I. ÚS 3918/16
I.ÚS 3918/16 ze dne 9. 8. 2017

Přípustnost odvolání v bagatelních věcech aneb dělení peněžitého plnění za strany odvolacího soudu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Filipa Zachaře, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2015 č. j. 15 C 73/2014-62 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č. j. 58 Co 217/2016-92, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č. j. 58 Co 217/2016-92 došlo k porušení práva stěžovatele domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č. j. 58 Co 217/2016-92 se ruší.

III. Ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2015 č. j. 15 C 73/2014-62 se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 11. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2015, č. j. 15 C 73/2014-62, bylo o žalobě na zaplacení částky 17.787 Kč rozhodnuto tak, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku: a) částku ve výši 1.725 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 1.360 Kč od 1. 9. 2011 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 365 Kč od 20. 3. 2014 do zaplacení b) částku ve výši 3.313 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 2.830 Kč od 2. 11. 2011 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 483 Kč od 20. 3. 2014 do zaplacení c) částku ve výši 6.110 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 5.420 Kč od 2. 12. 2011 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 690 Kč od 20. 3. 2014 do zaplacení d) částku ve výši 6.639 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 5.910 Kč od 16. 9. 2012 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 729 Kč od 20. 3. 2014 do zaplacení (výrok I. rozsudku), a dále že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 18.756,40 Kč (výrok II. rozsudku).

4. Obvodní soud rozhodl takto o žalobě, jíž se žalobce domáhal na stěžovateli zaplacení příspěvku za nepojištěné vozidlo, k němuž nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nákladů na jeho uplatnění a nákladů na vymáhání.

5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 58 Co 217/2016-92, rozhodnuto tak, že se odvolání odmítá (výrok I. usnesení), a dále že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 2.120 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II. usnesení). Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že důvodem odmítnutí odvolání byla především ta skutečnost, že se žalobce sice domáhal zaplacení částky 17.787 Kč s příslušenstvím, nicméně tato částka se skládá z jednotlivých nároků za různá období, které mohly být uplatněny samostatně a jejichž výše nepřesahuje částku 10.000 Kč. Tudíž podání dovolání vylučuje ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí řadu věcných námitek směřujících do věci samé, přičemž mimo jiné zpochybnil postup odvolacího soudu při posuzování podmínek odvolání. Podle náhledu stěžovatele měl být jeho opravný prostředek odvolacím soudem projednán i přes to, že celková žalovaná částka se skládá z několika samostatně žalovatelných nároků, jejichž výše nedosahuje jednotlivě částky 10.000 Kč. V uvedeném spatřuje stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.

7. Obvodní soud pro Prahu 1 se k ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatel tvrdí Ústavnímu soudu jiné skutečnosti, než které uváděl soudu I. stupně. Nalézací soud se ve svém vyjádření věnoval věcnému posouzení případu.

8. Městský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že jednotlivé části nároku nepřesahovaly částku 10.000 Kč.

8. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tato je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal dobrodiní dané žalobou pro zmatečnost.

10. Stěžovatel využil svého práva repliky a věcně se vyjádřil k právním názorům nalézacího soudu. Ke stanovisku městského soudu zopakoval svoji právní argumentaci z ústavní stížnosti a k argumentaci vedlejšího účastníka uvedl, že podstatnou část jeho námitek nebylo možné napravit žalobou pro zmatečnost.
IV.

11. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. K výše uvedenému Ústavní soud uvádí, že obdobnou ústavní stížností se v minulosti již zabýval pod sp. zn. IV. ÚS 3153/15, v níž dospěl mimo jiné k závěru, že je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§202 odst. 2 o.s.ř.). Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem. . Na těchto závěrech nemíní I. senát Ústavního soudu ničeho měnit. V podrobnostech lze zcela odkázat na závěry vyslovené ve výše uvedeném nálezu.

13. Domáhá-li se stěžovatel též zrušení rozsudku soudu prvního stupně, nutno uvést, že podání ústavní stížnosti je postaveno na principu subsidiarity. Pokud se odvolací soud odvoláním stěžovatele doposud věcně nezabýval, nelze dospět k závěru, že by výše uvedený princip byl naplněn. Z toho důvodu považuje Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2015, č. j. 15 C 73/2014-62, za nepřípustnou (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Městský soud v Praze se bude odvoláním stěžovatele teprve zabývat, přičemž až následně lze uvažovat o vzniku prostoru pro podání ústavní stížnosti. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud věcnou stránku projednávaného případu ústavnímu přezkumu nepodrobil.

14. Namítá-li vedlejší účastník, že v předmětné věci nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky, když nebyla podána žaloba pro zmatečnost, nutno uvést, že tento opravný prostředek nelze v předmětném případě považovat za efektivní. Důvodem je především ta skutečnost, že zde není dán zmateční důvod.

15. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 58 Co 217/2016-92, neboť v odvolacím řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1

Poučení: proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.