazů proti sobě samému nelze zužovat na případy získávání důkazů, které mají za nedostatku jiných důkazů potvrdit či vyvrátit spáchání trestného činu, ale samozřejmě se týká i případů, kdy má být upřesněna výše způsobené škody či mají být získány takové důkazy, které jen podporují důkazy již dříve obstarané. Stejně tak v této souvislosti není podstatné, zda o důkazu, který se Policie snaží získat, má pouze obecnou či konkrétní představu.

Dále má Ústavní soud za to, že není namístě zkoumat, zda opatření účetních dokladů by mohlo či nemohlo stěžovatelce v trestním řízení prospět. Je věcí obhajoby, jakou strategii v trestním řízení zvolí a zda určitou věc aktivně poskytne orgánům činným v trestním řízení. Právo odmítnout výpověď nelze obcházet poukazem na objasňování skutečností ve prospěch obhajoby a obdobné platí i pro jiné důkazní prostředky.

Ústavní soud rovněž odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ernest Saunders against the United Kingdom (43/1994/490/572), ve kterém se Spojené království hájilo tak, že žádné z prohlášení pana Saunderse před inspektory nemělo charakter sebeobvinění a že pan Saunders poskytoval pouze odpovědi, které přispívaly k jeho obhajobě, a že pouze sebeobviňující výpověď by mohla být v rozporu s právem nepřispívat k obvinění proti své osobě ("only statements which are self-incriminating can fall within the privilege against self-incrimination. However, exculpatory answers or answers which, if true, are consistent with or would serve to confirm the defence of an accused cannot be properly characterised as self-incriminating. In their submission, neither the applicant nor the Commission had identified at any stage a single answer given by the applicant to the DTI inspectors which was self-incriminating."). Evropský soud pro lidská práva však této argumentaci nepřisvědčil. Jednak si povšiml, že některé odpovědi pana Saunderse měly sebeobviňující charakter v tom smyslu, že přiznával znalost faktů, které mohly vést k jeho obvinění ("some of the applicant's answers were in fact of an incriminating nature in the sense that they contained admissions to knowledge of information which tended to incriminate him"). Především pak Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že právo obviněného nepřispívat k obvinění proti sobě nemůže být omezováno na doznání k vině. Vynucené svědectví, které na první pohled nemusí nést známky sebeobvinění, může být později použito v trestním řízení na podporu obžaloby, např. pro rozpory s jinými prohlášeními obžalovaného. Použití podobných svědectví tak může jejich autora vážně poškodit ("the right not to incriminate oneself cannot reasonably be confined to statements of admission of wrongdoing or to remarks which are directly incriminating. Testimony obtained under compulsion which appears on its face to be of a non-incriminating nature - such as exculpatory remarks or mere information on questions of fact - may later be deployed in criminal proceedings in support of the prosecution case, for example to contradict or cast doubt upon other statements of the accused or evidence given by him during the trial or to otherwise undermine his credibility. Where the credibility of an accused must be assessed by a jury the use of such testimony may be especially harmful."). Ústavní soud má za to, že obdobná měřítka je třeba vztáhnout i na právě projednávaný případ.

V.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, Policie i státní zastupitelství vyjádřily svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Protože Ústavní soud rozhodl neprodleně poté, co obdržel od Policie potřebný spisový materiál, považoval za nadbytečné samostatně rozhodovat o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání, aniž by vyhověl podanému návrhu na odklad vykonatelnosti, usnesení Policie a usnesení Státního zastupitelství zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.