I. ÚS 385/05
I.ÚS 385/05 ze dne 17. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Tdo 217/2005, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 50 To 150/2004, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 9 T 96/2003, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se A. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným trestným činem pojistného podvodu podle ustanovení § 250a odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen "TrZ") (výrok I.), trestným činem loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 TrZ (ve výroku II. ) a trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 TrZ (výrok III.). Za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR, usnesením ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Tdo 217/2005, odmítl.

K porušení práva na spravedlivý proces došlo, podle stěžovatele, tím, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy v přípravném řízení. Zejména se jednalo o výslechy svědků, kteří měli potvrdit jeho tvrzení, že se stíhaného skutku nedopustil. Svědci byli vyslechnuti až v řízení před soudem, ale časový odstup negativně poznamenal jejich důkazní hodnotu. Proti sobě tak stála pouze výpověď stěžovatele, který trestnou činnost popřel, a M. B. (dále též "poškozený"). Stěžovatel provedl vlastní hodnocení provedených důkazů a dospěl k závěru, že žádný nesvědčí ve prospěch výpovědi poškozeného. Částku 14 000,-- Kč získal od poškozeného pod záminkou výměny za Eura, nikoli za použití násilí. Ostatně i z výpovědi svědkyně T. A. a z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že nedošlo ke zranění ani ke škodě na zařízení baru. Předávání peněz poškozeným stěžovateli měl částečně potvrdit svědek R. T., jehož výslech stěžovatel navrhoval, ale návrh byl zamítnut, stejně jako návrh na výslech policejního komisaře poručíka P. F.

K výzvě Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR, odvolací soud a soud prvního stupně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, neboť argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou stále stejné, s nimiž se již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Nejvyšší soud ČR doplnil, že v řízení o dovolání nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Právní závěry obecných soudů nebyly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a nebyla zjištěna ani jiná existence vad, která by byla podřaditelná pod stěžovatelem uvedený dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Proto bylo dovolání odmítnuto.

Po přezkoumání spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 9 T 96/2003, a obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost směřuje výlučně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 TrZ. Tento skutek spáchal tím, že dne 18. 5. 2003 v Plzni přistoupil k barmanovi M. B. Požádal jej o rozměnění bankovek na drobné mince, aby mohl nadále hrát na automatech. V okamžiku, kdy poškozený otevřel zásuvku s penězi, stěžovatel do něj strčil a poškozený spadl na odpadkový koš. Poté stěžovatel vzal z otevřené zásuvky skleničku s bankovkami v celkové hodnotě 14 000,-- Kč.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatel fakticky opakuje námitky, s nimiž se již obecné soudy náležitým způsobem vypořádaly. Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli v jeho trestní věci nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení. Toto právo každému zaručuje, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel, věc bude projednána před nezávislým a nestranným soudem, účastník řízení bude mít možnost předstoupit před soud a předestřít svoje důkazní návrhy a soud má povinnost o důkazních návrzích rozhodnout a svá rozhodnutí patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na to, aby věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o právech a povinnostech jednotlivce. Právo na spravedlivé soudní řízení není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, o nichž bylo řádně rozhodnuto a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížnost je fakticky pouhým nesouhlasem s výsledkem trestního řízení, což ovšem samo o sobě porušení práva na spravedlivý proces nemůže založit.

K námitce stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud dodává, že je zcela na úvaze obecných soudů, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů je možno učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele.

V dané věci soud prvního stupně zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechem shora uvedených svědků samostatným usnesením dne 16. 4. 2004 (č. l. 224 spisu). S tvrzením stěžovatele, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo již v přípravném řízení, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy a byly provedeny až v řízení před soudem, se vypořádal odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku poukázal na novelu trestního řádu, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která, právě s ohledem na spravedlivý proces a z něho vyplývající zásady ústnosti a veřejnosti, přesunula těžiště dokazování do řízení před soudem. Tomu také odpovídal postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Navrhované doplnění nepovažovaly orgány činné v trestním řízení za nutné a odmítly je, neboť výsledky vyšetřování byly postačující k podání obžaloby (§ 166 odst. 1 TrŘ) a dostatečně odůvodňovaly postavení stěžovatele před soud (§ 176 odst. 1 TrŘ).

Ústavní soud neshledal důvodné ani tvrzení stěžovatele, že peníze nezískal násilím, neboť v opačném případě by muselo dojít ke vzniku zranění nebo škody, a to i vzhledem k prostoru, který je v baru. V tomto směru obecné soudy uvedly, že při fyzickém ataku stěžovatele vůči poškozenému (odstrčení) nemuselo nutně dojít ke škodě a zranění. K odstrčení a zavrávorání nebylo potřeba většího prostoru a stačil prostor baru, jak vyplynulo z provedené fotodokumentace a výpovědi svědků (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Právě zmíněný fyzický atak užitý stěžovatelem proti poškozenému, který předcházel zmocnění se peněz (věci), je násilím ve smyslu trestného činu loupeže. Ne vždy je při použití násilí způsobeno zranění nebo škoda. S takovou situací počítá i základní skutková podstata loupeže, kterou stěžovatel naplnil svým jednáním. Pokud by stěžovatel způsobil svým jednáním zranění nebo škodu, musely by se obecné soudy vypořádat s otázkou, zda stěžovatel nenaplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) TrZ.

Obecné soudy, zejména soud prvního stupně, se rovněž vypořádaly s otázkou věrohodnosti výpovědi poškozeného. V rámci hodnocení důkazů konstatovaly, že poškozený stěžovatele osobně neznal a neměl důvod půjčovat mu peníze. Před každou výpovědí byl vždy řádně poučen o trestně právních následcích křivé výpovědi a neměl důvod vystavovat se riziku trestního stíhání, aby se vyhnul stěžovatelem tvrzené ztrátě krátkodobého zaměstnání. Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného a vině stěžovatele, znovu opakovat a odkazuje na ústavně konformní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5 - 6), zejména když stěžovatel své argumenty, uváděné již v rámci své obhajoby a podaném odvolání a dovolání, nijak nerozšířil.

V daném případě byl stěžovatel stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), bez porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, který je odůvodněn v souladu s pravidly logiky, zákonem a nevykazuje znaky libovůle.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.