I. ÚS 4001/14
I.ÚS 4001/14 ze dne 19. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jana Kmoška, zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2046/2014-92 ze dne 8. října 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 382/2013-79 ze dne 26. listopadu 2013, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., vzniklé mu v souvislosti se soudním sporem o určení vlastnictví k nemovitým věcem. Obvodní soud shledal žalobu předčasnou. V neprospěch stěžovatele byla sice vydána nezákonná rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359)], stěžovatel však měl možnost domáhat se vydání nemovitých věcí, případě náhrady bezdůvodného obohacení. Dokud nebude pravomocně rozhodnuto o tom, zda bude stěžovatel uspokojen primárním dlužníkem (který se v důsledku nezákonných rozhodnutí obohatil na jeho úkor), nelze dospět k závěru, že stěžovateli vznikla škoda, za níž by odpovídal stát. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel v něm sice uvedl dovolací důvod, předpoklady přípustnosti dovolání ovšem vymezil pouze citací § 237 občanského soudního řádu. To je nejen v rozporu s výslovným požadavkem zákona, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale též v rozporu s účelem novelizace tohoto ustanovení a též v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího a městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že obvodní soud jednal v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho právního zástupce, byť se řádně omluvili. Ve věci samé soudy stěžovatele nutí podstupovat právní spory, které nemohou mít naději na úspěch, a nést v nich soudní náklady. Možnost úspěchu v případném řízení o vydání bezdůvodného obohacení proti primárnímu dlužníkovi měly soudy v řízení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím zkoumat jako předběžnou otázku.

4. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že náležitosti dovolání jsou zákonem stanoveny jasně: dovolatel musí v dovolání vymezit nejen dovolací důvod, ale též sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Druhou z těchto náležitostí dovolatel nevymezil, jeho dovolání tak bylo vadné. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodovací praxe Ústavního soudu k náležitostem dovolání je nejednotná a rozporná. Převažující praxe odpovídá náhledu dovolacího soudu, shovívavější přístup Ústavního soudu v některých případech Nejvyšší soud přičetl časové návaznosti na přijetí nové úpravy civilního dovolání (tj. její novosti pro dovolatele).

5. Stěžovatel v replice uvedl, že dovolací důvod vymezil řádně. Z kontextu dovolání je pak zřejmé, že přípustnost dovolání spočívala v tom, že šlo o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, nikoliv o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

7. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a Nejvyšším soudem byla otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013. Samotná správnost rozhodnutí ve věci (tj. rozhodnutí odvolacího soudu) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem věcného přezkumu před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

8. K dílčímu vyjasnění nejednotné rozhodovací praxe k náležitostem dovolání došlo v nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017. V něm Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

9. Z dovolání stěžovatele Ústavní soud zjistil, že stěžovatel splnění předpokladů jeho přípustnosti výslovně vymezil pouhou citací § 237 občanského soudního řádu a dále se věnoval argumentaci zpochybňující správnost právních závěrů odvolacího soudu (tj. dovolacímu důvodu). Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí tak lze označit za přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (citace zákonného ustanovení nestačí, neboť vypovídá toliko o tom, jaké jsou zákonné předpoklady přípustnosti, nikoliv o tom, v čem dovolatel jejich splnění spatřuje; z mnoha srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). Stěžovatel závěry Nejvyššího soudu v této otázce v zásadě ani nezpochybňuje; v replice sám uvedl, že přípustnost dovolání plyne z jeho kontextu, nikoliv z toho, že by předpoklady přípustnosti vymezil.

10. O odmítnutí dovolání pro vady (nikoliv pro nepřípustnost podle § 237) Nejvyšší soud rozhodl samosoudcem, jak to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016). Ani v tom nelze shledat pochybení Nejvyššího soudu.

11. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu.

12. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu odvolacího soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně jeho práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.