I. ÚS 3987/16
I.ÚS 3987/16 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Lhotského, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 108/2012-52 ze dne 25. 8. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 3/2016-83 ze dne 21. 1. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1760/2016-108 ze dne 1. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena zásada rovnosti před zákonem dle čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, dále tzv. princip rovnosti zbraní dle čl. 37 odst. 3 Listiny a zákaz diskriminace dle čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel současně Ústavnímu soudu navrhl, aby přehodnotil svoji dosavadní judikaturu a jasně se vyjádřil k otázce výše náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené omezením vlastnického práva.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 35 Co 3/2016-83 ze dne 21. 1. 2016 Městský soud v Praze jednak nepřipustil rozšíření žaloby na částku 29 506 196 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně jako věcně správné potvrdil (ve výroku II.) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 108/2012-52 ze dne 25. 8. 2015, kterým bylo zastaveno řízení dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nezaplacení vyměřeného soudního poplatku.

Předmětné řízení bylo zahájeno na podkladě žaloby stěžovatele, kterou se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 27 891 998 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady za omezení svého vlastnického práva spočívající ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným v době od 1. 4. 1996 do 31. 12. 2009. Obecné soudy měly za to, že podáním žaloby vznikla stěžovateli poplatková povinnost ve výši 1 394 600 Kč. Námitkám stěžovatele, podle nichž by měl být od placení soudních poplatků osvobozen, naopak nepřisvědčily. Soudy obou stupňů ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4524/12 ze dne 27. 6. 2013 a sp. zn. I. ÚS 1327/14 ze dne 28. 7. 2014) a Nejvyššího soudu (jmenovitě usnesení sp. zn. 26 Cdo 1269/2014 ze dne 23. 7. 2014) dovodily, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny není nárokem z nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nýbrž majetkovým právem, jehož uplatnění je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto nelze v předmětné věci ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích aplikovat. Jelikož stěžovatel ani přes opětovné výzvy soudní poplatek nezaplatil, rozhodly nakonec obecné soudy, jak shora uvedeno.

Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1760/2016-108 ze dne 1. 9. 2016 odmítnuto pro nepřípustnost s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V předloženém stížnostním návrhu a jeho doplnění ze dne 24. 1. 2017 se ohradil proti obecnými soudy uložené povinnosti zaplatit soudní poplatek z podané žaloby, považujíc ji za neodůvodněnou a diskriminační překážku v přístupu k soudu a za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel podrobně rozebral situaci ohledně regulace nájemného a možností pronajímatelů se domoci nároků na náhradu za omezení vlastnického práva proti státu, v kteréžto oblasti po řadu let, v důsledku absence příslušné zákonné úpravy, panoval stav právní nejistoty poznamenaný navíc četnými judikatorními obraty. Zásadní podíl viny na tomto stavu podle stěžovatele nese stát svojí legislativní nečinností a obecné soudy, které nesplnily svoji povinnost poskytovat ochranu právům, jak jim ukládá čl. 4 Ústavy České republiky. Stěžovatel v návaznosti na to proto vyjádřil přesvědčení, že při uplatňování škody vzniklé regulací nájemného za období, kdy neexistoval (a není dosud) zákonný podklad pro podání žaloby, nelze po něm požadovat platbu soudního poplatku. Stěžovatel dále argumentoval tím, že zatímco u žalob na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem judikatura jednoznačně přiznává kompenzaci škody v plném rozsahu, u žalob na náhradu škody vyvolané regulací nájemného soudy i v současné době "principielně odmítají reálnou škodu (ušlý zisk) nahradit". Tento přístup má podle stěžovatele za následek, že žalobci - pronajímatelé neznají předem vymahatelnou výši nároku a je tedy sporné, z jakého základu by případný soudní poplatek měl být vyměřen. Na podkladě řečeného pak stěžovatel tvrdil, že jako majitel regulovaného nájemního bytu se nachází v nerovném postavení oproti jiným žalobcům, neboť i v případě zaplacení soudního poplatku nepožívá stejných procesních ani hmotných práv. Z tohoto důvodu stěžovatel žádal obecné soudy, jmenovitě zejména Nejvyšší soud, aby vyřešily otázku procesního práva spočívající v povinnosti platby soudního poplatku odlišně od ustálené judikatury, tj. aby jej zprostily platby soudního poplatku. Obecné soudy takto ovšem konat odmítly, přičemž se s jeho argumentací řádně nevypořádaly. Tím podle stěžovatele založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud si ve stávající věci ověřil, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s jeho právním názorem vyjádřeným mimo jiné v usneseních sp. zn. II. ÚS 4524/12 ze dne 27. 6 2013, sp. zn. I. ÚS 1327/14 ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 3475/14 ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2947/15 ze dne 1. 12. 2015 či nejnověji sp. zn. IV. ÚS 587/17 ze dne 4. 4. 2017, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.

Jak již bylo shora poznamenáno, nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, nýbrž jedná se o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku. Argumentace stěžovatele, kterou se snaží dosavadní Ústavním soudem jednoznačně akceptované závěry vyvrátit, není přitom relevantní. Pouhý nesouhlas s danou právní konstrukcí poplatkové povinnosti, podepřený tvrzením o údajně obtížné vymahatelnosti nároku, nezakládá v tomto případě bez dalšího právo na osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud připomíná, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva). Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Jinými slovy, formulace žalobního návrhu vymezujícího předmět vlastního soudního řízení, od něhož se pak odvíjí výše vyměřeného soudního poplatku, závisela výlučně na vůli stěžovatele. Bylo stěžovatelovým ekonomickým kalkulem a rizikem, zda bude při tom postupovat rozvážně, tj. v mezích aktuální a jemu známé judikaturní praxe vážící se ke sporům o náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s regulací nájemného, či se naopak vydá cestou "odporu" proti ní.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Navzdory opačnému mínění stěžovatele svá rozhodnutí také patřičně srozumitelně a logicky odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s rozhodovacími důvody obecných soudů neztotožňuje, porušení práva na spravedlivý proces ani jiných jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Vzhledem k výše uvedenému byla proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.