I. ÚS 3846/12
I.ÚS 3846/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti K. L., zast. Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou, sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012 č. j. 25 Cdo 850/2010-512, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. září 2007 č. j. 59 Co 301/2006-341 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. března 2006 č. j. 5 C 132/94-289, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a domáhala se jejich zrušení. K věci uvedla, že už v roce 1994 podala návrh, kterým se domáhala, aby žalovaná byla povinna odstranit její štítovou zeď postavenou na stěžovatelčině obvodové zdi, dále odstranit navážku hlíny od jejího domu a zaplatit na náhradě škody původně částku 20 000 Kč, posléze rozšířenou na částku 75 819 Kč. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") žalobu ohledně odstranění zdi a navážky zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 37 909,50 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Stěžovatelka rozsudek okresního soudu napadla odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně tak, že řízení ohledně požadavku odstranění štítové zdi zastavil, v ostatním ho zrušil a věc vrátil okresnímu soudu. Následně rozhodl okresní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že žalobu zamítl. O stěžovatelčině odvolání rozhodl krajský soud tak, že potvrdil zamítavý výrok o povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce náhradu škody, výrok o zamítnutí žaloby ohledně určení vlastnictví stěžovatelky k obvodové štítové zdi a související výroky zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně. Proti zamítavému výroku podala stěžovatelka dovolání. Poté bylo rozsudkem okresního soudu rozhodnuto tak, že stěžovatelka je vlastnicí obvodové zdi, žaloba na určení, že je vlastnicí štítové zdi postavené nad obvodovou zdí, byla zamítnuta, krajský soud na základě jejího odvolání rozhodl, že je vlastnicí obvodové i štítové zdi. Stěžovatelčino dovolání, které podávala v souladu s poučením krajského soudu, bylo odmítnuto.

Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 13 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Svoje tvrzení pak konkretizuje a odůvodňuje (str. 5 až 8 ústavní stížnosti), zejména se koncentruje na skutečnost, že nebyla v řízení poučena ve smyslu občanského soudního řádu, přičemž žaloba o zaplacení požadované částky byla zamítnuta s odůvodněním, že neprokázala porušení právní povinnosti na straně žalované, tedy pro neunesení důkazního břemene. Posléze obsáhle polemizuje se závěry znaleckého posudku, zpracovaného Ústavem soudního inženýrství VUT, a zdůrazňuje, že s jejími námitkami se odvolací soud nevypořádal. Vzhledem k absenci procesního poučení si stěžovatelka nechala na počátku r. 2008 vyhotovit další znalecký posudek, který podporuje její námitky, z čehož dovozuje, že byly důvodné, přesto je odvolací soud bez dalšího odmítl, čím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Rovněž namítá, že odvolací soud nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost, což vedlo k porušení práva na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy.

V závěru poukazuje též na dobu trvání sporu, zejména že o jejím dovolání rozhodl Nejvyšší soud až po 4 letech od jeho podání, čímž došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a poukazuje na důsledky nesprávného poučení krajským soudem o přípustnosti dovolání. V této partii také namítá, že v důsledku průtahů v soudním řízení bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví, protože stav nemovitostí je plynutím doby výrazně ovlivněn, samotné řízení stěžovatelce znemožňovalo činit výraznější zásahy do nemovitostí a s ohledem na její věk není schopna po skončení sporu se o nemovitosti náležitě postarat.

Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 13 Úmluvy: Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.

II.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou z roku 1994 domáhala, aby žalované M. V. (v průběhu sporu zemřela a na jejím místě vystupují Z. V. st. a Z. V. ml.) byla uložena povinnost odstranit štítovou zeď postavenou na obvodové zdi stěžovatelčina domu, odstranit navážku hlíny od tohoto domu a zaplatit částku (v průběhu řízení zvýšenou) 75 819 Kč. Žalobu odůvodňovala skutečnostmi, vyplývajícími z výstavby domu prováděné rodiči žalované v roce 1938, že navážka hlíny způsobuje vlhnutí zdiva stěžovatelčina domu a opadávání omítky. Žalovaná vlastnictví zdi stěžovatelkou nezpochybňovala, povinnost zaplatit požadovanou částku odmítala, vlhnutí zdi bylo způsobeno v důsledku nečinnosti právních předchůdců stěžovatelky, a tím, že v domě od 70. let nikdo nebydlel, dům je nevětraný. Okresní soud nejprve v roce 2000 zamítl povinnost odstranit část štítové zdi, navážku, zaplatit částku 37 909,50 Kč, vyhověl žalobě co do částky 37 909,50 Kč, Krajský soud v Brně pak zastavil řízení v části týkající se odstranění zdi, a protože stěžovatelka uplatnila nový návrh na určení svého vlastnictví, ve zbývající části vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Po provedeném dokazování, včetně vyhotovení znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku, okresní soud zamítl žalobu na určení vlastnictví pro nedostatek naléhavého právního zájmu a o uložení povinnosti zaplatit požadovanou sumu nesplnění předpokladů odpovědnosti za škodu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III. a IV.). Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, odmítající nedostatek naléhavého právního zájmu na určení jejího vlastnictví ke zdi, a výrok o zamítnutí náhrady škody považuje za nepřezkoumatelný, protože nebyly zohledněny její výtky vůči znaleckým posudkům. Krajský soud shledal, že soud prvního stupně zamítl určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž by stěžovatelku poučil podle § 118a obč. soudního řádu, a konstatoval, že tato procesní vada nemá vliv na další průběh řízení, protože on sám má za to, že stěžovatelka naléhavý právní zájem na určovací žalobě prokázala, a z tohoto důvodu v této části prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II., stejným výrokem zrušil i všechny výroky prvostupňového soudu o nákladech řízení). Výrokem I. krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v části, kterým byla zamítnuta žaloba požadující zaplacení části 75 815 Kč, protože po zopakování dokazování znaleckými posudky uzavřel, že nebylo prokázáno tvrzené porušení právní povinnosti ze strany žalované (pozn. odvolací soud reagoval též na další stěžovatelčiny námitky vůči znaleckým posudkům). V poučení o opravných prostředcích krajský soud uvedl, že proti výroku I. lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu s odkazem na § 237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu a že proti výroku II. není dovolání přípustné. Stěžovatelka podala proti potvrzujícímu výroku dovolání, jehož přípustnost odvozovala právě z § 237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu, namítala v něm vadu řízení spočívající v absenci poučení, kdy její žaloba byla zamítnuta právě s odůvodněním, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti, tj. pro neunesení důkazního břemene. Namítala, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že znalecký posudek ÚSI VUT vykazuje řadu nedostatků, že se znalci nevypořádali s jejími námitkami, že předložila závěry proti jednotlivým technickým závěrům, avšak odvolací soud neprovedl tento důkaz, navrhla, aby byl proveden důkaz dalším posudkem. Nejvyšší soud objasnil, že stěžovatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, přitom soud prvního stupně rozhodl částečně jinak než v dřívějším rozsudku, jenž byl odvolacím soudem zrušen, avšak ke zrušení došlo z důvodu, že bylo třeba vyřešit nově vznesenou otázku vlastnictví zdi, aniž by ohledně nároku na náhradu škody byl odvolacím soudem vysloven právní názor, jímž by byl soud prvního stupně vázán. Proto Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a zhodnotil, že je nepřípustné, neboť stěžovatelka nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Nejvyšší soud neshledal ani další námitky relevantními, upozornil, že odvolací soud, vycházeje z toho, že stěžovatelka nebyla omezena v navrhování důkazů před odvolacím soudem, provedl navržené důkazy, a důvody, proč dalšímu důkaznímu návrhu nevyhověl, v rozhodnutí uvedl.
III.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (dvě striktní výjimky z tohoto pravidla konstruuje § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno o dvou částech její žaloby - o žalobě na určení vlastnictví zdi a o žalobě na náhradu škody. Pokud jde o určení vlastnického práva stěžovatelky ke sporné zdi, tak krajský soud výrokem II. rozsudku ze dne 19. 9. 2007 č. j. 59 Co 301/2006-341 zrušil tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta, dále zrušil i všechny výroky o náhradě nákladů řízení a věc vrátil okresnímu soudu. Z toho vyplývá, že v této části směřuje ústavní stížnost do výroků, které nenabyly právní moci, proto je nepřípustná.

Dále Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost v části týkající se její žaloby na náhradu škody. V této souvislosti připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, aby napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a tradičně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, z tohoto důvodu není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, v nichž obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že k jejich porušení výroky, jimž byla napadenými rozhodnutími zamítnuta její žaloba na náhradu škody, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právního závěru, k němuž dospěly okresní i krajský soud ohledně nenaplnění základního předpokladu odpovědnosti za škodu - protiprávního úkonu žalované. Tím však staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak výše uvedeno, nepřísluší. Přesto Ústavní soud dodává, že v tomto punktu postupovaly soudy uvážlivě a zcela důvodně žalobu na náhradu škody zamítly. Stěžovatelka musí vzít v úvahu povahu předložených znaleckých posudků (ve smyslu § 127 obč. soudního řádu), na rozdíl od jí předkládaných odborných hodnocení, a respektovat, že hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01).

Důvodná není ani stěžovatelčina námitka o porušení práva na účinné opravné prostředky. Její žaloba na náhradu škody byla projednána v řádném dvojinstančním procesu, oba soudy neshledaly její důvodnost, proto ji zamítly. Je pravdou, že krajský soud evidentně nesprávným poučením o přípustnosti dovolání (založeným na údajné tzv. skryté diformitě, která však nenastala) vzbudil u stěžovatelky očekávání, že žalobu věcně projedná i Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že na projednání věci ve třetí instanci není právní nárok, nemá pochybení krajského soudu ústavně právní relevanci.

Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost také v části napadající usnesení Nejvyššího soudu. Proti posouzení nepřípustnosti dovolání neformuluje stěžovatelka žádnou výhradu. Toliko namítá (str. 8 ústavní stížnosti), že dovolání bylo rozhodnuto po více než čtyřech letech, aniž by k tomu byly dány jakékoliv objektivní důvody. Údaj o délce dovolacího řízení je pravdivý, avšak ústavní stížnost není prostředkem způsobilým napravit případnou újmu, která případně stěžovatelce vznikla v příčinné souvislosti s trváním této fáze řízení (totéž platí o celkové délce řízení zahájeného žalobou v roce 1994).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.