I. ÚS 39/05
I.ÚS 39/05 ze dne 24. 10. 2005

N 202/39 SbNU 129
K právu obviněného být slyšen soudem před jeho rozhodnutím o tom, že se ponechává ve vazbě

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 24. října 2005 sp. zn. I. ÚS 39/05 ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. 2 To 98/2004, jímž bylo potvrzeno usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.
I. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 98/2004 porušil ústavně zaručené právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2005 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 2 To 98/2004, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "vrchní státní zastupitelství") ze dne 29. 9. 2004 č. j. 2 VZv 3/2003-2901, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel podle § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ponechává ve vazbě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že vrchní soud rozhodoval, aniž by stěžovatele vyslechl.

Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o opožděnost rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Stěžovatel má za to, že na rozdíl od rozhodování soudu musí být při rozhodování státního zastupitelství relevantní den předání textu rozhodnutí k poštovní přepravě, nikoliv den samotného rozhodnutí. Stěžovatel svůj názor dovozuje z toho, že státní zástupce by mohl na své rozhodnutí uvést jakékoliv datum bez ohledu na skutečnost, zatímco v případě rozhodování soudu existují přehledy projednávaných věcí, vedoucí soudních kanceláří běžně na požádání sdělují obhájcům termíny neveřejných zasedání atd., a proto není třeba mít obavy ze zneužití.

Stěžovatel s odkazem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, že usnesení vrchního soudu se zrušuje a stěžovatel se propouští na svobodu.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo vrchní státní zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedlo, že ve lhůtě stanovené zákonem je nutno o dalším trvání vazby rozhodnout, tedy usnesení vydat, nikoliv oznámit. To vyplývá jednak z dikce zákona, jednak i z právní teorie (Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád. Komentář. 4. vydání, 2002, str. 403 a 405). Napadené usnesení vrchního státního zastupitelství bylo v zákonem stanovené lhůtě 30. 9. 2004 oznámeno věznici tak, aby bylo nepochybné, že další trvání obviněného ve vazbě je v souladu se zákonem. Z toho je zřejmé, že liché jsou i obavy obhájce stěžovatele z možného antedatování rozhodnutí, nehledě na vznik trestní odpovědnosti, pokud by snad k takovému postupu orgánu činného v trestním řízení došlo. Vrchní státní zastupitelství dle svého vyjádření považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhlo její odmítnutí.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil též vrchní soud. V otázce včasnosti vrchní soud pouze odkázal na své usnesení. V otázce slyšení obviněného v řízení o trvání vazby odkázal na "aktuální judikaturu Ústavního soudu", zejména na usnesení ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 547/03, a dále na usnesení Nejvyššího soudu vydaného v této trestní věci dne 27. 7. 2004 sp. zn. 11 Tvo 34/2004 ohledně Mgr. D. T. a dne 19. 8. 2004 sp. zn. 11 Tvo 38/2004 ohledně obviněných M. T. a T. K. Vrchní soud závěrem svého vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
III.

Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal část spisu vrchního státního zastupitelství sp. zn. 2 VZv 3/2003. Na jeho základě Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele bylo porušeno.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, pokud jde o opožděnost rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, ani s jeho názorem, že při rozhodování státního zastupitelství je pro dodržení lhůty pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě relevantní den předání takovéhoto rozhodnutí k poštovní přepravě. Ústavní soud naopak konstatuje, že vrchní soud se s námitkou stěžovatele ve svém usnesení řádně vypořádal (viz str. 2 usnesení vrchního soudu), a sdílí jeho názor, že relevantní v dané věci je, kdy byl daný úkon učiněn. Námitky stěžovatele je třeba v tomto bodě odmítnout, neboť není podstatné, zda státní zastupitelství mohou data svých rozhodnutí snadněji falšovat než soudy, nýbrž je třeba vycházet z požadavků vyplývajících z trestního řádu a ústavně zaručených práv a svobod, čemuž bylo, pokud jde o včasnost rozhodování vrchního státního zastupitelství v rámci tříměsíční lhůty, učiněno zadost.

Ústavní soud však musí přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.), ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost na tento nález odkazuje.

Jak vyplývá ze spisu vrchního státního zastupitelství, vrchní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení vrchního státního zastupitelství bez jeho slyšení. Absence osobního slyšení způsobila porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pokud jde o odkaz vrchního soudu na starší judikaturu, Ústavní soud ji považuje za překonanou citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 45/04.

Ústavní soud také konstatuje, že ze spisu vrchního státního zastupitelství plyne, že stěžovatel byl z vazby v mezidobí po podání ústavní stížnosti již propuštěn. Proto chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele, čímž ztratila ústavní stížnost, pokud jde o návrh na zrušení usnesení vrchního soudu a propuštění z vazby, své opodstatnění (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 473/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 105).

IV.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že vrchní státní zastupitelství a vrchní soud daly souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatel se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ač byl poučen, že pokud tak neučiní, bude jeho souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl tak, že konstatoval porušení základních práv stěžovatele. Další návrhy stěžovatele Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, neboť v mezidobí byl stěžovatel z vazby propuštěn.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.