I. ÚS 390/05
I.ÚS 390/05 ze dne 31. 1. 2006

N 27/40 SbNU 219
K rozšíření kasační stížnosti po uplynutí doby k jejímu podání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 390/05 ve věci ústavní stížnosti S. N. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 Afs 27/2004-51, jímž byla jako nepřípustná odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost.
Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005 č. j. 6 Afs 27/2004-51 se zrušuje.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.

Stěžovatel uvádí, že napadeným unesením Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta jako nepřípustná jeho kasační stížnost s odůvodněním, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádný z kasačních důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále též "s. ř. s."). Dle stěžovatele Nejvyšší správní soud nevzal v úvahu důvody uvedené v doplnění kasační stížnosti jakožto důvody podané dle názoru Nejvyššího správního soudu po lhůtě dle § 106 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel má také za to, že nemůže obstát názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož nepřicházelo v dané věci v úvahu vyzvat stěžovatele k doplnění kasační stížnosti ve smyslu § 106 odst. 3 s. ř. s., když Nejvyšší správní soud uvedl, že chybějící náležitost kasační stížnosti - datum doručení napadeného rozhodnutí - lze zjistit z obsahu soudního spisu. Stěžovatel považuje takový postup Nejvyššího správního soudu za formální a odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci "Kadlec a další proti České republice 2004". Stěžovatel uvádí, že v okamžiku, kdy byla kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu soudem prvního stupně předána, tak již obsahovala doplněné důvody kasační stížnosti, bylo tedy porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, pokud Nejvyšší správní soud na základě formálně chybějících důvodů, které mu byly v okamžiku projednávání již známy, kasační stížnost odmítnul a soudní ochranu stěžovateli neposkytl. Stěžovatel tvrdí, že mu bylo tedy upřeno právo na spravedlivý proces, když se Nejvyšší správní soud nezabýval důvody uvedenými v doplnění kasační stížnosti, přestože byly doplněny ve lhůtě dle § 106 odst. 3 s. ř. s.

Stěžovatel tvrdí, že odmítnutím kasační stížnosti Nejvyšší správní soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a dále práva zakotvená v čl. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Čl. 3 Ústavy České republiky zní: Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.

Čl. 4 Ústavy České republiky zní: Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vyjádření Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve lhůtě dvou týdnů podle § 106 odst. 2 s. ř. s. podal stěžovatel kasační stížnost, z jejíhož obsahu bylo nepochybné, že stěžovatel namítá pouze nicotnost napadeného usnesení z důvodu absence podpisu předsedkyně senátu. Toto tvrzení stěžovatele představovalo samo o sobě zřetelně vyjádřený kasační důvod - tvrzení nicotnosti napadeného usnesení z důvodu tvrzené absence podpisu předsedkyně senátu na vyhotovení, které bylo stěžovateli doručeno. Tento kasační důvod však nelze ani při nejvyšší míře příznivosti posouzení obsahu kasační stížnosti podřadit pod žádný z kasačních důvodů, jež jsou uvedeny v § 103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Odmítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti se opíralo o § 104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož není v takovém případě kasační stížnost přípustná, aniž by bylo zapotřebí před rozhodnutím o odmítnutí kasační stížnosti stěžovatele k jakémukoli doplnění vyzývat. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení kromě samotných bezprostředních důvodů svého rozhodnutí uvedl, v jakém případě se soudy ve správním soudnictví zabývají nicotností (tj. toliko ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů), navíc však vyjádřil i obiter dictum, v němž se snažil stěžovateli objasnit, proč napadené usnesení Městského soudu v Praze nicotným není. Tím Nejvyšší správní soud plně dostál své úloze, jež mu je zákonem svěřena ve správním soudnictví, respektoval zákonnou úpravu a stěžovateli právo na soudní ochranu neústavním způsobem neupřel; v odůvodnění svého rozhodnutí navíc ve shora uvedených ohledech postupoval nadstandardně. Tvrdí-li stěžovatel, že se měl Nejvyšší správní soud zabývat i jeho podáním ze dne 20. 4. 2004, pak tento závěr oporu v zákoně, jímž je konkrétní způsob poskytování soudní ochrany ve správním soudnictví upraven, tedy v s. ř. s., ani zčásti nemá. Toto podání totiž bylo učiněno po lhůtě podávané z § 106 odst. 2 s. ř. s., v níž lze podat kasační stížnost. Ta uplynula dne 2. 1. 2004. Bylo-li shledáno, jak již shora Nejvyšší správní soud uvedl, že sama kasační stížnost všechny zákonem stanovené náležitosti pro její projednání splňuje, a to včetně uvedení kasačního důvodu, pak výzvy podle § 106 odst. 3 s. ř. s. nebylo třeba činit. Pravidlo o lhůtě pro doplnění kasační stížnosti uvedené v § 106 odst. 3 s. ř. s. se tak nemohlo uplatnit. Pokud by se stěžovatelovým podáním Nejvyšší správní soud přesto zabýval, porušil by tím zásadu koncentrace řízení o kasační stížnosti, jež je jednou ze základních zásad, na nichž je řízení o kasační stížnosti postaveno. To ostatně Nejvyšší správní soud stěžovateli vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Nemůže být tedy při posuzování kasační stížnosti rozhodujícím, zda jsou Nejvyššímu správnímu soudu známy stěžovatelovy výhrady proti rozhodnutí soudu, které je kasační stížností napadáno, jak uvádí stěžovatel, ale zda pro tyto výhrady lze kasační stížnost podat a zda byly uplatněny ve lhůtě, která je stanovena. Pokud se tedy podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý může domáhat u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem svého práva, přitom podle odstavce 4 téhož ustanovení podmínky a podrobnosti upravuje zákon, pak za situace, kdy je rozsah přezkumu, v daném případě realizovaného Nejvyšším správním soudem, vázán ve lhůtě uplatněnými přípustnými kasačními důvody, potom Nejvyšší správní soud nemohl pochybit, pokud zákonným způsobem s poukazem na konkrétní ustanovení soudního řádu správního kasační stížnost odmítl.

Ministerstvo financí se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření neuvedl žádné nové skutečnosti, které by nebyly stěžovateli již z odůvodnění napadeného rozhodnutí známy, dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba zaslat toto vyjádření stěžovateli k replice.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 120/2003, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti:

Stěžovatel napadl kasační stížností ze dne 29. 12. 2003 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003 č. j. 6 Ca 120/2003-32, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 2. 2003, č. j. 184/46 007/2002, kterým bylo rozhodnuto o nepovolení přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 10. 1999 č. j. 4134/99/FŘ/130. V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení Městského soudu v Praze je rozhodnutím nicotným, neboť mu chybí podstatná náležitost, a sice podpis předsedkyně senátu JUDr. K. Ch. V doplnění kasační stížnosti učiněném dne 20. 4. 2004 pak stěžovatel rozšiřuje původně uplatněné důvody tak, že Městský soud v Praze se nezabýval všemi stěžovatelem v žalobě uplatněnými námitkami, konkrétně tvrzenou nicotností rozhodnutí vedlejšího účastníka. Stěžovatel dovozuje, že byl napadeným usnesením Městského soudu v Praze zkrácen na svém právu, aby byla jeho věc spravedlivě vyřízena v souladu se zákonem, dále namítá nepřípustnost analogie, kterou Městský soud v Praze použil, a věcně zpochybňuje rozhodnutí vedlejšího účastníka. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítnul, když dospěl k závěru, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí žádný z kasačních důvodů podávaných z § 103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Podání doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 4. 2004, kterými byl původně uplatněný kasační důvod rozšířen, pak bylo učiněno po lhůtě podávané z § 106 odst. 2 s. ř. s., v níž lze podat kasační stížnost, proto k tomuto následnému podání Nejvyšší správní soud nemohl přihlížet.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť postupem Nejvyššího správního soudu došlo k stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

V dané věci má Ústavní soud za to, že Nejvyšší správní soud nepostupoval v souladu se zákonem (soudním řádem správním), když kasační stížnost stěžovatelky odmítl s odkazem na § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že lhůta pro podání kasační stížnosti je současně lhůtou pro vymezení přezkumu, v jakém může Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze přezkoumat, tedy lhůtou, v níž jedině může (s výjimkou stanovenou v § 106 odst. 3 s. ř. s.) stěžovatel kasační stížnost doplnit.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že bylo- li napadené usnesení stěžovateli doručeno dne 19. 12. 2003, pak lhůta pro podání kasační stížnosti a tím i pro vymezení přezkumu, v jakém mohlo být Nejvyšším správním soudem napadené usnesení Městského soudu v Praze přezkoumáno, uplynula dne 2. 1. 2004. Není zřejmé, o jaké zákonné ustanovení Nejvyšší správní soud tento svůj závěr opřel, když ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s. pouze stanoví, že kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kdy ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. výslovně uvádí, že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby, v řízení o kasační stížnosti soudní řád správní takovou koncentraci řízení nezakotvuje. O rozšíření kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené a rozšíření důvodů kasační stížnosti se hovoří pouze v ustanovení § 106 odst. 3 s. ř. s., a to v souvislosti s výzvou soudu k doplnění náležitostí kasační stížnosti v jednoměsíční lhůtě. Tato jednoměsíční lhůta má zákonem jednoznačně stanovený počátek, a to okamžikem doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání; pokud taková výzva nebyla vůči stěžovateli soudem učiněna, nelze na danou věc ustanovení § 106 odst. 3 věty druhé, podle kterého může stěžovatel rozšířit kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen v této lhůtě, aplikovat. Pochybení Nejvyššího správního soudu tedy spočívá v tom, že k obsahu podání stěžovatele ze dne 16. 4. 2004 bez jakékoli zákonné opory nepřihlížel a v něm nově stěžovatelem uvedené důvody kasační stížnosti [ať již jsou kasačními důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) - e) s. ř. s. či nikoli - posouzení této otázky je úkolem obecného, nikoli Ústavního soudu] nebral při svém rozhodování v úvahu.

Ve světle výše uvedeného je třeba nahlížet i na námitku stěžovatele, že pokud nebyl vyzván Nejvyšším správním soudem k doplnění náležitostí kasační stížnosti, tedy údaje o doručení napadeného rozhodnutí, byl takový postup k tíži stěžovatele a ve svém důsledku dle stěžovatele vedl k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Jakkoli kasační stížnost stěžovatele neobsahovala údaj o tom, kdy mu bylo kasační stížností napadené rozhodnutí doručeno, přičemž se jedná o náležitost, kterou musí kasační stížnost dle § 106 odst. 1 s. ř. s. obsahovat, dává Ústavní soud za pravdu Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že se jedná o údaj, ohledně něhož není třeba stěžovatele vyzývat postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s., neboť se jedná o údaj, který je obsahem spisu předkládaného Nejvyššímu správnímu soudu příslušným krajským soudem k rozhodnutí o kasační stížnosti; absence takové výzvy ze strany Nejvyššího správního soudu (která, jak je zřejmé právě v dané věci, mnohdy závisí pouze na úvaze soudu, zda formálně vyzvat stěžovatele k doplnění kasační stížnosti, či se spokojit s údaji obsaženými ve spise) však nemůže být důvodem, proč by stěžovatel nemohl rozšířit důvody kasační stížnosti.

Pokud Nejvyšší správní soud odůvodňuje svůj postup zásadou koncentrace řízení o kasační stížnosti, má Ústavní soud za to, jak již výše uvedl, že soudní řád správní zakotvuje koncentraci řízení pouze pro případ, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s. Soud tedy nemůže přihlížet k stížnostním námitkám uplatněným po uplynutí lhůty dle § 106 odst. 3 s. ř. s., ledaže by soud tuto lhůtu k včasné a důvodné žádosti stěžovatele prodloužil, nejdéle však o další měsíc (srovnej Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková V., Šolín, M., Správní řád soudní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 280).

Ústavní soud tedy uzavírá, že má za to, že postupem Nejvyššího správního soudu, který odmítl kasační stížnost stěžovatele s odkazem na § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")., byl porušen jednak zákon, tedy citované ustanovení soudního řádu správního, a dále také ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť postupem Nejvyššího správního soudu bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 114), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel i Nejvyšší správní soud vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání, Ministerstvo financí se ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyjádřilo (přičemž bylo Ústavním soudem upozorněno, že pokud se ve stanovené lhůtě v tomto smyslu nevyjádří, má soud v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti tomuto postupu soudu nemá námitek) a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.