I. ÚS 3858/12
I.ÚS 3858/12 ze dne 17. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele DAVAL, spol. s r. o., IČ 00546071, se sídlem Jízdárenská 590, Vyškov, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 17 Co 86/2012-250, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud"), kterým byl změněn výrok II. usnesení Okresního soudu ve Vyškově (dále také "soud prvního stupně") ze dne 19. 1. 2012, č. j. 7 C 161/2007-247, tak že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému Městu Vyškov, IČ: 00292427, se sídlem Masarykovo nám. 1, Vyškov, náklady řízení ve výši 326 268,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále princip rovnosti, garantovaný čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce. Podáním ze dne 25. 4. 2007 se u Okresního soudu ve Vyškově po výše uvedeném žalovaném domáhal uhrazení částky ve výši 32 458 612,- Kč. V průběhu řízení opakovaně požádal o osvobození od soudního poplatku (který byl stanoven částkou 1 000 000,- Kč) s odůvodněním, že jeho finanční a majetkové poměry mu neumožňují takovou částku uhradit. Soud těmto návrhům nevyhověl a usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 1. 2012, č. j. 7 C 161/2007-247, bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Soud prvního stupně výrokem II. dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto výroku žalovaný podal odvolání. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání žalovaného vyhověl a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen mu nahradit náklady řízení ve výši 326 268,- Kč. V odůvodnění měl uvést, že zavinění zastavení soudního řízení je možno zkoumat pouze z procesního hlediska.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom základní zásady ovládající rozhodování o nákladech řízení, tedy zásady úspěchu ve věci. V této souvislosti však doplňuje, že náhrada se má týkat pouze účelně vynaložených nákladů. S tím rovněž spojuje závěr, že procesní obrana je účelná pouze tehdy, je-li zřejmé, že spor bude meritorně projednáván. Proto se domnívá, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud nezohlednil specifika předmětného nalézacího řízení, jeho výsledek a specifika na straně účastníků. Zejména uvádí, že ve vztahu k výroku o nákladech řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, pokud náklady právního zastoupení žalovaného byly považovány za potřebné pro účelné bránění práva. Stěžovatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu vydaný ve věci sp. zn. III ÚS 3000/11, dle nějž nikoliv každé zastoupení účastníka advokátem lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V souzené věci bylo řízení skončeno dříve, než došlo k meritornímu projednání sporu. Žalovaný si tak dle stěžovatele právní zastoupení zajistil předčasně, úkony zástupce navíc označuje za účelové a nadbytečné, nikoliv tedy nutné k řádnému bránění práva. K účelnosti zastoupení konečně dodává, že struktura žalovaného, tedy Města Vyškova, zahrnuje nejméně dva odbory, jejichž zaměstnanci jsou dostatečně odborně způsobilí, aby mohli žalovaného před soudem řádně reprezentovat.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.

Z předloženého usnesení a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že výrokem I. usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 1. 2012, č. j. 7 C 161/2007-247 bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele na náhradu škody ve výši 32 458 612,- Kč, a to pro nezaplacení soudního poplatku. Výrokem II. bylo dle § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dále rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Proti výroku II. tohoto usnesení žalovaný podal odvolání. V něm zejména vyjádřil svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, neboť neodpovídají právní úpravě. Dle jeho názoru šlo o jednoznačný případ zastavení řízení pro důvody na straně žalobce. V souvislosti se soudním řízením mu navíc vznikly zcela opodstatněné náklady týkající se zejména vyhledání právní služby a vyjádření se k žalobě. Stěžovatel se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřil.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 17 Co 86/2012-250, byl výrok II. usnesení soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 326 268,- Kč. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že řízení bylo správně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Vyjádřil však svůj nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení. Konkrétně uvedl, že soud pochybil rozhodováním podle § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud totiž soud rozhoduje o nákladech zastaveného řízení (bez ohledu na důvod), má se v prvé řadě zabývat otázkou, zda některý z účastníků toto zastavení zavinil, přičemž otázku zavinění lze zkoumat výlučně z pohledu procesního. Nesplnění poplatkové povinnosti jednoznačně řadí do kategorie žalobcem zaviněných důvodů zastavení řízení. Mělo být tedy rozhodováno podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu, dle nějž platí, že pokud některý z účastníků zavinil zastavení řízení, je povinen hradit jeho náklady. V odůvodnění je dále řádně rozvedeno, na základě čeho odvolací soud dospěl ke konkrétní částce, která má byt žalovanému nahrazena.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Krajského soudu v Brně Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani, pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Stejné závěry lze učinit i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního řízení soudního, a proto se i na něj musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.

V souzené věci však k zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvádí, z jakých důvodů bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu a nikoliv tedy podle § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Tomuto závěru nelze nic vytknout a Ústavní soud se s ním ztotožňuje. Pokud účastník řízení procesně zavinil (resp. splnil předpoklady) jeho zastavení, není žádný důvod pro nepřiznání náhrady nákladů ostatním účastníkům. Ústavní soud na tomto místě souhlasí s tvrzením stěžovatele, že předmětem náhrady mají být pouze ty náklady, které byly vynaloženy účelně a souvisí s řádným bráněním práva.

K ostatním argumentům Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel je mohl uplatnit ve svém vyjádření k odvolání žalovaného. Z předloženého usnesení Krajského soudu v Brně je však zřejmé, že stěžovatel se k odvolání písemně nevyjádřil.

Ústavní soud dále uvádí, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele o předčasném právním zastoupení žalovaného. Oprávnění právního zastoupení se totiž vztahuje na celé soudní řízení, nikoliv tedy pouze na ty fáze, ve kterých se soud dle stěžovatele věcí meritorně zabývá.

K argumentu týkajícímu se účelnosti nákladů souvisejících s právním zastoupením žalovaného Ústavní soud uvádí, že v souzené věci nebyl dán důvod náhradu těchto nákladů nepřiznat. Je skutečně pravdou a Ústavní soud se s těmito závěry ztotožňuje, že nikoliv každé právní zastoupení je nutné pro účelné bránění práva. S tím souvisí i dříve vyslovený závěr, že "obecné soudy musejí vyvažovat mezi obecným principem vzniku práva na náhradu nákladů řízení ve sporu zvítězivší straně a potřebou korigovat jeho výši či dokonce samotný základ. Tato "potřeba korekce" však může vyvěrat toliko z existence důvodu zvláštního zřetele hodného, záležejícího v jedinečných okolnostech během řízení najevo vyšlých (§ 150 o. s. ř.). Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady řízení jako náklady účelně resp. důvodně vynaložené" (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 3000/11). Podstata stížnosti vychází jednak z označení úkonů zástupce žalovaného za účelové, jednak z označení nákladů vzniklých v souvislosti se zastupováním za neúčelné. K prvnímu tvrzení Ústavní soud uvádí, že vychází pouze ze stěžovatelova subjektivního posouzení. Relevanci má však druhé tvrzení, bezprostředně se týkající otázky, zda i město jako subjekt procesního vztahu může být v řízení zastoupeno a zda náklady takového zastoupení lze považovat za účelně vynaložené. Z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr o neúčelnosti nákladů vynaložených na zastoupení státu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 1215/10) nebo statutárních měst (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2396/09). Z uvedených nálezů však vyplývají další otázky, které musí být rovněž vzaty v úvahu. Ústavní soud např. uvedl, že je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V uvedeném řízení nebylo Město Vyškov v pozici žalobce, nýbrž žalovaného. Nemohlo tudíž předem ovlivnit, zda k zahájení řízení a následnému vzniku nákladů dojde. V souzené věci rovněž nebylo subjektem určujícím předmět sporu. Za situace, kdy (nikoliv statutární) město v pozici žalovaného čelilo podání žaloby na náhradu škody ve výši čítající desítky milionů korun, nelze za protiústavní označit takové rozhodnutí soudu, kterým byla tomuto městu přiznána náhrada nákladů řízení souvisejících s právním zastoupením.

Ze stejných důvodů pak vyplývá i závěr, že usnesením odvolacího soudu nebylo porušeno ani právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud rovněž neshledal důvodným tvrzení o zásahu do práva na rovnost v řízení, garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

IV.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.