I. ÚS 389/05
I.ÚS 389/05 ze dne 19. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. L., zastoupené JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem Hybernská 9, Praha 1, proti výroku o nákladech řízení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.5.2004, sp. zn. 11 C 174/2003, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.5.2005, sp. zn. 62 Co 502/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že došlo k porušení jejího právo na spravedlivý proces, a to zejména dle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina") a domáhá se jejich zrušení.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, v záhlaví označeném, byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 6 945 180,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena tím, že žalovaná strana prodala pozemky, na něž uplatnila stěžovatelka restituční nárok. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit je žalované straně ve výši 135 905,- Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, které směřovalo nejprve do všech jeho výroků. Při jednání u odvolacího soudu však vzala zpět odvolání do výroku o věci samé. Proto odvolací soud co do této části napadeného rozhodnutí odvolací řízení zastavil a dále rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil s tím, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované straně náklady odvolacího řízení ve výši 161 727,- Kč.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil v postavení účastníka řízení před Ústavním soudem Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze a v postavení vedlejšího účastníka Městská část Praha 6.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah svého v záhlaví citovaného rozsudku. Městský soud v Praze uvedl ve vyjádření, že odmítá tvrzní stěžovatelky, že by bylo nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, což mělo mít za následek porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces; pokud jde o dotčené výroky, odkázal na odůvodnění svého usnesení. Městská část Praha 6 se vyjádřila zejména v tom smyslu, že bylo na úvaze obou soudů, aby posoudily možnost případného použití ust. § 150 o.s.ř. a nestanovily neúspěšné žalobkyni povinnost hradit náklady řízení; toto posouzení též učinily, své úvahy odůvodnily a dospěly k závěru, jenž je napadán ústavní stížností. Městská část v závěru svého vyjádření navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.

Ústavní soud konstatuje, že tato vyjádření neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti - oproti napadeným rozhodnutím - a proto je nevzal za základ svého zjištění a rozhodnutí.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky v tom směru, že soudy měly v dané věci aplikovat ust. § 150 o.s.ř. (dále jen "dané ustanovení"); ta skutečnost, že nebylo dané ustanovení v předmětné věci aplikováno, znamená - podle stěžovatelky - nahodilost a libovůli a porušení práva na spravedlivý proces. Stejné námitky přitom stěžovatelka uvedla již před odvolacím soudem.

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem (srov. např. I. ÚS 633/05).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně výlučnou doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. I. ÚS 633/05). V dosavadní judikatuře interpretoval Ústavní soud pojem svévole zejména ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů soudů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, či v případě interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. III. ÚS 606/04).

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Jak vyplývá z napadeného nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, obvodní soud postupoval dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., jestliže přiznal náhradu nákladů řízení žalované straně. Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., "účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl." Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta, byla procesně plně úspěšnou stranou strana žalovaná a soud prvního stupně tak mohl přistoupit k aplikaci ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalované straně náhradu nákladů řízení. Tento závěr následně potvrdil i soud druhého stupně.

Pokud stěžovatelka namítá, že nebylo využito postupu dle ust. § 150 o.s.ř., uvádí k tomu Ústavní soud následující. Dané ustanovení je normou výjimečnou, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje maximu, která nabývá v dané věci na významu, že mu jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů a není jim nadřízený, za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nepřísluší do jejich pravomoci a do procesu rozhodování zasahovat, či měnit rozhodnutí, která jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování. To platí i v případě projednávané věci; je totiž zásadně věcí obecného soudu jako soudu procesního, aby uvážil, zda dané výjimečné ustanovení aplikuje či nikoliv. Je tedy v principu na obecných soudech, aby tento předpis eventuálně uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení. Jestliže obecné soudy postupovaly v jeho intencích a své rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze ve skutečnosti, že toto ustanovení nebylo použito, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává (srov. např. III. ÚS 619/2000, IV. ÚS 37/02).

Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (§ 150 o.s.ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. IV. ÚS 397/05). V této souvislosti Ústavní soud - s ohledem na danou věc - uvádí, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí námitkou stěžovatelky (ohledně nepoužití ust. § 150 o.s.ř. soudem prvního stupně) řádně a náležitě zabýval, neboť se této otázce věnoval velmi důkladně a podrobně téměř na celé jedné straně svého rozhodnutí. Odvolací soud však neshledal stěžovatelkou namítané skutečnosti takovými důvody, jaké má na mysli ust. § 150 o.s.ř. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem obecného soudu o nepoužití ust. § 150 o.s.ř. neztotožnila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla.

Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl..

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.