I. ÚS 399/05
I.ÚS 399/05 ze dne 2. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. Z., zast. JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou, sídlem Kratochvílova 43, Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 22.3.2005, č.j. 12 Co 742/2004-61, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, jako účastníka řízení, a F. Z., zast. JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem, sídlem Čechova 2, Přerov, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včas a řádně podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba domáhající se po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 19 831,- Kč. Ve svém podání uvedla, že Okresní soud v Přerově vydal dne 5.4.2004 rozsudek č.j. 7 C 237/2003-32, podle kterého byl vedlejší účastník povinen jí zaplatit požadovanou částku a nahradit náklady řízení. Vedlejší účastník podal proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož základě rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem. Stěžovatelka namítá, že tímto rozsudkem bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto základního práva spatřuje v tom, že krajský soud zamítl žalobu na zaplacení žalované částky z důvodu, že v právním základu žalovaného nároku - vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi - nelze spatřovat závazkový právní vztah, když jde o právní vztah, který vyplývá přímo ze zákona o rodině, je upraven v celém rozsahu tímto zákonem, a proto nelze na něj aplikovat ustanovení obč. zákoníku týkající se závazkových vztahů, tedy i ust. § 517 obč. zákoníku. Podle stěžovatelky krajský soud postavil své rozhodnutí na zcela nesprávném právním závěru, že rodinně právní vztahy zásadně nesnesou, aby se na ně aplikovaly normy jiného právního odvětví, když vlastní zákon na ně přímo neodkazuje. Ustanovení § 104 zákona o rodině hodnotí jako normu podpůrnou, nikoliv plně odkazovací, který by umožňovala na rodinné a manželské vztahy zásadně aplikovat normy občanského práva jako tzv. subsidiární. V neposlední řadě opírá krajský soud tento právní názor i o skutečnosti, že dosavadní judikatura tyto otázky žádným způsobem neřeší a neupravuje. Stěžovatelka je toho názoru, že v souvislosti s placením výživného lze hovořit o závazkovém právním vztahu, jímž je podle § 488 obč. zákoníku právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávku) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (dluh). Tento závazek vzniká z "jiných skutečností uvedených v zákoně", a to v zákoně o rodině (typickým případem takové skutečnosti je rodičovství). Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že neplnění si této vyživovací povinnosti nepožívá řádné právní ochrany ve srovnání s jinými peněžitými závazky a je ponecháno na vůli dlužníka, kdy splní svůj závazek, aniž by byl vystaven jakékoliv majetkové sankci. Svým rozhodnutím krajský soud zcela nedůvodně vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi znevýhodnil, přisoudil této povinnosti nerovné, méně kvalitní postavení ve vztahu k běžným peněžitým závazkům; zcela opomenul, že práva a zájmy dítěte nabývají nových společenských priorit, je jim věnována vyšší pozornost a společensky intenzivnější ochrana. Porušení práva na soudní ochranu, konkrétně práva účastnit se jednání a možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, spatřuje stěžovatelka v tom, že k jednání krajského soudu nedostala předvolání. O jednání byla informována svou právní zástupkyní, když tato ji sdělila, že pro časovou kolizi s již dříve nařízenými jednáními v jiných věcech, je nucena požádat odvolací soud o odročení nařízeného jednání. Po zamítavém stanovisku krajského soudu k této žádosti s poučením, že kolizi soudních jednání na straně právního zástupce lze řešit formou substituce, bylo jednáno v její nepřítomnosti. Stěžovatelka odmítla substituci zvolené právní zástupkyně, ale současně pro svůj věk se necítila erudovanou sama vystupovat při jednání odvolacího soudu. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil.

Relevantní znění čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 38 odst. 2: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Podle § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si v rámci dokazování Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.

Krajský soud ve vyjádření uvedl, že se s důvody stížnosti neztotožňuje, když argumentace použitá v ústavní stížnosti nedosahuje ústavně právní relevance, neboť fakticky stěžovatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu ve věci, kde dovolání není přípustné. Na svém právním posouzení věci krajský soud trvá. Ani argumentaci k námitce, že stěžovatelka byla vyloučena z účasti na odvolacím jednání, krajský soud neakceptuje. Popsal postup předvolání k nařízenému jednání a důvody, pro které neakceptoval žádost o odročení odvolacího jednání, o čemž byla zástupkyně stěžovatelky uvědoměna. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. I. ÚS 414/02 dodal, že pokud vycházel z výsledků předchozího řízení, písemných podání účastníků a odvolací jednání neodročil, rozhodl právně konformně, nevybočil z ústavně právního rámce a neporušil tak právo stěžovatelky jednat před soudem. Krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník považuje napadený rozsudek za věcně správný a zákonný, proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Obě vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí k replice; možnosti vyjádřit se k nim nevyužila.

Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp.zn. 7 C 237/2003 Ústavní soud zjistil, že dne 18.8.2003 podala stěžovatelka vůči vedlejšímu účastníkovi návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení částky 17 940,- Kč (žalobní návrh v průběhu řízení rozšířila na částku 19 831,- Kč). Uvedla v něm, že podle dohody rodičů (tj. její matkou a vedlejším účastníkem) schválené soudem byla svěřena do výchovy matky a vedlejší účastník se zavázal platit na její výživu částku 1000,- Kč. Vyživovací povinnost si vedlejší účastník neplnil dobrovolně a matka podala návrh na výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy. Protože vedlejší účastník neplnil řádně a včas, požadovala stěžovatelka zaplacení uvedené sumy, která činí vypočtené úroky z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby platné k první dni prodlení s plněním peněžitého dluhu (ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zákoníku, ve spojení s § 1 nař. vlády č. 142/1994 Sb.). Vedlejší účastník návrh považoval za neopodstatněný, protože dluh na výživném nemá. Okresní soud rozsudkem ze dne 5.4.2004, č.j. 7 C 237/2003-32, návrhu v plném rozsahu vyhověl, když vzal za prokázané, že vedlejší účastník měl vyživovací povinnost, neprokázal, že by tento závazek splnil, tudíž se dostal do prodlení, a proto přiznal nárok na požadovaný úrok z prodlení. Vedlejší účastník se proti rozsudku odvolal s argumentací, že soud nepřihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl jím navržené důkazy a tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním; výhrady konkretizoval do tvrzení, že výživné splnil. Krajský soud nařídil odvolací jednání na 22.3.2005 v 13,45 hod. Právní zástupkyně stěžovatelky požádala o jeho odročení z důvodu kolize s jinými nařízenými jednáními, krajský soud její žádost nevyhověl a upozornil ji, že kolizi soudních jednání lze řešit formou substituce. Ve věci krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl, a současně rozhodl o nákladech řízení. Soud shledal, že námitky vedlejšího účastníka nejsou pro jeho rozhodnutí podstatné, a to za situace, kdy zásadní a podstatnou, i když ne zcela přesně konkretizovanou odvolací námitkou, je námitka nesprávného právního posouzení věci okresním soudem. Krajský soud se neztotožnil s právním posouzením věci provedeným okresním soudem, neboť - dle jeho názoru - nelze v daném případě aplikovat § 517 obč. zákoníku, který se týká závazkových právních vztahů. Vyživovací povinnost je plněním rodičovské odpovědnosti, jde o specifický rodinně právní vztah, který je v celém rozsahu upraven zákonem o rodině a nelze na něj aplikovat ustanovení obč. zákoníku týkající se závazkových vztahů, tedy ani § 517 obč. zákoníku, a to ani s použitím § 104 zákona o rodině. Toto ustanovení je normou podpůrnou, nikoliv plně odkazovací, z čehož vyplývá, že na rodinné a manželské vztahy zásadně nelze aplikovat normy občanského práva jako tzv. subsidiární. Pouze v případech, kdy zákon o rodině částečně určité právní vztahy upravuje, jako je to např.v souvislosti s promlčením, odkazuje podpůrně na další právní normy, konkrétně na obč. zákoník. Prodlení s placením výživného, resp. nárok na úrok z prodlení, v souvislosti s prodlením s placením výživného není zákonem o rodině v žádném ustanovení upraven a nelze v tomto směru ani přes ust. § 104 zák. o rodině aplikovat obč. zákoník. Tento názor podpírá odvolací soud i skutečností, že ani dosavadní judikatura tyto otázky žádným způsobem neřeší a neupravuje.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.

Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří její polemika s právními závěry krajského soudu o aplikaci ustanovení obč. zákoníku v případě prodlení s placením výživného. Je nepopiratelné, že vztahy výživného jsou svojí podstatou vztahy majetkového charakteru, proto není vyloučena aplikace obecných ustanovení obč. zákoníku o závazcích (§ 488 - 587); přitom je třeba zohlednit jejich specifický charakter, zejména bezprostřední vázanost na vztahy osobní. Právě determinace vztahů výživného vztahy osobními je důvodem i specifické trestněprávní sankce za prodlení s úhradou výživného (srov. § 213 trestního zákona). Existence této zvláštní sankce - na rozdíl od jiných majetkových vztahů - odůvodňuje nemožnost použití občanskoprávní úpravy úroků z prodlení. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ani k porušení základního práva chráněného v čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo, protože krajský soud umožnil stěžovatelce účastnit se odvolacího jednání, přípis o tom, že se žádosti o odročení z důvodu kolize nevyhovuje byl její právní zástupkyni doručen v dostatečném předstihu (14 dnů před konáním jednání), tudíž bylo možné substituci zajistit.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.