I. ÚS 398/05
I.ÚS 398/05 ze dne 3. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TOURGUEL, s.r.o., se sídlem v Chebu, Májová 36, zastoupené JUDr. Petrem Bayerem, advokátem v Chebu, Krále Jiřího 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 729/2004-148 ze dne 17. 5. 2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 141/2003-122 ze dne 17. 3. 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 48 Cm 89/2000-80 ze dne 18. 9. 2002 ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 48 Cm 89/2000-105 ze dne 2. 6. 2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 729/2004-148 ze dne 17. 5. 2005, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 141/2003-122 ze dne 17. 3. 2004, kterým byl ve výroku ve věci samé v částce 4.888,- Kč s příslušenstvím změněn rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 48 Cm 89/2000-80 ze dne 18. 9. 2002 ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 48 Cm 89/2000-105 ze dne 2. 6. 2003 tak, že žaloba byla do této částky zamítnuta, ve zbytku pak byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci - Plzeňskému Prazdroji, a.s., částku 658.185,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení; současně byla tímto rozsudkem zamítnuta její žaloba proti žalobci na částku 779.703,40 Kč ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cm 1223/99. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelky k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech. Tvrdí, že obecné soudy nedostatečně posoudily skutkový a právní stav týkající se vratných obalů. Uvádí, že mezi ní a žalobcem došlo k uzavření kupní smlouvy o odkoupení vratných obalů, které stěžovatelka získala od svých odběratelů. Tyto vratné obaly byly nad rámec jejího obalového konta, které měla u žalobce, proto se staly zbožím a bylo s nimi nutno jako se zbožím nakládat. Obecné soudy však učinily takový závěr, že kupní smlouva uzavřena nebyla, neboť tzv. rámcová smlouva nevylučovala možnost převzetí obalů nad stav obalového konta. Dovodily, že stěžovatelka nemohla tyto obaly prodat žalobci, protože se jednalo o obaly, které byly jeho majetkem a nebylo proto možné s nimi - v tomto vztahu - nakládat jako se zbožím. Soudy dále uvedly, že ti, kdo za žalobce(vedlejšího účastníka) jednali, si byli vědomi toho, že jde o obaly vratné, které byly a jsou ve vlastnictví žalobce, a proto nemohla vzniknout kupní smlouva, neboť na straně žalobce zcela chyběla volní stránka právního úkonu. Tento závěr považuje stěžovatelka za nesprávný a tvrdí, že obecné soudy přehlédly další skutečnost, a to její projev vůle. Stěžovatelka neměla povinnost zboží vydat a učinila tak za podmínky, že existovala a předcházela ústní dohoda o kupní smlouvě. Proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 48 Cm 89/2000 vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v tomto řízení postavení žalované, proti níž byla žalobcem Plzeňský Prazdroj, a.s., podána žaloba o zaplacení částky 658.185,- Kč s příslušenstvím z titulu neplacení kupní ceny za dodané zboží. Krajský soud v Plzni žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu č.j. Ro 183/2000-17 ze dne 10. 3. 2000, proti němuž stěžovatelka podala odpor a poukázala na svoji žalobu proti žalobci o částku 779.703,40 Kč s příslušenstvím, kterou započítává na požadovanou částku. Navrhla spojení obou věcí. V průběhu řízení bylo konstatováno, že nesporná je požadovaná částka 658.185,- Kč, sporná je pohledávka stěžovatelky uplatněná k započtení, a to co důvodu i co do výše. Soud I. stupně usnesením č.j. 48 Cm 89/2000-48 ze dne 17. 4. 2002 spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věc sp. zn. 48 Cm 89/2000 a věc sp. zn. 28 Cm 1223/99 pod společnou sp. zn. 48 Cm 89/2000. Stěžovatelka částku 779.703,40 Kč uplatňovala za vratné obaly, které žalobci dodala nad své obalové konto. V průběhu řízení uvedla (č.l. 53 revers), že žalobce sám za tyto obaly určil cenu ve výši záloh a za ni také uvedené obaly odkoupil; jí uplatněná částka pak představuje rozdíl mezi "vrácenými zálohami" a skutečnou cenou vratných obalů. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem č.j. 48 Cm 89/2000-80 ze dne 18. 9. 2002 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci uplatněnou částku 658.185,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení (výrok I.) a její žalobu o zaplacení částky 779.703,40 Kč ve věci sp. zn. 28 Cm 1223/99 zamítl. Uvedl, že nárok žalobce učinili účastníci řízení nesporný. K částce požadované stěžovatelkou prohlásil, že z provedených důkazů dospěl k závěru, že k platnému uzavření kupní smlouvy mezi účastníky nedošlo. Doplňujícím rozsudkem č.j. 48 Cm 89/2000-105 ze dne 2. 6. 2003 zamítl soud I. stupně nárok stěžovatelky na zaplacení úroků z prodlení ze žalované částky 779.703,40 Kč.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 6 Cmo 141/2003-122 ze dne 17. 3. 2005 potvrdil rozsudek soudu I. stupně (včetně doplňujícího rozsudku) s výjimkou částky 4.888,- Kč s příslušenstvím; v tomto rozsahu žalobu zamítl. Konstatoval, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a řádně provedené důkazy náležitě zhodnotil. Odvolací soud se s ním ztotožnil. Poukázal znovu na nedostatek vůle na straně žalobce, která by směřovala k uzavření kupní smlouvy s žalovaným stěžovatelem na vratné obaly nad stanovené obalové konto. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že její obchodní partneři jí těmito vratnými obaly "platili". Dále uvedl, že v daném případě šlo o vratné obaly žalobce, které byla stěžovatelka do výše obalového konta povinna vrátit; v případě poškození, ztráty či zničení byla povinna doplatit prodávajícímu (žalobci) částky rovnající se rozdílu mezi výší zálohy a skutečnou cenou obalů; v případě, kdy měla obaly navíc, mohla je vrátit žalobci a vystavovala se při tom nebezpečí, že žalobce jí tyto obaly může vrátit na její náklady. Nemohla však tyto obaly žalobci prodat, protože se jednalo o obaly, jež byly majetkem žalobce a s obaly nebylo tedy možné v tomto vztahu nakládat jako se zbožím. Žalobu v částce 4.888,- Kč s příslušenstvím zamítl odvolací soud proto, že podle tvrzení stěžovatelky byla tato částka zaplacena dvakrát a žalobce toto tvrzení nezpochybnil.

Nejvyšší soud napadeným usnesením č.j. 32 Odo 729/2004-148 ze dne 17. 5. 2005 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, protože usoudil, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Konstatoval, že stěžovatelka napadla svým dovoláním toliko skutkové závěry nižších soudů a nesouhlasila s tím, jak tyto soudy provedené důkazy hodnotily.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích prohlásil, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, zejména pak s hodnocením provedených důkazů.

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že proces dokazování a hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, v níž se projevuje soudcovská nezávislost. Samozřejmě, že obecné soudy nejsou oprávněny hodnotit důkazy jakkoliv, ale jsou při této hodnotící činnosti povinny řídit se pravidly vymezenými zásadou volného hodnocení důkazů. Pro aplikaci zásady volného hodnocení důkazů jsou stanovena závazná pravidla v ustanovení § 132 o.s.ř., z něhož vyplývá, že obecné soudy jsou povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecné soudy postupují v hranicích vytyčených uvedeným ustanovením, pak jednají způsobem, který je ústavně konformní. Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou judikaturou - je oprávněn zasáhnout do tohoto procesu pouze tehdy, vybočily-li obecné soudy z výše uvedených hranic, lze-li dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, popřípadě, jestliže obecné soudy postupovaly takovým způsobem, který vykazuje znaky svévole.

Po posouzení napadených rozhodnutí i řízení, která jim předcházela, dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci nelze usuzovat na rozpor s výše uvedenými pravidly. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, o které důkazy se opírají a z jakých důvodů, a všechny provedené důkazy náležitě zhodnotily. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vymezily pravidla, jimiž se řídilo hospodaření s vratnými obaly mezi účastníky řízení a z tohoto pohledu také hodnotily právní jednání mezi nimi. Je zřejmé, že ve vztahu mezi účastníky nelze hovořit ani o bezdůvodném obohacení, protože žalobce řádně "vrátil" stěžovatelce zálohu, která byla za tyto vratné obaly zaplacena. Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - správně dovodily, že na tento režim nemá vliv skutečnost, že stěžovatelka s těmito vratnými obaly se svými odběrateli "obchodovala". Pokud pak stěžovatelka namítala porušení svého práva na ochranu vlastnictví - neboť vratné obaly nad obalové konto byly údajně v jejím vlastnictví - Ústavní soud tomuto názoru nepřisvědčuje; z provedeného dokazování totiž jednoznačně vyplynulo, že žalobce všem svým odběratelům dodával zboží ve vratných obalech, které zůstávaly v jeho vlastnictví. Skutečnost, že někteří odběratelé stěžovatelky jí obaly "předávali" na úhradu od ní odebíraného zboží, nemění nic na vlastnických vztazích k nim. Závěry obecných soudů, které k této otázce učinily, jsou tedy pouhou aplikací jednoduchého práva a - podle přesvědčení Ústavního soudu - ústavní dimenzi nemají.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani k porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny v souzené věci nedošlo.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2006


František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.