I. ÚS 3831/13
I.ÚS 3831/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky A. J., právně zastoupené JUDr. Vratislavem Kohoutem, advokátem se sídlem Boleslavská 9, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 42 T 13/2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 2 To 60/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1556/2012 a proti sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky o zamítnutí podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 16. 10. 2013 č. j. 667/2013-OD-SPZ/4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 17. 12. 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla dle jejího tvrzení porušena v návrhu blíže uvedená základní práva a svobody.

Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. b), c) k § 173 odst. 1 tr. zákoníku a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala a následně Vrchní soud v Praze rozsudek soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelka je vinna ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a osmi měsíců se zařazením do věznice s dozorem.

Stěžovatelka podala dne 16. 11. 2012 rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Stěžovatelka podala dne 15. 7. 2013 podnět ministryni spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Sdělením ze dne 16. 10. 2013 byla stěžovatelka informována, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 tr. řádu. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 10. 2013 a, jak sama uvedla v ústavní stížnosti, "od té doby začala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti".
Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání podané ústavní stížnosti, musel posoudit, zda tato splňuje formální náležitosti kladené na ni zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě.

Fyzická osoba může podat ústavní stížnost proti tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který takovému stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávaném případě již právní předpisy neposkytují stěžovatelce žádný prostředek, kterým by mohla brojit proti ústavní stížností napadenému usnesení dovolacího soudu, neboť podnět k podání stížnosti pro porušení zákona dle ustanovení § 266 tr. řádu nepředstavuje dle ustálené judikatury Ústavního soudu opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994 (U 11/2 SbNU 219), usnesení sp. zn. III. ÚS 70/03 ze dne 15. 5. 2003 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý jednotlivci, ale ministru spravedlnosti; ten může stížnost pro porušení zákona k podanému podnětu v případech splňujících důvody uvedené v zákoně (§ 266 a násl. trestního řádu) podat, avšak v případech, že tyto důvody neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení základních práv nebo svobod jednotlivce, zaručených ústavním zákonem, které by jej opravňovalo k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu.

Nadto lze jen pro úplnost poznamenat, že z výše uvedené judikatury mimo jiné vyplývá závěr, dle nějž nelze sdělení o vyřízení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona považovat za rozhodnutí, na které by dopadaly principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a proto nemůže být jako takové ani podrobeno přezkumu Ústavním soudem.

Vzhledem k tomu, že je nutno lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvozovat již od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 a nikoli, jak se stěžovatelka mylně domnívá, od doručení sdělení Ministerstva spravedlnosti, a ústavní stížnost byla podána elektronickou cestou až dne 17. 12. 2013, je zjevné, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí uvedené dvouměsíční lhůty.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jakožto návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě. Ve vztahu ke sdělení Ministerstva spravedlnosti pak musela být ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.