I. ÚS 3912/13
I.ÚS 3912/13 ze dne 7. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Alice Müllerové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011, č. j. 14 Co 319/2011 - 61 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 710/2012 - 81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv na lidskou důstojnost podle čl. 10, na pokojný rodinný život podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovné zacházení.

2. Porušení uvedených základních práv stěžovatelka spatřovala v tom, že obecné soudy dospěly k závěru, že výpověď z nájmu bytu, který stěžovatelce a jejímu manželovi doručilo Hlavní město Praha (dále jen "vedlejší účastník") je platná. Výpověď byla odůvodněna tím, že stěžovatelka a její manžel mají více možností bydlení. Stěžovatelka však s tímto závěrem polemizuje, neboť je soudy trestána za to, že si její manžel pořídil prostory pro svoji práci, že obecné soudy staví rekreační účely nad pracovní důvody. Dále poukazuje na to, že dům v H. stěžovatelčin manžel nabyl dříve, než se se stěžovatelkou oženil, a proto k němu stěžovatelka nemá žádná práva.

3. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti shledal, že stěžovatelka se svým manželem zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku, účinného v rozhodné době. Předpokladem naplnění tohoto výpovědního důvodu je nejen to, že nájemce má dva byty, ale také to, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich. Krajský soud i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že stěžovatelka se svým manželem mají dva byty, neboť jsou společnými nájemci bytu, jehož se týká napadená výpověď, a kromě toho jsou i vlastníky bytové jednotky v Praze. Správnost tohoto závěru nebyla zpochybněna ani v řízení před krajském soudem, ani v dovolacím řízení. Spornou otázkou bylo, zda po stěžovatelce a jejím manželovi lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden z těchto bytů. Protože zákon blíže nestanoví důvody, které lze považovat za "spravedlivé", jedná se podle Nejvyššího soudu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pořídí-li si nájemce další byt pro pracovní účely a pro tyto účely ho i užívá, může jít o situaci, kdy na něm nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soud však musí vždy zvážit zjištěné okolnosti v konkrétní věci, přihlédnout nejen k oprávněným zájmům nájemce, ale i pronajímatele. V projednávané věci pak odvolací soud pečlivě posoudil všechny okolnosti významné pro posouzení, zda lze po stěžovatelce a jejím manželovi spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. Nejvyšší soud odkázal na svou další obdobnou judikaturu, přihlédl k tomu, že předmětný byt je bytem obce, že v něm je placeno regulované nájemné, k velikosti obou bytů, i ke skutečnosti, že bytová jednotka, vlastněná stěžovatelkou a jejím manželem v Praze, je zkolaudována jako byt. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na poměry účastníků lze po stěžovatelce a jejím manželovi spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. Námitkami dovolatelů, týkajících se nemožnosti užívání domu v H., se Nejvyšší soud nezabýval, neboť pro rozhodnutí o výpovědi z nájmu postačovalo užívání dvou bytů.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ačkoli v posuzovaném případě stěžovatelka odkazuje na své právo na lidskou důstojnost, na rodinný život a na rovné zacházení, tak jen polemizuje s výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy.

8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Veškeré argumenty stěžovatelky (resp. jejího manžela) byly obecným soudem vypořádány a přesvědčivě vyvráceny. Ústavní soud neshledal, že by závěr obecných soudů, že výpověď z nájmu bytu není neplatná, mohl v posuzovaném případě vést k zásahu do práva stěžovatelky na lidskou důstojnost, na rodinný život či na rovné zacházení.

9. Ústavnímu soudu tak nezbylo než konstatovat, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné základní právo, jehož se stěžovatelka dovolává, a podanou ústavní stížnost proto odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.