I. ÚS 388/05
I.ÚS 388/05 ze dne 20. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 5 To 528/2004, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 7. 2004, čj. 2 T 591/2000 - 252, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se V. J. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že si u firmy FLAGA - PLYN, s. r. o., objednal a odebral šest kusů závěsných kotlů v celkové částce 226 911,08 Kč, kterou nezaplatil. Objednávku opatřil razítkem společnosti DOSS, s. r. o., u které dříve pracoval, bez jejího vědomí a souhlasu. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit škodu.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že s ohledem na závěr odvolacího soudu, že "námitka obhajoby, že trestné činnosti se mohl dopustit někdo jiný, je nepochybně logická", je zjevné, že přetrvávají důvodné pochybnosti o jeho vině. S tím souvisí i fakt, že mu odvolací soud přičetl k tíži využití práva nevypovídat, aniž by přihlédl k tomu, že tak mohl učinit nejen ve svůj prospěch, ale i z důvodu ochrany osoby blízké, např. syna.

Současně navrhl, aby Ústavní soud v řízení postupoval podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§ 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")] a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud ve věci nezjistil žádná pochybení, jež by dosahovala mezí ústavnosti.

Tvrzení stěžovatele, že přetrvávají důvodné pochybnosti o jeho vině a že mu odvolací soud přičetl k tíži využití práva nevypovídat, se nezakládá na pravdě. Odvolací soud pouze konstatoval, že námitka stěžovatele, že trestné činnosti se mohl dopustit někdo jiný, je sice logická, ale v dané věci stěžovatel o jiném pachateli nemluvil a z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že podvodného jednání se dopustil právě on sám a jeho vina tak byla postavena najisto.

Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů vybočila z mezí ústavnosti a porušila ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, konkrétně čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny dojít nemohlo, neboť se jedná o ustanovení, které dopadá na rozhodnutí veřejné správy. V projednávané věci stěžovatel napadl rozhodnutí obecného soudu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledal věcné ani zákonné důvody pro postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.