I. ÚS 3976/14
I.ÚS 3976/14 ze dne 30. 5. 2017

K právu nezletillého na účast v soudním řízení (jízda nezletilého načerno)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze, Husova 242/9, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. května 2011 č. j. 39 C 735/2010-34, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. července 2011 č. j. 28 C 339/2010-44, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. září 2011 č. j. 34 C 682/2009-39, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. července 2012 č. j. 11 C 680/2010-58, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2015 č. j. 26 Cdo 4140/2015-130, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2015 č.j. 10 Co 145/2015-82 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. ledna 2015 č. j. 78 EXE 2468/2012-70, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň - město a Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 12, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. července 2011 č. j. 28 C 339/2010-44 bylo porušeno základní právo stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na participaci na řízení, které se ho dotýká podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedený rozsudek se proto zrušuje.

III. Řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. května 2011 č. j. 39 C 735/2010-34 se zastavuje.

IV. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění :

I. Procesní vývoj a spojení ústavních stížností ke společnému řízení

1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti, původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3976/14, sp. zn. II. ÚS 544/15 a sp. zn. II. ÚS 107/16, ve kterých se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Všechny ústavní stížnosti spolu věcně souvisely, když vykazovaly obdobné skutkové i právní okolnosti a stěžovatel byl zastoupen stejnou advokátkou. Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků řízení. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení tyto věci usnesením pléna ze dne 12. 4. 2016 spojil ke společnému řízení pod shora uvedenou spisovou značkou.

II. Částečné zpětvzetí ústavní stížnosti

2. Podáním ze dne 28. listopadu 2016, doručeným Ústavnímu soudu stejného dne, vzal stěžovatel prostřednictvím právní zástupkyně ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. května 2011 č. j. 39 C 735/2010-34, v celém rozsahu zpět; doplnil, že ve věci byla uzavřena dohoda o narovnání, jejíž kopii přiložil. Podle ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. Ústavní soud tedy řízení o ústavní stížnosti, směřující proti citovanému rozsudku, zastavil.

III. Řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatele

3. V odůvodnění ústavní stížnosti (původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 544/15), směřující proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. července 2011 č. j. 28 C 339/2010-44, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. září 2011 č. j. 34 C 682/2009-39 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. července 2012 č. j. 11 C 680/2010-58 je zejména uvedeno, že nezletilý stěžovatel žije v Dětském domově DOMINO v Plzni, kam byl umístěn na základě předběžného opatření, vydaného usnesením Okresního soudu Plzeň - město. Stěžovatel zcela náhodně zjistil, že je proti němu vedena exekuce, a to aniž by mu bylo doručeno jakékoli rozhodnutí v nalézacím řízení nebo v rámci exekučního řízení. Teprve pomocí své právní zástupkyně se mu podařilo seznámit se s existencí exekučních titulů, tj. výše uvedených rozsudků.

4. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. července 2011 č. j. 28 C 339/2010-44 bylo žalovanému stěžovateli za neuhrazení jízdného při přepravě dopravním porostředkem městské dopravy uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení jako žalobci přirážku k jízdnému - částku 1 006 Kč s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. Stejně bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. září 2011 č. j. 34 C 682/2009-39. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. července 2012 č. j. 11 C 680/2010-58 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 1 000 Kč s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 2 520 Kč.

5. Stěžovatel si je vědom konstantní judikatury Ústavního soudu, podle které považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu v bagatelní věci obecně za zjevně neopodstatněnou. Avšak ve svém souhrnu a vzhledem k výši náhrady nákladů řízení, uložené stěžovateli k zaplacení (spolu s náklady exekuce) vše přesahuje částku 50 000 Kč.

6. Podstatou této ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele proti postupu Okresního soudu Plzeň - město, kterým mu byla odňata možnost jednat před soudem, a tedy bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se v důsledku nesprávného postupu soudu vůbec nedozvěděl o tom, že je proti němu podána žaloba, neměl možnost se vyjádřit k žalobním tvrzením ani k prováděným důkazům, neměl možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, a rozsudky mu nebyly ani řádně doručeny.

7. V době, kdy řízení u Okresního soudu Plzeň - město probíhalo, tj. na přelomu let 2011 a 2012, bylo stěžovateli mezi 12 a 13 lety. Okresní soud Plzeň - město přitom se stěžovatelem vůbec nejednal; namísto s ním soud v jednom z případů (ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 339/2010) jednal s matkou stěžovatele jako s jeho zákonnou zástupkyní. Zastoupení stěžovatele matkou však nebylo možno považovat za řádné zastoupení, a to z důvodu střetu zájmů mezi nimi. Okresní soud Plzeň - město připustil toto zastoupení, přestože mu musely být známy okolnosti, které zastoupení vylučovaly. Možný střet zájmů mezi stěžovatelem a jeho matkou v případě žaloby o zaplacení peněžité částky (spočívající v jízdném a přirážce k jízdnému), směřující vůči dítěti, pak vyplývá již z toho, že péče řádného hospodáře v rámci rodičovské zodpovědnosti zahrnuje i řádné plnění závazků a povinností. V daném případě to tedy byla právě matka stěžovatele, která měla povinnost žalované částky uhradit.

8. V dalších dvou případech (v řízeních vedených pod sp. zn. 34 C 682/2009 a sp. zn. 11 C 680/2010) jednal okresní soud, podle stěžovatele rovněž nesprávně, s opatrovníky, kterými byli tímto soudem ustanoveni asistenti soudce Okresního soudu Plzeň - město. Okresní soud Plzeň - město tedy svým postupem odňal stěžovateli možnost, aby mohl být přítomen projednání své věci tím, že nebyl ze strany soudu o řízení nijak informován a do řízení zapojen, ačkoli na druhou stranu jeho věk nijak nebránil soudu uložit mu zaplacení shora uvedených částek.

9. Do ústavně zaručeného práva stěžovatele na vlastnictví bylo ze strany Okresního soudu Plzeň - město zasaženo podle jeho názoru také tím, že mu bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši dvakrát 8 520 Kč a jednou 2 520 Kč. Přitom Ústavní soud ve svém usnesení IV. ÚS 2777/11 označil za ústavně konformní postup obecného soudu, který nepřiznal ve sporu úspěšnému žalobci náhradu za zastoupení advokátem s tím, že tyto náklady nebyly vynaloženy účelně, když rutinní vyplňování údajů může činit i osoba práva neznalá a takovou činnost administrativní povahy nelze považovat za poskytnutí právní pomoci. V tomto usnesení IV. ÚS 2777/11 se konkrétně jednalo také o žalobu na zaplacení jízdného a za přirážku k jízdnému. V daném případě šlo o typickou formulářovou žalobu, jak ji popsal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11.

10. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

11. Pokud jde o ústavní stížnost (původně vedenou pod sp. zn. II. ÚS 107/16) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2015 č. j. 26 Cdo 4140/2015-130, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2015 č. j. 10 Co 145/2015-82 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. ledna 2015 č. j. 78 EXE 2468/2012-70, domáhal se stěžovatel v řízení před obecnými soudy zastavení exekučního řízení s tím, že exekuční titul (rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 7. 2012 č.j. 11 C 680/2010-58) není vykonatelný, jelikož mu nikdy nebyl řádně doručen. Okresní a krajský soud však dospěly k závěru, že stěžovateli byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník (asistent soudce daného soudu), kterému bylo doručováno a soud se touto námitkou v exekučním řízení ani zabývat nemůže. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl s tím, že stěžovatel napadl usnesení, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Odvolací soud totiž rozhodoval ve věci návrhu na zastavení exekuce k vymožení částky 1 000 Kč s příslušenstvím.

12. Stěžovatel je toho názoru, že citovanými usneseními došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení spatřoval v tom, že se Nejvyšší soud věcně nezabýval jeho dovoláním. Stěžovatel se domáhal přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, který se odmítl zabývat vykonatelností exekučního titulu. Nešlo tedy o přezkoumání výroku o peněžní částce. Krajský a okresní soud pak pochybily podle stěžovatele tím, že odmítly zastavit exekuci vedenou na základě nedoručeného a nevykonatelného exekučního titulu.

IV. Vyjádření k ústavní stížnosti

13. Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na své napadené rozhodnutí a doplnil, že žaloba v dané věci, jakož i další související výzvy byly doručeny do vlastních rukou zákonné zástupkyni v té době nezletilého stěžovatele, což stvrdila svým podpisem. Vedlejší účastnice řízení, Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřila.
V. Procesní předpoklady projednání věci (přípustnost ústavní stížnosti)

14. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva (§ 72 odst. 3 téhož zákona). Ústavní soud posuzoval splnění této podmínky samostatně ve vztahu ke každému z napadených rozsudků. V řízení ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 339/2010 jednal okresní soud s matkou stěžovatele jako s jeho zákonnou zástupkyní, která však nezvládala péči o něj a nebyla schopna hájit jeho zájmy. Námitky stěžovatele zpochybňující splnění takto vymezeného požadavku řádného zastoupení jsou způsobilé odůvodnit závěr o porušení základních práv a svobod. Takto formulovanou námitku nemohl stěžovatel uplatnit v rámci odvolání jako řádného opravného prostředku, a to již s ohledem na bagatelní předmět sporu (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Bylo tedy třeba zvážit, zda k jejímu uplatnění nemohlo dojít i prostřednictvím jiného opravného prostředku. V tomto ohledu přicházela v úvahu pouze žaloba pro zmatečnost. Podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu mohl účastník řízení uvedenou žalobou napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Ústavní soud má za to, že námitky stěžovatele lze podřadit pod tento důvod zmatečnosti, pročež mohly založit přípustnost žaloby pro zmatečnost proti napadenému rozsudku. Nelze však přehlédnout, že jejímu efektivnímu uplatnění bránilo uplynutí tříleté objektivní lhůty podle § 234 odst. 2 občanského soudního řádu, odvíjející se ode dne, kdy tento rozsudek nabyl právní moci, tedy kdy byl doručen osobě, s níž soud jednal jako se zástupcem účastníka řízení. Stěžovatel se totiž o napadeném rozsudku dozvěděl teprve v roce 2014, kdy již žalobu pro zmatečnost nemohl podat. Žaloba pro zmatečnost zde tedy nepředstavovala efektivní zákonný prostředek ochrany stěžovatelova práva, jehož vyčerpáním by byla podmíněna ústavní stížnost.

15. Pro úplnost možno dodat, že jiný závěr by nebylo možné dovodit ani v případě, byla-li by žaloba pro zmatečnost podána z důvodu podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, jenž by se podle čl. II odst. 6 zákona č. 404/2012 Sb. uplatnil ve vztahu k napadenému rozsudku. Podle tehdy účinného znění totiž mohla žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu směřovat jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv též proti rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu. Tato možnost byla do uvedeného ustanovení doplněna až novelou, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2013. Jediným prostředkem, kterým se stěžovatel mohl domoci ochrany svých práv proti napadenému rozsudku, tak byla ústavní stížnost, v jejímž případě je splněna podmínka přípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

16. Ve vztahu k rozsudkům Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. září 2011 č.j. 34 C 682/2009-39 a ze dne 27. července 2012 č.j. 11 C 680/2010-58 stěžovatel namítá, že mu byli opatrovníkem ustanoveni zaměstnanci soudu (asistenti soudce), který o žalobě zároveň rozhodoval. Ústavní soud považuje uvedenou námitku za podřaditelnou pod důvod žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, jímž je vadný závěr o splnění podmínek zakotvených v § 29 odst. 3 občanského soudního řádu, za nichž lze určité osobě ustanovit pro řízení opatrovníka, a to logicky včetně toho, kdo může funkci opatrovníka v konkrétní věci zastávat. Stěžovatel měl pro její podání dostatečný časový prostor. Podle § 234 odst. 5 občanského soudního řádu bylo totiž možné podat z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. h) téhož zákona žalobu ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.

17. V tomto případě tedy ze strany stěžovatele nebyly efektivně vyčerpány všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud například také ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3598/14.

VI. Zjevná neopodstatněnost a podání učiněné po lhůtě

18. Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2015 č.j. 26 Cdo 4140/2015-130, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2015 č.j. 10 Co 145/2015-82 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. ledna 2015, č.j. 78 EXE 2468/2012-70, jde o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podaný po stanovené lhůtě. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu.

19. V projednávané věci Nejvyšší soud zdůvodnil odkazem na § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého platilo, že "dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží". K dané problematice Nejvyšší soud, reaguje na vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 3766/14 ze dne 12. 1. 2016, vydal usnesení č.j. 20 Cdo 776/2016-216 ze dne 9. 5. 2016, ve kterém uvedl, že "předmětem přezkumu je vždy výrok odvolacího soudu, potvrzující usnesení soudu prvního stupně o tom, že návrh povinného na zastavení exekuce nařízené příslušným usnesením soudu prvního stupně se zamítá. Je-li rozhodováno o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce vedené pro peněžité plnění (resp. o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce či výkonu rozhodnutí), vždy se fakticky rozhoduje o peněžitém plnění". Takové odůvodnění nepřípustnosti dovolání ve věcech návrhu na zastavení exekuce podle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu Ústavní soud výslovně akceptoval v odst. 30 usnesení sp. zn. I. ÚS 2406/16 ze dne 6. 12. 2016, srov. i předchozí usnesení sp. zn. II. ÚS 921/16 ze dne 10. 5. 2016. Od těchto nedávno judikovaných závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, ačkoliv napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno před nyní uvedenými judikáty. Ani jeho případná kasace by totiž v nynější situaci nemohla pro stěžovatele něco podstatného změnit, Nejvyšší soud by prostě v novém rozhodnutí jen na tuto judikaturu odkázal. V části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

20. V případech, kdy zákon podání dovolání nepřipouští, plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí krajského soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2015 č. j. 10 Co 145/2015-82 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. ledna 2015 č. j. 78 EXE 2468/2012-70 tak byla podána zjevně opožděně. Obdobně bylo rozhodnuto také ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3939/16.

VII. Věcné posouzení ústavní stížnosti

21. Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. července 2011 č. j. 28 C 339/2010-44 je ústavní stížnost důvodná.

22. K právům nezletilých osob na participaci v soudním řízení, k situaci kdy je nutno jim stanovit opatrovníka a k otázkám přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím, které nebyly stěžovatelům řádně doručeny se Ústavní soud v poslední době vyjádřil zejména v nálezech sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 a sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016. Tento případ je s uvedenými srovnatelný co do procesního a materiálního hlediska a proto postačí na ně v tomto směru odkázat a stručně zopakovat, co Ústavní soud již několikrát vyslovil: zejména zdůraznil, že je třeba respektovat čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (vyspělosti). Podle druhého odstavce čl. 12 Úmluvy o právech dítěte se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Právo dítěte na slyšení je širší než pouhá možnost vyjádření názoru na projednávanou problematiku. Toto právo je nutno vykládat také v kontextu obecnějšího práva být přítomen projednávání své věci, přičemž jde o důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti. Participace dětí v řízení by měla vzrůstat s přibývajícím věkem. Dětem je třeba umožnit účast na řízení, které se jich týká, v závislosti na jejich věku a rozumové a citové vyspělosti. Přitom není stanoven žádný minimální věkový limit pro to, kdy už je dítě schopno formulovat své názory. Pokud je slyšení dítěte provedeno skrze zástupce, je nanejvýš důležité, aby názory dítěte byly zástupcem tlumočeny správně.

23. V době vydání napadeného rozsudku a řízení v dané věci bylo stěžovateli mezi dvanácti a třinácti lety. Okresní soud Plzeň - město dospěl k závěru, že nemohl před soudem jednat samostatně, a proto doručoval pouze jeho zákonné zástupkyni, matce. Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by účastník civilního řízení o zaplacení dluhu, vzniklého jízdou na černo, neměl být o řízení vůbec informován. Pouze v případě zvolení zástupce svobodnou vůlí účastníka řízení totiž lze s jistotou dovodit, že o daném řízení ví, a lze na něm rozumně požadovat, aby nesl i případné negativní dopady jednání takového zástupce (například nepodání odporu). Svoji matku jako zákonnou zástupkyni si stěžovatel nevybral a ze skutkových okolností případu je zřejmé, že tento vztah byl značně problematický. V dobře fungující rodině by mělo k řádnému hájení zájmů nezletilého dítěte postačovat informování zákonného zástupce o řízení. Ovšem jak dokládá posuzovaný případ, nemohou se obecné soudy na uvedený předpoklad bezvýhradně spoléhat. Přitom je to vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces v řízení, které je před ním vedeno. Je rovněž nutno vzít v potaz, že zapojení pouze matky stěžovatele do řízení neobstojí ani s ohledem na to, že je to sám stěžovatel jako žalovaný, který je nakonec nucen nést následky rozhodnutí obecných soudů. Přitom je však žádoucí podotknout, že dítě obvykle nemá vlastní majetek, rodiče vůči němu mají vyživovací povinnost a ve standardní rodině jsou to právě rodiče, kteří prvotně nesou dopady finančních závazků svých nezletilých dětí.

24. Stěžovateli bylo nutno doručit rozsudek, a pokud se tak nestalo a nebylo mu vůbec umožněno se k němu vyjádřit, nemohla se za něj zákonná zástupkyně svojí nečinností vzdát jeho práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti. Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců, ale i vůle dítěte, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Stěžovatel měl právo podat odpor se všemi důsledky s tímto úkonem spojenými. Podle § 37 zákona o rodině žádný z rodičů nemohl zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V takovém případě ustanovil soud dítěti opatrovníka. Nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil i zákon o rodině, obsahuje shodnou úpravu v § 892.

25. Podle názoru Ústavního soudu by bylo v dané situaci mnohem vhodnější a spíše by odpovídalo sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí, pokud by byl jako opatrovník nezletilému stěžovateli ustanoven advokát. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své výše zmíněné povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat. Není možné vykládat procesní právní předpisy tak, jen aby bylo umožněno hladké fungování jejich formální, technické stránky. To rozhodně není aplikace práva, nejefektivněji naplňující oprávněné zájmy dítěte, ke kterému se zavázala Česká republika. Nelze čekat, až jedinec obdrží občanský průkaz, aby se státním orgánům usnadnilo prokazovat doručení, a do té doby dítě považovat za pouhý objekt práva; prokázat něčí totožnost lze ostatně i jiným způsobem nebo jinými doklady. Hranice, odkdy je dítě schopno chápat konkrétní soudní řízení a svoje práva a povinnosti, nespočívá v dosažení určitého věku, ale této schopnosti se nabývá postupně, vzhledem k individuální vyspělosti konkrétního jedince, jakož i ke zvláštnostem zkoumaného případu. Při opačné interpretaci by tak paradoxně ten nejvíce bezbranný, jehož je právo povinno v co největší míře ochraňovat, nejvíce utrpěl. Nesměl by se účastnit soudního řízení, kde je o něm rozhodováno, ani by se o takovém řízení nemohl dozvědět, nemohl by využívat procesních prostředků a ani by se nemohl vyjádřit k tomu, kdo za něj bude v klíčových otázkách právně jednat. Zato by, jak se stalo v daném případě, poté plně nesl soudním výrokem stanovené povinnosti a finanční zátěž včetně nákladů na právní zastoupení protistrany a exekuce.

26. I když tedy Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky označit za bagatelní, s ohledem na specifika popsané věci však bylo v daném případě namístě tak učinit a meritorní přezkum připustit. Původně skutečně bagatelní částka se ostatně v průběhu řízení (bez viny stěžovatele) natolik navýšila, že celkově vymáhanou finanční sumu již nelze takto označit. Částka sice stále není extrémně vysoká, pro stěžovatele v jeho situaci však může být jistě citelná.

27. Jako obiter dictum proto Ústavní soud připojuje apel na vedlejšího účastníka řízení či jeho případné právní nástupce, aby také v dalších obdobných případech, kterými se z procesního hlediska nemohl tento soud zabývat, přistoupili k narovnání a prominutí dluhu, jak k tomu zjevně již v několika kauzách došlo (advokátka stěžovatelů pak navrhla zpětvzetí ústavní stížnosti); nezletilé dítě si nemohlo být v době porušení povinnosti vědomo veškerých důsledků nezaplacení jízdného. Je nespravedlivé, aby neozodpovědnými rodiči již tak handicapovaní nezletilí vstupovali do dospělosti navíc se závazky, které převážně nezavinili, ani neměli příležitost je odvrátit.

VIII. Závěr

28. Okresní soud v Plzni porušil práva stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na participaci na řízení, které se ho dotýká podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zčásti vyhověno, v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části opožděný a z části zjevně neopodstatněný, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.