I. ÚS 393/10
I.ÚS 393/10 ze dne 17. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem upravodajem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze, Dlouhá 16, proti rozhodnutí předsedy Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. Spr. 3313/2009, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, za účasti předsedy Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 10. 2. 2010 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí předsedy Městského soudu v Praze. Svou ústavní stížnost spojit stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že mu bylo dne 10. prosince 2009 bylo doručeno rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým opětovně nebylo vyhověno jeho žádosti o jmenování soudním znalcem, a to toliko s odůvodněním, že počet již jmenovaných znalců je dostatečný a není tedy důvod jejich stav jakkoli rozšiřovat. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel aktivně v předmětném oboru pohybuje a má povědomí o tom, kdo a kdy byl znalcem jmenován, včetně povědomí toho, jak se vyvíjely počty znalců v období několika let, je přesvědčen, že ve vztahu k jeho osobě dochází k diskriminaci a nepřípustnému zásahu do Listinou garantovaného práva ve smyslu čl. 21 odst. 4 a čl. 26 odst. 1, tedy dochází k nepřípustnému zásahu do nezadatelného práva na přístup k veřejným a jiným voleným funkcím za rovných podmínek, ale též k porušení práva na svobodné podnikání.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, pročež ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout; zákonem o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy.V situaci, kdy zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, jak je tomu v dané věci (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 153/2004), lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Z toho plyne, že ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí musí stěžovatel podat za stejných podmínek, jako by podával ústavní stížnosti proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Dle tvrzení stěžovatele, které si Ústavní soud ověřil dotazem u Městského soudu v Praze, bylo stěžovateli napadené rozhodnutí doručeno dne 10. 12. 2009, šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tedy počala běžet následujícím dnem a uplynula dne 8. 2. 2009. Ústavní stížnost, která byla podána dle podacího razítka na obálce k poštovní přepravě dne 9. 2. 2010, byla tedy podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že samotná ústavní stížnost byla podána opožděně, sleduje její osud i stěžovatelův návrh na zrušení v záhlaví uvedeného právních předpisu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2010

Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.