I. ÚS 3988/14
I.ÚS 3988/14 ze dne 13. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Blue Style k. s., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 873/27, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1639/2014-254 ze dne 30. září 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 395/2012-230 ze dne 19. března 2013, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelce byla Obvodním soudem pro Prahu 1 uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 20 386 Kč jako část zaplacené ceny zájezdu a 91 192 Kč na náhradě nákladů řízení. Dále soud stěžovatelce uložil povinnost uhradit znalečné. K tomuto rozhodnutí soud dospěl na základě toho, že stěžovatelka uzavřela s manželem vedlejší účastnice cestovní smlouvu na zahraniční zájezd. Smluvní ujednání však nedodržela: vedlejší účastnici a jejího manžela dopravila na jiné místo, které neodpovídalo smluveným požadavkům. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro vady. Stěžovatelka v něm předpoklady přípustnosti dovolání vymezila pouze nepřesnou citací § 237 občanského soudního řádu. To je nejen v rozporu s výslovným požadavkem zákona, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale též v rozporu s účelem novelizace tohoto ustanovení a též v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího a městského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala ve formalistickém postupu Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatelky obsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, dovolací soud se tak nedostatečně seznámil s obsahem spisu. Každá námitka porušení základních práv a svobod je uplatnitelná jako dovolací důvod. Nalézací a odvolací osud přitom pochybily, neboť nesprávně vyhodnotily závazky stěžovatelky plynoucí z cestovní smlouvy, stěžovatelka vedlejší účastnici ve skutečnosti dopravila na smluvené místo. Dále nalézací a odvolací soud nesprávně rozhodly o náhradě nákladů řízení, neboť neodpovídají úspěchu ve věci (a v části bylo rozhodnuto v rozporu s překážkou věci rozhodnuté.

4. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že náležitosti dovolání jsou zákonem stanoveny jasně: dovolatel musí v dovolání vymezit nejen dovolací důvod, ale též sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka se dovolávala toho, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, aniž by však uvedla, jaká konkrétní otázka byla Nejvyšším soudem již vyřešena a má nyní být řešena jinak. Ve vztahu k nákladům řízení pak stěžovatelka uvedla, že požaduje určení správné výše nákladů, neboť náklady přiznané zásadním způsobem převyšují zákonný nárok vedlejší účastnice. Co se týče věci samé, stěžovatelka uplatnila i nezpůsobilý dovolací důvod (zpochybnila skutková zjištění nalézacího soudu).

5. Stěžovatelka v replice uvedla, že Nejvyšší soud nebere na vědomí setrvalou rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je jakákoliv otázka porušení základních práv a svobod způsobilým dovolacím důvodem. Nesprávnost posouzení ze strany obvodního a městského soudu stěžovatelka popsala podrobně. Dovolací důvod tedy byl dán. Protože byla tato rozhodnutí vydána zcela v rozporu s platným právem a byla projevem svévole, z logiky věci byly splněny podmínky přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

7. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a Nejvyšším soudem byla otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013. Samotná správnost rozhodnutí ve věci (tj. rozhodnutí městského soudu) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem věcného přezkumu před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

8. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 Ústavní soud uvedl, že jednou z povinných náležitostí dovolání je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (což je náležitost odlišná od dovolacího důvodu). Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

9. Z dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že splnění předpokladů jeho přípustnosti výslovně vymezila citací § 237 občanského soudního řádu a konstatováním, že rozsudek odvolacího soudu "spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že by dovolacím soudem měla být vyřešená otázka hmotného i procesního práva posouzena jinak, jak je dále uvedeno." Dále se věnovala argumentaci zpochybňující správnost skutkových a právních závěrů nalézacího a odvolacího soudu. Judikaturu Nejvyššího soudu nezmínila vůbec, judikaturu Ústavního soudu citovala toliko na podporu toho, že skutkové otázky mohou být dovolacím důvodem, a že otázka nákladů řízení je Ústavním soudem přezkoumatelná.

10. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (citace zákonného ustanovení nestačí, neboť vypovídá toliko o tom, jaké jsou zákonné předpoklady přípustnosti, nikoliv o tom, v čem dovolatel jejich splnění spatřuje; z mnoha srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). Poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" nadto dopadá pouze na situace právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejíhož řešení by se měl dle dovolatele odklonit. To by se mělo náležitě projevit v argumentaci, která se v takovém druhu dovolání Nejvyššímu soudu následně předestírá: je třeba alespoň vymezit právní otázku, která byla dovolacím soudem již vyřešena (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1068/14 ze dne 6. 11. 2014).

11. O odmítnutí dovolání pro vady (nikoliv pro nepřípustnost podle § 237) Nejvyšší soud rozhodl samosoudcem, jak to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016). Ani v tom nelze shledat pochybení Nejvyššího soudu.

12. V citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud dále uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu.

13. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu městského soudu tedy stěžovatelka řádně (efektivně) nevyčerpala procesní prostředky k ochraně jejího práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.