I. ÚS 393/05
I.ÚS 393/05 ze dne 10. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 393/05









Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem, Kobližná 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 4 Tz 35/2005, za účasti Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. 4 Tz 35/2005, bylo podle § 268 odst. 2 trestního řádu vysloveno, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 428/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu a § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu ve prospěch obviněného (stěžovatele).

V tom spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv zaručených článkem § 62 písm. g) Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Znění čl. 62 písm. g) Ústavy je následující:

Článek 62

Prezident republiky g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení,

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následují:

Článek 2

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Článek 4

(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Článek 36

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní dále podrobně uvádí, že dne 24. 10. 1997 byl obviněn Policií České republiky, Okresním úřadem vyšetřování v Ústí nad Labem pod sp. zn. OVV-1195/10-97 z trestných činů obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle § 184 trestního zákona. Pod č. 20/1998 Sb. bylo dne 3. února 1998 bylo ve Sbírce zákonů publikováno rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Dne 25. května 1998 byla policejním orgánem změněna právní kvalifikace stíhaného skutku u trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákona. Stěžovatel již před orgány činnými v trestním řízení vyjadřoval přesvědčení, že trestní stíhání musí být zastaveno s přihlédnutím k amnestii prezidenta republiky č. 20/1998 Sb. Přesto byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 2 T 116/98, shledán vinným ze spáchání trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákona. Odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem následně shledal stěžovatelovo odvolání důvodným, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu trestní stíhání na základě článku I. písm. b) Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 zastavil.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 428/2004, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Stěžovatel s názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí a tvrdí, že u amnestie nikdy nejde o skutek, který je předmětem trestního stíhání, ale vždy jde o právní posouzení skutku obsažené v obvinění či v obžalobě. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem považuje stěžovatel za věcně správné a ústavně konformní a pokládá si otázku, proč ministr spravedlnosti podával stížnost pro porušení zákona ve stěžovatelův neprospěch, když věděl, že stěžovatelovo postavení nemůže změnit. V odpověď na tuto otázku stěžovatel v ústavní stížnosti naznačuje, že podání stížnosti pro porušení zákona je odvetou za trestní oznámení, které předtím podal na vyšetřovatele, státní zástupkyni a soudce. Závěrem navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako účastník řízení před ústavním soudem vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatele, jestliže odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Ministr spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení uvedl, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavního pořádku a v plném rozsahu odkázal na stanovisko, jež vyjádřil ve stížnosti pro porušení zákona ze dne 21. 3. 2005, č. j. 186/2005-ODS-SPZ. Protože účastník a vedlejší účastník řízení ve svých vyjádřeních neuvedli žádné nové skutečnosti a plně odkázali na obsah listin, jež jsou stěžovateli známa, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k replice.

V rámci shromažďování podkladů pro rozhodnutí o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 35/2005, po jehož prozkoumání shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje právní závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a právní hodnocení skutkového stavu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy.

K povaze a ústavním zárukám při řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného se Ústavní soud vyjádřil především ve svém nálezu ze dne 31. října 2001, sp. zn. Pl. ÚS. 15/01, publikovaném pod č. 424/2001 Sb., když dospěl k závěru, že na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním řízení, disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu. Právě ohledem na rovnost zbraní odůvodnil Ústavní soud nutnost zrušit ustanovení § 272 trestního řádu, současně však konstatoval, že stížnost pro porušení zákona, směřující ve prospěch obviněného, je procesním výrazem určitého dobrodiní ze strany státu.

Zrušením § 272 trestního řádu byla zrušena kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, ne však ale řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného jako takové. Nejvyššímu soudu byla ponechána pravomoc přijmout ve věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 trestního řádu). Jinými slovy Ústavní soud zbavil Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona oprávnění zhoršit právní situaci obviněného, když akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit.

V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud akademickým výrokem toliko vyslovil, že ve prospěch stěžovatele byl porušen zákon v konkrétních ustanoveních, avšak rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 428/2004, nezrušil. Stěžovateli tak nijak nebyla odepřena účast na prezidentské amnestii, jak v ústavní stížnosti uvádí. Pokud si stěžovatel v ústavní stížnosti sám klade řečnickou otázku, proč ministr spravedlnosti vůbec stížnost pro porušení zákona podával, když věděl, že stěžovatelovu situaci změnit nemůže, sám implicité přiznává, že ke zhoršení jeho právního postavení v uvedeném typu řízení, tedy ani k dotčení jeho základních práv, dojít nemohlo. Jak již bylo uvedeno, rozhodnutí Nejvyššího soudu má především význam pro sjednocování budoucí judikatury.

Podstata ústavní stížnosti tak tkví v pouhém nesouhlasu s právním závěrem Nejvyššího soudu, který však své stanovisko pečlivě dostatečně odůvodnil při dodržení všech dalších procesních podmínek. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat obecnou správnost právních závěrů jiných orgánů, pokud těmito závěry není dotčeno ústavněprávní postavení osob. Proto se Ústavní soud v nyní projednávané věci necítí oprávněn vyjadřovat k problematice prezidentských amnestií, jak požaduje stěžovatel, neboť dokonce ani po případném vydání kasačního nálezu Ústavního soudu by se stěžovatelova situace nezměnila, resp. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem by stále zůstalo pravomocným. Dostatečným důvodem pro ingerenci Ústavního soudu není ani přání stěžovatele, aby jiná osoba (vyšetřovatel, státní zástupkyně, soudce) mohla být trestně stíhána, neboť ani v takovém případě se nejedná o jeho základní právo.

Z těchto důvodů nelze než považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, což je důvod pro její odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2006

František Duchoň, předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.